A její „kontroverznost“ se neprojevuje v žádném z jejích děl tolik jako v románu Incest, který v roce 1999 vydalo pařížské nakladatelství Stock.

Christine Angot (celým jménem Christine Pierrette Marie-Clothilde Angot) se narodila 7. dubna 1959 v Châteauroux jako Christine Schwarts; příjmení Angot přijala poté, co ji jako svou dceru uznal otec, který rodinu opustil ještě před jejím narozením. Christinin otec pracoval jako překladatel u evropských institucí a na její život i literární tvorbu měl dosti zásadní vliv. Kromě často diskutovaného incestního vztahu (ať již skutečného, či smyšleného), který je více či méně důležitým tématem objevujícím se ve většině autorčiných děl, je to také vztah k jazykům, dar výřečnosti a kultura projevu, které ji už od prvního setkání s ním podle jejích vlastních slov přímo fascinovaly.

Vystudovala angličtinu a práva, brzy se však vydala na dráhu spisovatelky (i když sama o sobě říká, že je spíše autorka než spisovatelka). V roce 1990 jí vychází první román Vu du ciel (Viděno z nebe), který pak následují další díla (jmenujme alespoň Quitter la ville (Pryč z města), 2000, a Pourquoi le Brésil? (Proč Brazílie?), 2002), mezi nimiž najdeme i několik divadelních her (např. La Fin de l´amour - Konec lásky, 2000).

Angotová bývá často řazena k poměrně výraznému proudu současné francouzské literatury nazývanému autofikce (autofiction). Přestože tuto nálepku sama odmítá, pravděpodobně se jí jen tak nezbaví. Útěchou jí snad může být to, že se o ni dělí s autorkami jako Camille Laurensová či Catherine Milletová a mnohými dalšími. Etymologie tohoto označení napovídá, že se jedná o tvorbu zaměřenou na autora samotného, na jeho vlastní nitro, vnitřní život, pocity, problémy, ale také vztah k sobě samému, k psaní, ke svým skutečným a potenciálním čtenářům – v Incestu se například ke čtenáři autorka obrací hned na několika místech, a ne vždy zrovna přívětivým tónem: "Nenávidím vás. Nesnáším. Chtěla bych nevědět, co si myslíte. Vím, co si myslíte." Průvodním rysem tzv. autofikce je také zamlžení hranice mezi pravdivými životopisnými údaji a ryze fiktivními epizodami či postavami; pro Incest a dílo Christine Angotové obecně je tento rys více než typický.

V Incestu se objevují dva centrální vztahy – homosexuální vztah literární postavy Christine a lékařky Marie-Christine a incestní vztah Christine a jejího otce. Je skutečně přesnější říci „objevují se“ než „vypráví se o nich“; jsou evokovány, útržkovitě popisovány. Narativní linie, pokud o ní lze vůbec mluvit, se ztrácí pod povrchem, po němž plují citové výlevy (zde vystupuje do popředí zvukovost, mluvnost textu), střídající se obrazy, sledy vět vyjadřující Christininu vyšinutost a zoufalství, které čas od času střídají až klinicky chladné, anatomicky popisné sexuální scény. Text místy dokonce zcela postrádá smysl a omezuje se například jen na půl stránky dlouhé opakování jmen Marie-Christine a Leonora (Christinina milenka a dcera) v různém sledu, jinde zase autorka na několika stranách rozvádí definice z Psychoanalytického slovníku (neopomene uvést všechny jeho bibliografické údaje), a není nikterak překvapující, že jde o definice pojmů jako incest, šílenství, paranoia, narcismus, homosexualita, subjekt, sebevražda, perverze, sadomasochismus, nacismus, hysterie, touha či schizofrenie. Ne náhodou je nadpisem kapitolky bezprostředně následující po těchto definicích slovo aplikace. Výčet a odborný výklad výše zmíněných termínů by byl bezúčelný, kdyby ho Christine vzápětí nevztáhla na sebe a na svou zoufalou situaci ("Poznávám se hlavně ve dvou větách: Paranoici milují své delirium jako sebe sama. A: Jedná se o schopnost udržet určitou kvantitu utrpení."). Čtenáře na podobných místech zákonitě napadá otázka, zda tu autorka s jistou ironií a nadsázkou nehovoří nejen o pocitech své hrdinky, ale i o podstatě své literární tvorby…

Přestože autofikce implikuje především obrácení se do svého nitra a zaobírání se sám/sama sebou, text Incestu je prosycen neustálým zpochybňováním sebe sama, své literárnosti ("Snažím se s vámi mluvit, jdu do toho, nebudou v tom žádné slovní hříčky, nebude v tom žádná nenávist, nebude v tom nic, žádná literární konstrukce, možná to nebude literatura, nebude v tom nic, nic, nic, nic, nebude v tom nic. Budou v tom jen vzpomínky, každá vzpomínka vytržená pro psaní.") a také, zdánlivě paradoxně, různými pokusy o komunikaci. Vypravěčka Christine mluví chvíli k Marie-Christine, chvíli sama k sobě, pak ke své dceři, nebo, jak již bylo zmíněno, ke čtenáři. Text se také obrací k jiným textům, ať už jsou to předešlé autorčiny knihy, výše uvedený slovník, nejrůznější filozofické spisy, právnické dokumenty či třeba jen náhodou zaslechnuté rozhovory. Dostáváme se tedy k dalšímu důležitému rysu textu románu Incest, a to k výrazné intertextovosti.

