Ljiljana D. Ćuk (nar. 1982) patří k mladší generaci srbských autorek. Její debut, sbírka povídek Neki drugi (Ti druzí, nakladatelství Partizanska knjiga, 2020), zaznamenal značný čtenářský zájem. Druhá kniha s názvem Uslovi nisu bitni (Na podmínkách nezáleží, tamtéž, 2023) byla v Srbsku zařazena do úzké nominace na povídkovou knihu roku. Žije a tvoří v Bělehradě. Od roku 2024 se účastní třetí edice mezinárodního evropského projektu CELA, jehož cílem je rozvíjet dovednosti začínajících literátů a propojovat je napříč Evropou. V rozhovoru s překladatelkou Věrou Böhmovou, pořízeném pro časopis iLiteratura.czběhem projektového setkání v Turíně na přelomu ledna a února 2025, hovořila o žánru povídek i současné situaci v Srbsku.

iLiteratura: V Srbsku ti nedávno vyšla druhá sbírka povídek Na podmínkách nezáleží. Jaká témata v ní zpracováváš?
Ljiljana D. Ćuk: Převážně odcizení a emigrace. Ta dvě témata jsou ale propojená. Určitá ztráta lidskosti a interakce. Osamělost v různých formách – v důsledku emigrace i kvůli vzájemnému neporozumění.

Jedním z témat, která mě zajímají jak soukromě, tak jako spisovatelku, jsou mezilidské vztahy. Nebo jejich absence. Nejspíš to zní příliš široce, ale já zkrátka ráda píšu o různých stránkách jednoho vztahu, nedorozuměních a o tom, co vzniká z očekávání.

iLiteratura: Čím je ti tato problematika blízká?
Ljiljana D. Ćuk: Na jednu stranu to do velké míry souvisí se současnou situací v Srbsku, kdy máš pocit, že nezapadáš do každodenní reality, jdeš jinou cestou než ostatní. Odcizení pramení i z toho, že tolik lidí emigrovalo, protože prostě neviděli jinou možnost. Neustále se cítíš osamělá. I když už narazíš na někoho, s kým si rozumíš, zjistíš, že i on plánuje odejít. V širším smyslu mám dojem, že se lidé nesnaží toho druhého skutečně poznat. V dnešní době se hodně klade důraz na individualismus, ale ve skutečnosti potřebujeme porozumění. Myslím, že to celé má co do činění s naší generací, s mileniály: vyšli jsme z určitých základů, ale svět se změnil. Systém se rozpadnul a my v tom máme žít. Neorientujeme se, nevíme, co máme budovat. Všichni se mi zdají určitým způsobem ztracení a nikdo neví, co se děje, co bude dál. Geopolitika ovlivňuje osobní život. Jedno se rozpadlo, druhé ještě není vybudované. Nevíme, co s tím, ztrácíme se mezi něčím, co už není, a něčím, co ještě nevzniklo.

Dá se říct, že mě vždycky zajímalo, jaký člověk je, když nejsme spolu. Co neřekla? Kým je, když přijde domů? Všichni v sobě máme různé osobnosti, plníme různé role. Na lidech mě zajímá to, o čem oni sami nemluví.

Ženy dostávají prostor, muži ocenění

iLiteratura: Jsou tato témata v současné srbské literatuře obecně přítomná?
Ljiljana D. Ćuk: Řekla bych, že i nadále dominují náměty z národní historie, včetně devadesátých let, to je v určitých narativech stále výrazné téma. V našich dějinách nastala období, na která můžeme být hrdí. O takové momenty se můžeme opřít a říct, že jsme taky někdy měli něco, co bylo skvělé. Byly to doby, kdy jsme například i ve válkách byli na té správné straně. Můžeme v té souvislosti cítit národní hrdost. To je pro nás velice důležité. Lidem v Srbsku už dlouho chybí něco, na co by mohli být jako národ hrdí.

