Moje máma pěstovala květiny. Myslela jsem, že jsem špatně rozuměla. Téhle řeči ještě stále pořádně nerozumím. O to víc mě překvapilo, když jsem pochopila, že paní H. opravdu řekla: „Moje máma pěstovala květiny.“ V minulém čase, v minulém čase, oni už dávno ztratili cit pro čas, kdo žije a kdo zamřel. Oni sami jako jakési živé mrtvoly přebývají uvěznění mezi světy, ve svých vlastních vzpomínkách a bezčasých přítomnostech. Vznášejí se v tom, co znali: černí pasažéři s pokřiveným vnímáním času, poznávají tváře, které znali, na lidech, které už si nedokáží zapamatovat. Jsem pro ně matkou, sestrou, dcerou, milenkou, manželkou, jsem pro ně vším, ale nikdy nejsem sama sebou, myslím, že nikdo z nich nezná moje jméno. Moji totožnost mění utrápení lidé, kteří už nerozlišují přítomné od minulého. Jejich čas jako by je pohltil a zpřeházel všechny části jejich existence. Oslovují mě různými jmény, očekávají, že je zachráním. A já, já před tímhle životem nedokážu ochránit ani sama sebe. Na okamžik mažou moje bytí, často si představuji, jak vypadala ta Sessi, kterou volají, často si říkám, kam se poděla, jestli ji vůbec zajímá ten člověk s vymazaným životem, jenž k ní promlouvá. Proto mě dnes překvapilo, když jsem zaslechla: „Moje máma pěstovala květiny.“ Určení času – tak nečekané. Nevěděla jsem, ve kterém okamžiku se paní H. právě nachází, ale ona věděla, že její matka už květiny nepěstuje, patrně proto, že je mrtvá. O paní H. jsem toho mnoho nevěděla. Byla tu nová, nejspíš ji přivedla rodina, všechny je přivádí rodiny. O paní H. jsem toho moc nevěděla, ale připomněla mi, že věci často beru jako něco, co je dané.

Kolik znám lidí, kteří pěstují květiny? Já to určitě nejsem. Dokonce i když koupím jednu z těch rostlin pro nás neschopné, co se prodávají v tom velkém skandinávském obchodním domě, mám dojem, že mi stejně uhyne. Kaktusy mi pravidelně umíraly. A já jsem si přála, aby kvetly, aby jim rostly listy – nic. Později jsem přece jen víc pronikla do anatomie rostlin a pochopila, že jsme nejen já, ale i lidé kolem mě měli silné sklony předpokládat, že se rostlině bude dařit, když ji budeme zalévat jednou měsíčně, jak bylo doporučeno. Vzdala jsem se představy, že můj životní prostor bude malou botanickou zahradou, a řekla si: no co, nevadí, stejně v tomhle bytě už zanedlouho nebudeš bydlet. A nebydlela, jen ne právě zanedlouho. Teď bydlím na okraji města u studeného moře se spolubydlící z donedávna bratrské země, která sem zrovna tak přijela zkusit štěstí. Byt je bez života, stejně jako naše žití tady, většinou. Snažím se brát co nejdelší směny, jak kvůli penězům, tak proto, že nevím, co v tomhle městě dělat, když nepracuji a taky jsem konečně dorazila na místo, kde jsem myslela, že už od sebe nebudu muset nic očekávat.

Celé hodiny se pohybuji mezi nemocničními postelemi, které by měly být domovem, oslovují mě rozličnými jmény, přestože si to nepřeji, vstupuji na okamžik do různých životů různých lidí, a přitom nevím, kým jsem – ani ve svém životě, ani v těch jejich. Distancovala jsem se od strachů, plánů a přání, distancovala jsem se od touhy někam patřit, od citových vztahů. Tuhle práci jsem vzala hned. Byla to první nabídka po klepání na spoustu dveří, vzala jsem ji, protože jsem potřebovala zmizet, hned, co nejdřív. Ach, přání, jak se ironicky plní. Zmizela jsem i z jazyka, zapomínám slova svého mateřského, ale někdy zapomínám nebo neznám slova ani v tomto novém. Zmizela jsem i z jazyka, a to jsou dobré mimikry. Pokud se nedokážu vyjádřit, neexistuji. Dokud mě neoživí oslovováním rozličnými jmény, dokud mě neoživí tím, že mění moje podoby a role. Jsem člověk z plastelíny, patřím každému na chvíli. Nevím, jaké to je, když očekáváš, že existuje kotva, ale ona tam není, a ty jen tak pluješ a nemůžeš se ukotvit. Nevím, jaké to je bloudit chodbami, které už neexistují, ale ty je urputně hledáš. Jednou jsem byla v muzeu, koncept byl černá a bílá, protiklady, jež nás spojují, jedna z těch nesmyslných New Age sraček, ale já jsem chodila na všechny výstavy, a tak jsem šla i na tuhle. Dřív jsem si myslela, že umění mě uchrání před temnotou. Naivní. Vešli jsme do nějaké místnosti a měli jsme sahat kolem sebe. Byla tma. Nahmatávali jsme si vzájemně tváře, tváře cizinců, nevěděla jsem, kdo přede mnou stojí, ale pod prsty jsem přivolávala známé rysy. Přála jsem si, aby tam přede mnou, ve tmě, kam nevidím, stál ve skutečnosti člověk, kterému věřím. Rozsvítili světlo a podívali jsme se jeden druhému do očí. Nebylo to hned nepříjemné. To nám taky řekli – ve strachu věříme všem a první, co uděláme, když v děsivé situaci narazíme na jinou lidskou bytost – přejeme si jí projít společně.          