Christine Angotovou však do popředí francouzské literární scény nevynesla jen příslušnost ke skupině autorů autofikce nebo doposud tabuizovaná témata incestu či otevřené lesbické erotiky. Velký podíl na tom má též její velmi ojedinělý, charakteristický styl. Proud řeči, který čtenáře tak strhává a působí na něj svou zoufalou naléhavostí, je tvořen sledem krátkých, povětšinou jednoduchých vět, které téměř vůbec neobsahují logické spojovací výrazy, a psaní tak není „zatíženo“ ani „zdržováno“ kauzálními vztahy a souvislostmi. Určitou „brzdou“ by pro něj mohla být také interpunkční znaménka, jimiž autorka opravdu šetří. Je však důležité zdůraznit, že Christine Angot ve svém textu tyto prostředky komentuje, čímž vzniká metatext – autor „píše o tom, jak píše“ ("Mám ve zvyku používat poněkud zvláštní interpunkci. Své věty frázuju neobvyklým způsobem, chtěla bych se pokusit s tím přestat."). Jedním z nejvýraznějších rysů stylu Angotové je pak všudypřítomné opakování, ať již na úrovni slov, vět či celých obrazů. Zvyšuje tempo a naléhavost, a především u opakování s nejrůznějšími obměnami je pak ve znamení hry s jazykem. Protiváhou jednoduchého, místy až strohého jazyka a (ne vždy) chladných a neosobních popisů milostných scén je pak více či méně skrytá obraznost, obzvláště důležitou roli hrají obrazy zvířat, především koček a psů ("Lízat, plakat, měla svůj novorozenecký obal, byla celá černá a fialová, právě se narodila, když ji na mě položili. Lízala bych ji jako kočky, jako feny, bez lékařského dohledu. Včera plakala. Poslední leknín… Marie mi povídala o kočce, o Yassou, já jsem začala plakat kvůli Leonoře, mé vlastní kočce."); ostatně na úplném konci knihy o sobě románová Christine mluví jako o psovi: "Shledáš se se svou rodinou, pláču jako pes, jsem pes, se psem se Vánoce neslaví. Psi jsou blbí, dáš jim cucat plastikovou kost a psi, oni jsou blbí, uvěří tomu. Nevidí ani, co sají. Je strašné být psem."

Ve svém typicky „anatomickém“ duchu se často text dostává až dovnitř slov samotných, pitvá je, pohrává si s jejich etymologií ("Pojmenovala jsem ji proto Leonora, abych si byla jistá, or znamená zlato. Mé zlato, má láska, zlato moje. Le-o-nora. Nonor, můj zlatý miláček. Abych si byla jistá. Abych si byla jistá. Jistá, jistá, jistá.") či zvukovou stránkou ("Už nenapíšu, Nadine Casta, NC, nadité C, nádivka. Ani to ne."). Jen tak, jakoby náhodou, se v textu objevují mnohá další témata, jako je boj o moc a nadřazenost (nejen v milostných a konkrétně Christininých vztazích, vztah pána a jeho psa, ale i v narážkách na nacismus a jeho vztah k šílenství a homosexualitě, na obecnější rovině pak vztah většinové společnosti k menšinám), zoufalství a bezvýchodnost existence, zklamání z průměrnosti života atd.; jejich výčet a analýza by však zabraly mnoho dalších stránek.

Český překlad Incestu vydal v roce 2003 Pavel Mervart a jeho autorem je Michal Pacvoň. Jak si s ne zas tak jednoduchým úkolem převést autorčin charakteristický styl do cílového jazyka poradil? Dá se říci, že poměrně slušně, i když je škoda, že v textu tu a tam narazíme na gramatickou chybu („Večeře, jestlipak mně miluje?“) a vinou doslovného překladu na povrch dosti často prosvítá jazyk originálu („Uslyšela jsem zvonek. Stihla jsem si přečíst poštu. Vystoupala.“; „Pláču, jdu si lehnout, už ji nechci vidět, vypínám telefon. Nazítří je tam zpráva „odpověz mi, prosím, odpověz mi.“). Protože se nejedná o zas až tak závažné prohřešky, které by bránily porozumění, nelze překlad hodnotit jako nevyhovující či vysloveně „špatný“; pokud by však překladatel na podobných místech použil české, přirozeně znějící obraty (Vyšla (po schodech) nahoru, Zvedni to, prosím tě, zvedni to) jeho textu by to zcela jistě prospělo. Neklidný proud slov a vět Christine Angotové by tak mohl plynout rychleji a zcela bez překážek.

I přes zmíněné nedostatky je překlad Incestu do češtiny bezesporu velmi záslužným počinem, už jen proto, že Christine Angotová je nejen z hlediska francouzské, ale i evropské literární scény autorkou velice originální a podle mnohých literárních kritiků také velmi nadanou. A přestože francouzské vydání knihy provázely značně rozporuplné reakce, což by se vzhledem k tématu dalo očekávat všude, Incest si brzy našel velké množství čtenářů. Zajisté i mnoho odpůrců, důležité však je, že se o něm mluví a píše. V případě jeho české podoby tomu tak bohužel není. Můžeme jen hádat, zda nese větší podíl viny nedostatečná propagace knihy, nebo mizerné povědomí českých čtenářů o současné francouzské literatuře...