Kniha Histoire d'O (Příběh O, nebo snad lépe Útrapy O) patří zaslouženě mezi klasická díla podvratné, "undergroundové" literatury. Pojí v sobě totiž typické znaky pornografie a zároveň je mnoha čtenáři vnímána jako intelektuální výzva, jako pohled do hlubin lidské duše, jako ryzí příběh touhy. Její vzrušující naléhavost nám může odhalit kousek z povahy jakékoli naléhavosti. Histoire d'O již téměř půl století pobuřuje a obšťastňuje čtenáře obou pohlaví.

S textem knihy přišel v roce 1954 Jean Paulhan, vydavatel Nouvelle Revue Française a vůdčí postava francouzské literární scény. Knihu předtím zamítlo nakladatelství Gallimard, a tak ji Paulhan svěřil Jean-Jacquesu Pauvertovi, vydavateli díla markýze de Sade, a přislíbil opatřit "nebezpečné" dílko vlastní předmluvou. Kniha opravdu vyšla pod pseudonymem Pauline Réageové, neboť Paulhan tvrdil, že autora, jímž údajně měla být uznávaná spisovatelka obávající se skandálu, nezná. Autora nepomohl širší veřejnosti odhalit ani soudní proces s vydavatelem kvůli obscenitě knihy. Jednu dobu se dokonce šířilo, že onou pracně utajovanou autorkou je samotná paní de Gaulleová. K autorství se nakonec přesně po čtyřiceti letech od prvního vydání přiznala v listu New Yorker překladatelka a bývalá členka několika literárních porot Dominique Auryová.

Auryová (vlastním jménem Anne Declosová, 1908-1998), Paulhanova spolupracovnice a tajemnice NRF, text původně napsala Paulhanovi jako milostný dopis ženy muži, kterého miluje. Auryová tvořila podle svědectví J. Chessexe a M. Arlanda s Paulhanem sexuální, až mystický pár, přestože v NRF pracovala i paní Paulhanová.. Paulhan knihu považoval za významné dílo, které by mělo být vydáno, s čímž Auryová nesouhlasila. Avšak kniha nepatřila jí, ale Paulhanovi. Obrazně se mu tak vydala na milost, podobně jako O svým trýznitelům. Později v sedmdesátých letech vyšel rozhovor Régine Deforgesové s Auryovou alias Réageovou pod názvem O m'a dit. Auryová se v něm svěřila, že se jí představy podobné těm popsaným v knize již dříve "honily hlavou", ale že vždy zůstalo při nich. Není snad třeba zdůrazňovat, že tato odvážná žena, která se s Paulhanem znala již z odboje, nade vše milovala knihy.

Paulhanova filozofující předmluva je úplně zbytečnou, účelovou okrasou. Zdá se, že Paulhan pouze kryl své rozpaky nad tak otevřenou a uhrančivou sexuální výpovědí. Sám se v jednom ze svých dopisů přiznává, jak nadšeně ji ve své kanceláři hltal. Tak ryzí kniha o sexuální touze nepotřebuje žádné vysvětlování, ani komentář. Po vydání získala cenu Deux Magots. Histoire d'O byla v roce 1975 zfilmována a existuje i v podobě kresleného seriálu.

Děj Histoire d'O se odehrává v Paříži počátkem padesátých let. Její hrdinka O je moderní žena, módní fotografka. Má vlastní byt, ráda se vybraně obléká a na dovolenou jezdí na Côte d'Azur. Podobnost s autorkou je zcela nesporná. O je jejím fantastickým obrazem.

Kniha sestává ze čtyř částí a je dramaticky poměrně dobře vyvážena. Aniž bychom snižovali její vysokou pornografickou hodnotu, pokusíme se ukázat, že nejde jen o obyčejný pornografický text popisující velice vzrušující "milostné akty" směřující k ukojení, a upozorníme na některé prvky, kterými se Histoire d'O řadí mezi tzv. iniciační romány jdoucí do poněkud větší hloubky.

Milenci z Roissy: zámek a zasvěcení
O vezme její přítel jednoho dne na procházku do parku Montsouris, kam obvykle nechodí. Sedí spolu na trávníku, když tu u nich náhle zastaví automobil, přítel řekne, aby nastoupila - tak se začíná její příběh (slovo histoire se dá rovněž překládat jako mrzutost, nepříjemnost). Následuje detailní popis jejího oblečení, který předznamenává rozkoš z pozdějšího nekompromisního obnažení a naprostého vystavení jejího nahého těla těm, kterým je přinucena důvěřovat. O se v autě na přítelův příkaz svléká a dotyk studené moleskinové sedačky jí naznačuje, kterou svou částí bude přijímat největší dávky blaženého ponížení. Je podvečer. Auto zastaví před domem se zahradou a O stojí před vstupem do místa zasvěcení - před branou kouzelného zámku. Zámek je ztělesněním něčeho vzdáleného, vytouženého a přece nedosažitelného. Je čistým obrazem touhy.