iLiteratura: Jak si v Srbsku stojí ženské autorky?
Ljiljana D. Ćuk: V Srbsku i v celém regionu bývalé Jugoslávie počet autorek roste, což mě těší. Konečně se objevují feministická témata, hovoří se například i o menstruaci a určitém, řekněme, ženském dědictví. Objevil se dokonce román o partnerském násilí. Pro Srbsko bylo opravdu důležité, že se o tom začalo mluvit. Kulturní sdružení Krokodil, které v Bělehradě pořádá literární festival, věnovalo v roce 2020 celý jeho ročník ženským autorkám ze zemí někdejší Jugoslávie. Takže dostáváme prostor, místní scéna se v tomto ohledu v posledních pěti šesti letech formuje opravdu dynamicky. Ocenění ale i nadále zůstávají v rukou mužů.

iLiteratura: Co tě baví na povídkách jako žánru?
Ljiljana D. Ćuk: Ráda se zaměřuji na jeden konkrétní moment a už se nezabývám tím, co bylo před nebo po. Věřím, že jsou okamžiky, které mohou změnit celý život, ve kterých se všechno rozpadne. Možná si ani neuvědomujeme, že to, co se právě teď děje, může být zásadní a přelomové. Fascinuje mě, kolik života se může odehrát v jednom dni či jedné minutě. Baví mě přemýšlet v epizodách. Moje témata jsou provázaná. Emigrace, feminismus, pozice ženy ve společnosti, osamělost – to jsou univerzální otázky, které ovšem každý člověk může prožívat odlišně. Ze stejných událostí v totožném časoprostoru si každý odnášíme jiné prožitky a dojmy. To mě baví. Zajímá mě, jak lze jedno téma zpracovat prostřednictvím deseti či jedenácti různých postav. Líbí se mi, když pak příběhy, z nichž každý je jiný, vytvoří jeden celek. Pokud jde o rozsah, ráda hledám cesty, jak sdělit co nejvíc prostřednictvím co nejméně slov. Může tak vyniknout lexikum a sémantika. V současné době doslova přemýšlím v krátkých příbězích, v povídkách.

Lidé si zase začínají uvědomovat, že jsou důležití

iLiteratura: Zmínila jsi fenomén emigrace. Co vede Srby k tomu, že opouštějí svoji zemi?
Ljiljana D. Ćuk: Převážně jsou to ekonomické důvody, protože v Srbsku je velmi těžké sehnat práci. Ta je pak tak špatně placená, že lidé zkrátka nevyžijí. Životní úroveň v Srbsku je jedna z nejnižších v Evropě. Lidé tedy odcházejí za prací. Odcházejí i z touhy po jistotě, chtějí vědět, jaká jsou jejich práva a povinnosti, aby mohli v životě něco budovat. Z tohoto důvodu odchází mnoho rodin. Chtějí, aby jejich děti měly budoucnost. V Srbsku si lidé nemohou být jistí, že to, co dnes dělají, bude mít zítra smysl, protože nemáme stát, který se za nás postaví; protože instituce nefungují, respektive fungují velmi selektivně. Situace je skutečně nestabilní.

iLiteratura: Hovořila jsi o otázkách identity a národní hrdosti… Jaká v Srbsku panuje momentálně situace?
Ljiljana D. Ćuk: Aktuálně se po celé zemi konají velké protesty. Je to snaha probudit společnost, která byla dlouhou dobu apatická. Lidé si zase začínají uvědomovat, že jsou důležití, objevují svou důstojnost. K protestům došlo proto, že instituce neplní svoji roli. Nevznikly nutně se záměrem svržení samotné vlády, nýbrž jako nátlak na úřady. Znovu se vrací národní hrdost, znovu máme svoji zemi rádi, protože jsme znovu solidární a svým způsobem odvážní. Je cítit vzájemnost a jednota.

iLiteratura: Zapojuje se srbská kulturní scéna do protestů?
Ljiljana D. Ćuk: Všechno začalo jako studentské protesty. Studenti mají jasné požadavky, které směřují na státní zastupitelství a úřady. Když se v listopadu zřítil betonový přístřešek před budovou nádraží v Novém Sadu a zabil patnáct lidí, skuteční viníci nebyli stíháni a odsouzeni, vláda mlží. Spustila se řetězová reakce, která odhaluje, co všechno ve státě nefunguje. Svým způsobem jsme to tušili, ale smrt těch lidí byla zlomovým okamžikem, kdy jsme jako společnost řekli dost.

