V roce 2009 vydala brazilská filozofka a literární teoretička Conceição Evaristo zásadní esej Černošská literatura: Poetika naší afrobrazilskosti, ve které se snažila definovat afrobrazilskou literaturu, tedy tvorbu vyznačující se konstruovanou subjektivitou, zakoušenou a žitou na základě postavení černošských mužů a žen v brazilské společnosti. Uvedla ji faktem, že v průběhu posledních dvou staletí bylo v akademických kruzích problematické už samotné uznání existence afrobrazilského písemnictví. Podle Evaristo se afrobrazilskou literaturou, na rozdíl od literatur jiných, vine pozitivní vědomí etnicity. Postavy jsou popisovány bez záměru skrývat černošskou identitu, naopak jsou často vykresleny právě s ohledem k významu jejich barvy pleti, fyzických rysů, kulturního dědictví afrických národů. Nemenší roli hraje i podoba integrace nebo vyloučení, které potomci Afričanů, z velké části zavlečených otroků, v Brazílii zažívali a dosud občas zažívají. Argumenty ve zmíněné eseji vycházejí i z myšlenek spisovatele a básníka Cutiho, jednoho ze zakladatelů série Cadernos Negros (Černých sešitů) vydávaných zejména v letech 1978–1993 skupinou Quilombhoje. Název literárního sdružení spisovatelů podporujících povědomí o afrobrazilském dědictví a hrdosti na něj vznikl spojením portugalských slov „quilombo“ (svobodná osada uprchlých otroků) a „hoje“ (dnes). Quilomhoje bylo součástí rozsáhlého hnutí za důstojnost a uznání černošské identity přítomného v mezinárodním měřítku v 80. letech 20. století.

O čtyřicet let později ještě nejsou všechny křivdy napravené a potřeba se vyjádřit k dosud málo slyšenému hlasu zejména afrobrazilských žen ponouká spisovatele a spisovatelky k aktivitě. Jedním z takových spisovatelů je etnograf a afrikanista Itamar Vieira Junior (1979), který se během doktorandského výzkumu věnoval quilombským komunitám v rodné Bahii. Bibiana, jedna ze tří hlavních ženských postav jeho románu Křivý pluh (Torto Arado, 2019), se hrdě hlásí k hnutí quilombů. Když kdosi namítne, že zrovna na území Chapada Diamantina, skutečné bahijské oblasti a zároveň rozmlženého místa děje, nikdy žádná quilomba nebyla, odvětí: „Naše minulost plná utrpení a boje o holý život ale říká, že jsme quilombolové.“

Křivý pluh

Jedno z mimořádných děl současné brazilské literatury Křivý pluh, navíc ověnčené prestižními cenami Prêmio Jabuti a Prêmio Oceanos, vychází v roce 2025 ve zdařilém českém překladu Lady Weissové v nakladatelství Paseka. Itamar Vieira Junior v něm vypráví příběh tří žen. Dvou sester, Bibiany a Beloníse, a tajemné Svaté Rity Rybářky. Sesterský osud na prahu dospívání poznamenala nehoda, po které jedna z dívek zůstala bez schopnosti artikulovat a druhá, výjimečně empaticky chápající posunkovou komunikaci, se tak na dlouhou dobu stala její mluvčí. Dívky vyrůstají na statku Černá voda, kde jejich rodina a další obyvatelé pracují jako pachtýři na pronajaté půdě, respektive jako neoficiální nevolníci. V době mobilů a televizních seriálů je jejich realita podobná spíše negramotné a na koloběhu zemědělského roku závislé době lenních pánů a bezzemků. Ne nadarmo se v rovině popisu nerovnosti a vykořisťování venkovské komunity autor inspiroval u neorealistů, resp. u tvůrců brazilského regionálního románu, jako byli Jorge Amado, Graciliano Ramos nebo Raduan Nassar. Fragment z Nassarova románu Lavoura Arcaica (Prastarý lán, 1976) použil Itamar Vieira Junior do Křivého pluhu jako epigraf.

Psychologické prokreslení v zobrazení ženských postav, stejně jako postavy otce a duchovního vůdce komunity Zeky Širáka, představuje v románu možnosti, jak se vyrovnat se společensko-ekonomickou situací v popisované části Bahie. Starší Bibiana nejprve rebeluje proti rodině a uteče s milencem, budoucím manželem, s nímž čeká dítě. S manželovou podporou si později doplní vzdělání a dosáhne vysněného povolání učitelky. Její manžel se stává odborářem, agituje na schůzích a oba se po návratu do Bibianiny rodné vsi rozhodnout bojovat proti nespravedlnosti, když se připojují k místnímu hnutí za práva na půdu. Symbolem tohoto boje se stává lidské obydlí. Místním obyvatelům není povoleno stavět domy z cihel, proto obývají chýše z hlíny, které se postupně rozpadají. Nesmějí totiž vlastnit nic, co by potvrzovalo jejich dlouhodobou přítomnost na vlastníkově pozemku. 

Mladší Belonísii, vypravěčku druhého příběhu, naopak nudí školní docházka, při níž se papouškují dějiny viděné lineární optikou, a navíc nesmířlivé k dějinám původního či afrobrazilského obyvatelstva. Postupně se spojuje s nadpřirozenými a přírodními silami okolního prostředí, osvojuje si tradiční léčitelské i praktické znalosti a po otci přejímá výrazné duchovní pouto se zemědělskou půdou. Přebírá od něj i některé náboženské rituály, když se stává médiem obřadů Jarê, ryze lokální odnože kultu Candomblé či Umbandy. Spojení s umírajícím otcem Zekou Širákem pociťuje Belonísia i prostřednictvím křivého pluhu. Důležitý a každý den používaný zemědělský nástroj je zároveň metaforou pro realitu brazilského venkova severovýchodu, na který se nedá pohlížet jen jedním přímým pohledem. Na jiné významy spojení „křivý pluh“ a jejich vztah k dalším dílům brazilské literatury se v doslovu k českému vydání románu, nazvaném „Otevřít starý kufr jako Pandořinu skříňku“, soustředila Lada Weissová.

Belonísia se dostává do duchovního spojení s třetí vypravěčkou příběhu, Svatou Ritou Rybářkou, která přináší vícevrstvý pohled na historii, tradice a osud brazilského venkova. Formou místy blízkou magickému realismu osvětluje předchozí příběhy, popisuje bohaté přírodní obrazy a zároveň nešetří syrovou sociální kritikou. Říká například, že „páni už nemohli mít otroky kvůli zákonu, ale stále je potřebovali. Tak začali nazývat otroky námezdními dělníky a nájemníky.“

Tři provázaná, drsná a zároveň poetická, vyprávění postupně rozbíjejí ticho, které společně s mlčením a záměrně či nezáměrně nevyřčenými slovy hraje v románu zásadní roli. Dává hlas těm, které z nějakého důvodu dlouhou dobu nebylo slyšet.