Následuje alternativní verze začátku, ve které jsou O svázány ruce za zády a oči převázány páskou. Příběh O má totiž dva začátky a dva konce. Proč?

Iniciace O je prostá, ale přesto připomíná zednářský rituál. Po dlouhém, osamělém čekání v temné místnosti (iniciační komnata, noc) pro ni přijdou dvě mladé a pohledné ženy oblečené jako služky z osmnáctého století. O je svlečena, vykoupána, upravena a namalována před zrcadlem, které neustále odráží její na příkaz roztažená stehna. Další místnost zámku je obložena zrcadly a O usedá na černou kožešinou potažený taburet. Vše je potaženo červeným sametem, podlahy pokrývají tlusté koberce vyvolávající dojem tepla, fascinující je nekonečný sled dveří, jež se samy otevírají a zavírají, sled místností a tajných průchodů. "Jedny dveře za druhými" - zámky, klíče, kostýmy - to vše evokuje atmosféru gotického románu 19. století: zámek je prostorem hrůzy, o kterém se ví, ale o kterém se nemluví, a zároveň je navýsost intimním prostorem, kde O může (a musí) chodit nahá a vystavená svým "blízkým".

Je v tom něco pohádkového. Krásná hrdinka uzamčená na hradě v hlubokém lese... Ve čtenáři to vyvolává strach o ni, bojí se i podivných stvůr, se kterými se tam setkává. Pohádky podle Bettelheima ukazují imaginativní formou přirozený vývoj dítěte a dodávají mu odvahu k tomuto vývoji. Jejich prožívání vyvolává u dítěte pocit rozkoše a okouzlení. I tento aspekt, totiž strach o hrdinu, má svou terapeutickou funkci.

Pak se objevuje první z mužů, kteří jsou v domě pány. Jejich fialové úbory odhalují pouze pohlaví, kterými má být O fascinována. Připomínají až nápadně tradiční symbol pokoření ženy, totiž kentaura. Kentaur je výrazem primitivní titánské síly snažící se znásilnit ženu a potlačit v ní její "mužské" vědomí. Nahá O dostává kožený obojek a pouta na zápěstí. Muž ji osahá a O je odvedena k osamělé večeři, po níž má být uvedena na zámek. Opět prochází několika dveřmi, aby dospěla na místo, kde má obřad vyvrcholit.

O přichází do zámku v Roissy za soumraku. Je to okamžik symbolický, příprava na něco nového. Zasvěcení, ke kterému dojde v hlubině noci, v náručí nevědomí, má adeptku probudit k novému životu, má ji proměnit. Temnota se stupňuje (zavázání očí, symbolický krok do tmy, osamělé čekání, které probouzí roj myšlenek). Musí v sobě potlačit sebemenší touhu ovlivňovat to, co se kolem ní a s ní děje. I koupel má svou symboliku: jde o životní přelom podobný křtu. Ponoření do vody je symbolickým návratem do dělohy. Dělohou v tomto smyslu je pak i sám temný, laskavě teplý zámek (ženy v něm mohou chodit nahé - jsou jako krásná miminka), vystlaný tlustými koberci v barvě krve. Je to tedy návrat do bezpečí, k něžnosti, ke zdroji života. 

Motiv dělohy je ještě umocněn pozdějším sestupem O do podzemní kobky zámku. Věznění O připomíná spíše než osudy zakletých princezen noční můry gotických románů. Mystérium tedy může vyvrcholit.

Nejdůležitější část iniciace se odehraje v knihovně, kde na O čekají čtyři muži (z nichž jeden je její milenec). Před sálajícím krbem je znásilněna - nejprve třikrát zezadu, potom jednou do úst. Pak je seznámena s přísnými pravidly zámku a s dlouhým, černým a tenkým nástrojem z bambusu potaženého černou kůží - s jezdeckým bičíkem, kterým je ihned po připoutání nemilosrdně seřezána. Celý pobyt v zámku má být pouze přípravou na život venku, který nebude o nic svobodnější. Vzpomínka na Roissy se má stát jakousi hlubinou bezpečnosti. Jistě není náhoda, že k "zasvěcovací" tortuře dochází v knihovně, místnosti Dominique Auryové tak vlastní. Auryová připisovala knihám moc uchovávat tajemství a cenila si jich více nežli čeho jiného.