Přidali se pracovníci v kultuře, vysokoškolští pedagogové, učitelé, zemědělci, advokáti a mnoho jiných. A samozřejmě ohromné množství dalších občanů. Protesty každým dnem sílí. Za kulturní scénu bych zdůraznila to, co považuji za zásadní – že divadla a hudební soubory vyjadřují jasnou podporu studentům, na závěr představení zvedají ruce od krve (ty jsou symbolem protestů), a také během představení na protesty odkazují.

iLiteratura: Zaznamenala jsi reakce ze sousedních zemí na současné dění v Srbsku? Například Černá Hora je vám kulturně velmi blízká a vztahy by se daly přirovnat ke vztahům mezi Čechy a Slováky…
Ljiljana D. Ćuk: Myslím, že ve všech zemích bývalé Jugoslávie lidé určitým způsobem vyjadřují podporu studentským protestům. Mluvím o podpoře obyvatel, ne politických představitelů, protože jejich vyjádření jsem příliš nesledovala. V Černé Hoře vím o jednom neformálním sdružení, které založili studenti na podporu protestujících v Srbsku. Pak tam ale došlo k tragédii: ve městě Cetinje vzal masový vrah život 13 lidem. A tak se protesty vyjadřující solidaritu přenesly na samotnou Černou Horu a zaměřily se na vlastní požadavky vycházející z tamní situace.

Vím o tom, že televizní stanice ve Slovinsku a Chorvatsku vysílaly reportáže o studentských protestech v Srbsku. Také diaspora ve městech po celém světě pořádala a pořádá demonstrace na podporu srbských studentů.

iLiteratura: Víš o současných černohorských autorech, kteří by se, stejně jako ty, ve své tvorbě věnovali aktuální společenské situaci?
Ljiljana D. Ćuk: Černohorští autoři, kteří mě při této otázce napadli jako první, jsou Ilija Đurović a Danka Ivanović. Román Iliji Đuroviće Sampas (Toulky, Treći Trg, 2021, v roce 2023 nominovaný na Cenu Evropské unie za literaturu), který je celý napsaný jednou větou a tečka přichází až na konci románu, což podle mě slibuje zajímavý čtenářský zážitek, popisuje cestu Černou Horou, fyzickou – od Ady Bojany přes Boku Kotorskou do Podgorice – i meditativní a přemýšlivou cestu o životě jako takovém, o životě v Černé Hoře, o minulosti i současnosti. Danka Ivanović vydala v loňském roce opravdu pozoruhodný román Prazne kuće (Prázdné domy, Partizanska knjiga, 2024) o zrání a dospívání dívky, jež se coby feministka naprosto nehodí do prostředí, ve kterém žije. Stejně jako v Toulkách, tak i v Prázdných domech je patrný střet kolektivního a individuálního smýšlení, střet kulturního a historického dědictví a 21. století.

iLiteratura: Jak si v Srbsku stojí česká literatura? Vycházejí současné české knihy? Český časopis Plavnedávno vydal číslo věnované srbské poezii… Děje se v Srbsku něco podobného?
Ljiljana D. Ćuk: Loni se v Srbsku, přesněji v Bělehradě, u příležitosti stého výročí úmrtí Franze Kafky uskutečnil festival s názvem K. Kafka. Svým programem se snažil odpovědět na to, jak může Kafkovo dílo přispět k pochopení současnosti. Nešlo o festival čistě literární, reflektoval Kafkovo dílo a jeho vliv na současnost prostřednictvím různých kulturních a uměleckých forem.

