Jmenují se Henry, Florence a Fiona. Henry je věhlasný neurochirurg s adresou ve Fitzrovii a stříbrným mercedesem S500 s krémovým čalouněním v garáži, Florence houslová virtuoska, pravidelně nutící přivírat posluchače oči na koncertech ve Wigmore Hall, a konečně Fiona, soudkyně Vrchního soudu, jež ráno pije prvotřídní kolumbijskou zrnkovou kávu s teplým, nikoliv horkým mlékem, z tenkého bílého porcelánu. To abychom jmenovali jen několik hlavních protagonistů posledního románu miláčka britské literární obce z poslední doby. Zatímco levicově orientované části čtenářského publika už deset let vstávají vlasy hrůzou na hlavě kvůli McEwanově monotematické obsesi úspěšnými vědci, lékaři, umělci, špiony MI5 a nyní soudci – obecně členy britské vyšší střední třídy –, kritici ho z piedestalu srazit nehodlají. A je to dobře. Bylo by škoda tesknit po enfant terrible 80. let, který šokoval incestními výjevy v Betonové zahradě a sadomasochismem v Cizincích ve městě. V průběhu let McEwan totiž vynalezl daleko subtilnější způsoby, jak čtenáře zneklidnit, překvapit a nakonec zašeptat, že jsme „naživu pro lásku, ale jen krátce“. A odklon od bezprizorních nešťastníků je jen důkazem autorova přirozeného zrání.

Nový román Iana McEwana Myslete na děti! (v anglickém originále The Children Act) otevírá záběr na devětapadesátiletou soudkyni Vrchního soudu Fionu Maye, kterou z přemítání o zítřejším rozsudku vyruší nečekaný atak jejího manžela. Pohodlí dlouholetého šťastného svazku, jehož rovnováha nebyla nikdy vychýlena příchodem a odchodem dětí, milenců či milenek, je narušeno. Jack Fioně oznamuje, že si chce užít románek s kolegyní a zároveň před ní nechce nic tajit. Plátno krize postmoderního manželství je tak hrubě nahozeno.

Aby zahnala chmurné myšlenky na perspektivu rozchodu, utíká Fiona ke svému životnímu poslání – právu jako všemohoucí berličce v životních zapeklitostech, ke kterým se jednotlivé strany sporu odmítají postavit čelem. Pokračuje v každodenních rituálech, a přece racionalita, jejíž je váženým symbolem, rychle ustupuje uražené pýše a zraněným citům a Fiona nechává hned druhý den po Jackově demonstrativním odchodu vyměnit domovní zámek. Když jej o několik dní později najde čekat přede dveřmi, není schopná cítit radost, i když si jeho návrat toužebně přála. Tiché drama pokračuje. McEwan opět dokazuje, jak mistrně se umí pohybovat na poli nevyřčených dialogů, tichem dunícím obviněními a následným opatrným našlapováním. Fiona s Jackem skvěle zapadají do konceptu vážných partnerských etud à la Robbie a Cecilia (Pokání, 2001), Edward a Florence (Na Chesilské pláži, 2007) nebo Serena a Thomas (Mlsoun, 2012). Poeticky klenutá jednoaktovka však tvoří jen jeden plán typického pozdního Iana McEwana. V tom druhém se autor s již železnou pravidelností věnuje především etickým, morálním a filozofickým úvahám.

Fiona je během dne vyrušena naléhavým telefonátem. V průběhu několika hodin musí rozhodnout, zda má být podána chlapci umírajícímu na leukémii krevní infuze, přestože si to dotyčný z důvodu náboženského vyznání nepřeje. Rodina sedmnáctiletého Adama Henryho vyznává nauku svědků Jehovových, již považují přijetí krve cizího člověka za „akt znečišťující dar stvořitele“. Fiona má rozhodnout, zda je důležitější posvátnost života, či osobní autonomie jedince. Spor má však i hlubší konotace. Skončil někdy novověký konflikt mezi vírou a vědou? A pokud ne, jakou roli v něm dnes hraje právo a státní autorita? Existuje univerzální odpověď? Fiona pozastavuje soudní jednání a odjíždí za Adamem do nemocnice, aby si udělala obrázek o chlapcově mentální vyzrálosti a schopnosti činit rozhodnutí nezávislá na rodičích.