Ústa, pohlaví, zadek i ňadra všech obyvatelek zámku jsou mužům neustále k dispozici. Dívkám je rovněž zakázáno pohlédnout na kteréhokoli z mužů, a to pod trestem bolestivého výprasku, který ostatně patří k pravidelným večerním aktivitám zámku. O je přes den oblečena a na pokyn se musí ihned svléknout, přes noc je naopak nahá a spoutaná.

Sir Stephen a Anne-Marie
Po neurčité době strávené na zámku domácími pracemi, každodenním výpraskem a ponižováním odchází O ven. Její milenec René, který ji nepřestává ubezpečovat o své lásce, jí dává nové pokyny. Bičuje a znásilňuje O a nakonec ji s jejím svolením "věnuje" siru Stephenovi, temné postavě, milencově strohému stínu, kterému se O z lásky k Renému plně podvolí. Ve třetí části je O zavedena k Anne-Marii, paní dalšího "zámku". Tam je spolu se třemi dalšími vždy nahými dívkami vystavena nové reguli: každý den je jedna z nich podle losu připoutána a vystavena pokořujícím pohledům a bičování jinou z dívek. Tím se nám doplňují postavy románu o neřesti: ďábelský zasvětitel - René, ďábelská panna - Anne-Marie, neřestný adept - O a konečně ústřední postava ďábla-Boha - Sir Stephen.

Rád bych upozornil na opakovaný motiv čtvernosti. Na prvním znásilnění se podíleli čtyři muži, z nichž jeden jinak. V části Anne-Marie a železné kroužky zase trojici bičovaných a bičujících žen doplňuje O. Celá kniha je rozdělena do čtyř částí, přičemž úvodní Milenci z Roissy jsou jejím úhelným kamenem. Možná že tudy vede i cesta k vysvětlení dvojího začátku a dvojího konce, ale to je již spekulace. Čtveřice je v jungovské psychologii výrazem celosti. Vedle výrazného sklonu nevědomí ke čtvernosti však podle Junga v nevědomí existuje významná nejistota mezi trojkou a čtyřkou. Vždy tři prvky jsou zahrnuty pospolu a jeden má zvláštní postavení. Oním orálně uspokojeným mužem může (ale nemusí) být milenec O. Vylosovanou obětí krutého sešvihání může (ale nemusí) být O. Z pohledu hlubinné psychologie tedy ani René, ani O nejsou ještě "zralými" milenci. Nejistota mezi třemi a čtyřmi podle Junga znamená asi tolik jako kolísání mezi duchovním a fyzickým. Možná to bude znít trochu vulgárně, ale jsou-li čtyři díly knihy čtyřmi evangelii a René Janem Křtitelem, pak sir Stephen (v souladu se schématem postav románu o neřesti) nemůže být nikým jiným než-li Ježíšem. Této interpretaci jistě nahrává i tvrzení věřící Doltové, pro kterou je hlavní náplní evangelií touha, jak to dokládá na různorodém výběru biblických pasáží.

Právě krystalická průzračnost, s níž je popisován vnitřní život O plný touhy po transcendenci, a paradox popíraného masochistického ega činí z rozvinuté fantazie paralelu Kristova příběhu. Hodrová píše: "Román zasvěcení jako jedna z odnoží výchovného románu je román ve své podstatě hluboce moralistický...Jeho etika nese zřetelnou pečeť heretických učení, později protestantského asketismu. Je to román o neřesti a ctnosti, o cestě od neřesti k ctnosti, která přináší spásu neřestnému světu."

O je nakonec na znamení definitivního odevzdání se siru Stephenovi vypálena žhavým železem značka a na pohlaví jsou jí zavěšeny železné kroužky se symboly jejího ponížení. Kroužky (podobně jako třeba svatební prsten) značí spojení, připoutání k někomu, určený osud. Kroužek na těle zároveň spojuje i odděluje-ochraňuje. Je symbolem vztahu pán a otrok(yně). V křesťanství značí věrnou, svobodně zvolenou oddanost. Upevněním kroužků je tedy stvrzena absolutní hmotná i duchovní nadvláda třetího (sir Stephen) nad O.

Následují další peripetie a útrapy. Posledním ponížením O je večírek, na němž má být k pobavení ostatních nahá a na hlavě má mít směšnou masku sovy. Obraz sovy, která bývá spojována s moudrostí a smrtí, se Auryové možná líbil i kvůli tomu, že v sobě sova spojuje krásné s ošklivým, mladé se starým a život se smrtí. Naznačoval by to ostatně i dvojí konec příběhu: "...se O vrátila do Roissy, kde ji sir Stephen opustil. Existuje také druhý konec příběhu O. Když O viděla, že se ji sir Stephen hodlá opustit, dala přednost smrti. Přivolil k tomu." Sova jako ztělesnění temných sil se zároveň podobá ze všech ptáků nejvíce člověku. Maska možná také symbolizuje anonymitu Auryové alias Réageové alias O.