Jistě se shodneme, že Kafka měl pro světové umění zásadní význam. Ze současných českých autorů mě potěšily překlady knih Zuzany Brabcové Rok perel (Štrik, 2023) a Stropy (Štrik, 2021). Nakladatelství Štrik vydalo také překlad knihy Radky Denemarkové Příspěvek k dějinám radosti, autorka byla v roce 2018 hlavním hostem Festivalu Její země. Já jsem tehdy na festival jela právě kvůli jejímu hostování. V té době jsem dokončovala první knihu a zajímalo mě, jak jiné spisovatelky uvažují o důležitých společenských otázkách. Pokud jde o novější generaci, byla pro mě osobně významným objevem Místa ve tmě (Amonit, 2020) od Lidmily Kábrtové – vzhledem k tomu, že autorka stejně jako já píše povídky a zabývá se mezilidskými vztahy, respektive tím, co zbyde po nich, našla jsem v jejím psaní hodně společného. Velmi dobrý přehled o tom, co se v Srbsku děje v souvislosti s českou literaturou a uměním, nabízí České centrum v Bělehradě.

Opravdu se těším na čtení

iLiteratura: Povídáme si na setkání účastníků projektu CELA v Turíně, kam se sjelo víc než sto literárních profesionálů, autorů a překladatelů z dvanácti evropských zemí. Co ti účast v projektu přinesla?
Ljiljana D. Ćuk: O projektu CELA jsem věděla už od minulého cyklu, a když jsem viděla výzvu k přihlášení, řekla jsem si, že se tam musím dostat, protože se mi projekt jevil jako jedinečná příležitost podívat se zblízka na to, jak vypadá evropská scéna a jaká literatura vzniká. Hodně pro mě znamená, že se v projektu překládá do celých 11 jazyků, protože pro mě jako spisovatelku je opravdu důležité mít možnost představit své povídky publiku, které nehovoří mým jazykem. To bylo vlastně moje očekávání – že se setkám s literárními profesionály, kteří jsou podobně etablovaní jako já. Ve skutečnosti jsem ale získala mnohem, mnohem víc. Dřív jsem o roli překladatele tolik neuvažovala. Přesněji řečeno, velice si překladatelské profese vážím, ale pro mě je překlad jako alchymie. Je pro mě snazší napsat stejný text ve dvou jazycích než ho překládat. Než jsem se zapojila do projektu CELA, nepřemýšlela jsem o tom, že je překladatel potenciálním oknem do světa literatury v jiném jazyce. Přitom je to logické. Právě překladatel dokáže rozpoznat, proč by se mělo něco přeložit a zda by to mohlo mít úspěch. A tak mám teď díky tomu příležitost k tomuto rozhovoru, navíc právě vzniká překlad mé knihy Na podmínkách nezáleží do ukrajinštiny a v listopadu budu hostem na festivalu Wintertuin v Nizozemsku. To jsou jen hmatatelné věci, které mi CELA přinesla. Vedle toho jsem potkala opravdu skvělé lidi a skvělé profesionály, dokázala jsem sama se sebou projít neuvěřitelným procesem, kdy jsem poznala, že moje práce zanechala dojem a že určitě může mít úspěch i v jiných jazycích.

iLiteratura: Kteří autoři v projektu CELA tě na základě rozhovorů zaujali? Jakým tématům se věnují? Vnímáš rozdíl mezi tématy a styly autorů z Balkánu a například těmi ze západní Evropy?
Ljiljana D. Ćuk: Nemůžu se dočkat, až budou na webu projektu dostupné překlady textů zapojených autorů. Chci si přečíst opravdu všechny! Je to jeden z aspektů, který je pro mě zajímavý – porovnat témata, styl, zkrátka si udělat přehled. V Turíně jsem strávila více času s překladateli, kteří mi vyprávěli o tom, co přeložili, a pro mě bylo v té chvíli zajímavější slyšet, jak ta díla vnímali, co je při překládání zaujalo. Pochopila jsem, že si hodně autorů hraje s žánry, že se často vyskytuje žargon a že pro všechny byl samotný překladatelský proces skutečně zajímavý. O psaní jsem mluvila jen s několika autorkami a všimla si, že do svých děl vetkaly osobní životní zkušenosti, příběhy vlastních rodin. To mě zaujalo, protože v Srbsku se autofikce stala výrazným narativem. Opravdu se těším na čtení.