Střet racionálního humanismu s náboženským fanatismem, představovaným svědky Jehovovými, lze mimo jiné vnímat jako šikovnou kličku. Řád vyznávaný právě tímto náboženským společenstvím totiž představuje obdobně odlišný mentální rámec, jako je v mnoha ohledech ten muslimský, s nímž je západní křesťansko-ateistická společnost v současné době stále více konfrontována. McEwan se ale střetu s islámskou tematikou dlouhodobě vyhýbá. V rozhovoru s Richardem Dawkinsem dokonce před pár lety přiznal, že se necítí být dost svobodný na to, aby o muslimech mohl psát. Není se čemu divit. V roce 1989 spisovatel poskytoval azyl Salmanu Rushdiemu, poté co proti němu byla ajatolláhem Chomejním vyhlášena fatwa. Svědky Jehovovy z Myslete na děti! tak mnozí kritici vnímají jako úhybný manévr. Román si vedle nich bere na paškál „jen“ ortodoxní židy a katolíky.

V nemocnici Fiona nalézá mladého Werthera, polapeného místo Lottou svědky Jehovovými. Kromě oddanosti náboženské skupině však Adam projevuje také živý zájem o poezii a hudbu. Předčítá Fioně vlastní básně a na housle hraje Benjamina Brittena. „Ty si myslíš, že člověk musí trpět, aby se z něho stal dobrý básník?“ „Já myslím, že všichni velcí básníci musejí trpět.“ Zároveň jí díky své výjimečné inteligenci nedělá rozhodnutí o nic jednodušší. „Udělá bohu radost, když tě bude mít slepého, hloupého nebo po zbytek života na dialýze?“ „Jestli v boha nevěříte, neměla byste mluvit o tom, co mu udělá nebo neudělá radost.“ Dokonce jí taktně naznačí, že jí do jeho žití a umírání nic není – krásný libertariánský argument.

Fiona se vrací do soudní síně, aby vynesla rozhodnutí. Adam „musí být ochráněn před svým náboženstvím i před sebou samým... Podle mého soudu je jeho život drahocennější než jeho důstojnost.“ A vy si najednou říkáte: to bylo všechno? To byl onen pověstný mcewanovský zvrat, když Fionu v nemocnici dojala Adamova hra na housle a rozhodla se mu jako sudička vyvěštit naději na život a lásku? Nebyl. Ten přijde pokradmu až v poslední třetině knihy a neslušelo by se jej prozrazovat. Jeho bezprostřední účinky na aktéry možná nejsou tak radikální, jako když Briony pod vlivem své přebujelé imaginace odsoudí Robbieho v Pokání na galeje nebo když se rodičům v Dítě v pravý čas ztratí v supermarketu dcerka, přesto toho „dvě nebo tři vteřiny“ napáchají víc než Fioniných tisíc slov rozsudku.

Pomyslnou třešničku na dortu představují drobná intermezza, hlásící se o slovo napříč románem, jenž svým rozsahem i intenzitou připomíná spíše novelu. McEwan do hlavního toku příběhu zasazuje drobné skici případů rodinného i trestního práva, se kterými se Fiona a její kolegové potýkají. Vhled do života soudce Vrchního soudu tak nefunguje jako pouhá laciná kulisa, ale jak jsme u McEwana zvyklí, jako velmi autentický prožitek. Spisovatel opět pracuje s náměty, které jsou mu blízké. Je proto naivní očekávat, že nabídne román o nezaměstnaném přistěhovalci z Brixtonu, když se „Londýňan ze severního břehu nikdy pořádně nevyzná v nekonečné změti ošumělých uliček na jih od řeky a trochu tím prostředím pohrdá. Také zde nezná jedinou stanici metra.“ Přesto v člověku po dočtení Myslete na děti! zůstává nepatrný osten zklamání. Ne proto, že by román neobstál ve srovnání s konkurenčními tituly na knižních pultech, ale protože McEwan bojuje tak trochu sám se sebou. Očekávání, která vytváří, jsou obrovská a pokoušet se uvádět čtenáře v úžas zhruba každé tři roky je téměř nadlidský úkol. Nehledě na to, že snažit se vykřesat jiskru ze soudního prostředí je velká ambice i pro komorní drama. O co Ian McEwan ale asi nikdy nepřijde, je zcela pohlcující, úsporná a dokonale elegantní práce s jazykem, která vyniká o to víc ve spojení se skvělými překlady Ladislava Šenkyříka. Klobouk dolů před oběma.