Moje máma rázná dosednutí umí, to je pravda. Už jsem se smířila s tím, že některá budu nejspíš rozdýchávat do konce života. Občas, možná aby to zmírnila, dodala něco ve smyslu, že jsem stejná jako můj otec: „Vždycky chce být jinde, než kde zrovna je. Když je v Kyjevě, chce do Lvova a opačně.“ Nevím, jestli jsem taková. Vím ale, co bych odpověděla své dceři: „Až vyrosteš, staneš se pilotem.“ Je to přece tak snadné. Musíš se pořádně učit, až půjdeš do školy, nehrbit se u stolu a jíst hodně mrkve. Musíš mít zdravé oči a rovná záda. Až budeš větší, nesmíš dostat žádnou nemoc. A na její námitku, že dospělá přece bude až za strašně dlouho, bych dodala: „Pro začátek poletíme do Lvova letadlem.“

Všichni si myslíme, že jednou budeme lepší než naši rodiče. Pokud se vůbec rodiči toužíme stát. Nicméně, mohla ta slova za to, že jsem vyrostla s marnou touhou stát se pilotem, aniž bych o ní vůbec tušila? Přesněji – dokud jsem nezačala sestavovat druhou básnickou sbírku. Můj redaktor opatřil rukopis škrtanci a vykřičníky a na jedné stránce tučným písmem poznamenal: „Pozor, přemíra zvířat v knize!“ Ale já si všimla něčeho jiného, něčeho znepokojivějšího: přemíry létajících dopravních prostředků. Jsou tam letadla, vrtulníky, a dokonce jedna vzducholoď. A spousta žen, které chtěly být pilotkami, ale evidentně se jim to nepovedlo. Jinak bych je nemohla přes den pozorovat z protějšího okna schovaná za záclonou a psát o nich. Byly by totiž v oblacích a domů by se přicházely jen vyspat. Pár sov a lišek jsem z připravované knihy vyhodila s lehkostí, pryč šlo i celé hejno papuchalků, ale z těch žen jsem nevyškrtla ani jedinou. Kdo ví, třeba se to některé jednoho dne podaří?

Ale samotné sezení nad počmáraným rukopisem by k tomuto objevu nestačilo. Bylo třeba jednoho setkání, ke kterému došlo krátce potom, co jsem se nastěhovala do nového podnájmu. Toho dne odpoledne jsem konečně překročila hradbu z krabic naplněných knihami a vydala se do kavárny za rohem sníst něco k velmi pozdnímu obědu. Ledničku jsem dosud nezapojila, a ve které z krabic leží vidličky, jsem měla zjistit až za několik dní. Před kavárnou se na sluníčku vyhříval můj známý, jak se ukázalo, nyní soused odnaproti, a vedle něj seděl nějaký neznámý kluk.

A ten kluk byl pilot. Nikoli nákladního, ale opravdového, dopravního letadla, jednoho z těch menších strojů, které křižují evropské nebe, aby vás dopravily do Kodaně, Frankfurtu nebo Helsinek. Když jsem se dozvěděla, že jeho domovské letiště je v Krakově, první, na co jsem se zeptala, bylo, jestli nelétá také do Lvova. Když odpověděl kladně, raději jsem vrátila na zem a už nepokládala žádné další otázky. Abych zamluvila rozpaky, začala jsem vyprávět o stěhování a o tom, že nutně potřebuju sehnat někde vysavač, nejlíp hned, protože jinak nebudu mít večer kde spát. Moje postel byla celá od prachu a myších bobků, protože léto strávila v otcově garáži. A pilot, který se právě odstěhoval do Krakova, aby byl svým letadlům blíž, slíbil, že mi daruje vysavač, protože už ho v Praze nepotřebuje.

Aby bylo jasno, tohle není žádný romantický příběh, protože moje fantazie o pilotovi nebyly nikdy erotické. Nebyly ani praktické, chci říct, zůstaly fantaziemi, takže neuvažuju nad tím, že si udělám pilotní zkoušky ani že si aspoň koupím voucher na nějaký vyhlídkový let. Dokonce i paragliding, tolik oblíbený u nás ve skalách, mě vždy lákal mnohem méně než možnost na nějakou skálu vylézt. Vylézt na skálu, to je mimochodem taky cesta na obláček, mami. Koneckonců, o obláčky tu jde především.

Cest na ně musí být spousta. Namátkou: když se chceme dostat někam, kam se dostat nemůžeme, měli bychom být vděční za to, kde zrovna jsme. Dalajlama styl, u nějž se ale ve skutečnosti jen počítá s tím, že nás to po chvíli prostě pustí. Další způsob je odkouzlení – můžeme potkat pilota a vyslechnout si, kolik strastí, nudy a všednosti obnáší jeho povolání, a nejlépe se zároveň během krátké doby přejíst chlebíčky Lufthansy, což se mi tenhle podzim stalo taky. To je cesta zevšednění, smutná cesta dospění. Také ona počítá s tím, že nás to po chvíli pustí. Potom je cesta tvůrčí či sublimační, totiž psát básně o vzducholodích, vrtulnících a vzletových drahách s nadějí, že některé z nich obstojí i mimo původní rámec. A ve chvílích pochybností neškrtat ženy skryté za záclonami jejich nesnesitelně tichých bytů. Protože kdo ví, možná se to některé z nich jednoho dne podaří. A stane se pilotem.