A potom, potom se probudí všechno to naučené – že nemáme věřit cizím lidem, že nás předchozí zkušenosti naučily stáhnout se, nebo že nám je nepříjemné dotýkat se někoho, koho neznáme, kdo byl důvodem, že jsme se cítili nepříjemně. Nezjišťovala jsem, jestli je to pravda, já se cítím nepříjemně teď. Jsem ta tvář ve tmě, cizinec, jemuž nasazují obličeje, které sami chtějí.

Potloukáme se v té tmě, všichni, opakujeme schody, chodby, opakujeme slova, hledáme něco známého, dokonce i když se pustíme do neznáma, pořád hledáme něco, co známe. Tu kotvu, jen aby nebyla falešná, nespouštějte falešné kotvy. A to jsem já – falešná kotva. Vždyť co je horšího než zničená naděje. Jsem falešný Orfeus, ani jsem se nevydala do podsvětí. Jsem uvízlá loď klamu, jsem falešný kapitán svého i cizích životů. Toho svého především. Ztratila jsem se mezi odchody, teď kotvím v klidné zátoce a nestarám se, co se děje na otevřeném moři.

Utekla jsem od všeho, co mě pronásledovalo, abych teď pochopila, že existují mnohem horší způsoby, jak být ztracený. Já z vlastní vůle nevím, kdo jsem, já z vlastní vůle zapomínám slova, jména, tváře, tvary. Dny zapomínat nesmím, ani hodiny. Musím být v přesně určenou hodinu na přesně určeném místě. Tady v práci si velmi zakládáme na řádu. Časový rozvrh je naším nejvyšším božstvem. Přesně vím, kde jsem každý čtvrtek ve 14 h, jedině snad tady v posteli číslo 76 už nebude pan P. Ale já budu ve čtvrtek ve 14 h u postele číslo 76.

Moje kolegyně, kolegové a já jsme pro ty lidi konstantou. Jedinou strukturou času, který už nemají. Pokud ji vůbec vnímají. Za pár měsíců pojedu poprvé na dovolenou. Nevím, co si počnu, když nebudu vědět, kde budu ve čtvrtek ve 14 h. Když jsem utíkala, neutíkala jsem před minulostí. Utíkala jsem kvůli budoucnosti, protože tam žádná nebyla. A teď jsem tady, na místě, kde je budoucnost opět výsadou.

Někdy, když přijdu domů, mluví moje spolubydlící přes videohovor se svým synem. Smějí se, ale já vím, že ona pak pláče. A on možná taky, to nevím. Přijela kvůli jeho budoucnosti. Jednou bude líp, ona má plány. Já jsem za tu dobu, co jsem tady, nic neplánovala. Jen jsem chtěla odjet. Odjet někam. Neplánovala jsem ani to, že to bude zrovna sem.

Ovšem plánovat odtud můžu. O to šlo. Přijet na místo, kde začne budoucnost. Jenže se zdá, že budoucnost požírá své děti. Kým jsme, když se náš čas zastaví nebo se slije v jednu rovinu, kým jsme, když nevíme, jak plyne, kým jsme, když nevíme, kým jsme byli dřív? Smrt si přijde pro pana P. i pro paní H., ale ne dost brzy. A než k tomu dojde, jsem jejich falešnou kotvou. Proto zítra přinesu do pokoje paní H. květiny. Musím zjistit, jestli to není proti pravidlům, protože pokud ano, řeknu, že je přinesla nějaká návštěva. Zítra koupím květiny. Protože já je pěstovat neumím.