Inspirací jí mohl být také plesový kostým původem argentinské surrealistické malířky Leonor Finiové, která většinu své kariéry strávila v Paříži. Prý se v masce sovy objevila na jednom ze "surrealistických" bálů Tristana Tzary. Estetika jejího díla je Histoire d'O velice blízká. Dvojná povaha sovy tak na konci příběhu odpovídá zrcadlu, které během úvodní iniciace O neskrývá, ale naopak odráží její "nitro".

Druhá strategie
Bylo by ovšem velice zkreslující omezit výklad tak bytostně pornografické knihy na pouhou alegorii o psychickém vývoji člověka a o jeho vztahu k tomu, co jej přesahuje. Jak bylo známo již v dobách Freudových raných prací, pohlavní pud se projevuje neodolatelnou přitažlivostí jednoho pohlaví pro pohlaví druhé a jeho cílem je pohlavní spojení, nebo alespoň soubor aktů, které k tomuto cíli směřují. Osoba, která nás přitahuje, je naším sexuálním objektem, pudové konání pak sexuálním cílem.

Pro vysvětlení "naléhavosti" tajuplného dění na zámku v Roissy se není třeba uchylovat k filozofickým úvahám o dialektické podstatě vztahu pán-rab. Když generace úspěšných mužů viděly pod svými bedry obnažené a svíjející se ženy a slyšely jejich sténání, mohly si to jistě zafixovat jako přitažlivý obraz, který je třeba vyhledávat. Mezi na zádech ležící nahou a k lásce připravenou (masturbující) ženu a rovněž na zádech ležící nahou O s roztaženýma, nad hlavou připoutanýma nohama lze bez rozpaků položit rovnítko. Intenzivní hmatový zážitek po švihnutí rákoskou, od běžného milování nerozeznatelné sténání, ruměnec ve tváři a krásné, zpocené, uslzené a hlavně dostupné ženské tělo, to vše není ničím jiným, nežli souborem zesílených příznaků blížícího se orgasmu. Odjakživa byly zkrátka známy dvě strategie oplodňování žen - svádění (pomocí postavení, tělesné zdatnosti, zdraví, majetku, lichotek, apod.) a svlékání, spoutávání a znásilňování.

A samotný výprask?
Prosté: nejpřirozenější způsob, jak ženu bolestivě a po libosti ztrestat, aniž by byla snížena její hodnota na trhu, v domácnosti nebo v posteli.

Gérard Bonnet v knize Sexuální úchylky říká, že "sadistické a masochistické úchylky jsou charakterizovány především tím, že je při nich rozkoše dosahováno utrpením, a to za přesně určených, konkrétních podmínek, které se případ od případu různí, a proto musíme o těchto sklonech hovořit výhradně v množném čísle". Přesto nás osobní zkušenost a přečetné literární doklady přesvědčují o tom, že jistý "sadistický komplex" je zcela stereotypní součástí lidské výbavy formované zcela nepochybně evolučním výběrem. Vžitá představa, že je podmíněn zážitky z dětství je zřejmě mýtem, což potvrzuje i jeho univerzální rozšíření.

Tyto domněnky potvrzují i texty z Antologie de la Fessée et de la Flagellation. Evoluční motivace je z nich zřejmá. Trýzněné ženské fantomy musí (na rozdíl od mužských masochistických projekcí) být čisté, zdravé, mladé a krásné, tedy jedním slovem vhodné k reprodukci. Zároveň je dbáno na to, aby jejich těla byla neustále k dispozici. To je vlastně také ústředním motivem Histoire d'O (viz Anne-Marie). A proto se nejspíš hlavní hrdinka jmenuje O. Zároveň je však uspokojována potřeba bezpečí a péče. O je jako dítě přehýbána přes koleno, obstarávána, vykonává pouze lehké domácí práce, René ji neustále ujišťuje, že je milována... a přitom je ve veřejném prostoru moderní, úspěšnou ženou. O je skutečně novou Justinou pro dvacáté století.

Všimněme si ještě, jakou důležitost hrají v knize různé materiály (druhy látek, kožené a kožešinové potahy, kovové předměty, kámen, atd.). Význam hmatu, dotyku je u sadomasochistického komplexu dostatečně znám. Podle Hirschfelda má nejméně 65 % mužů fetišistické sklony. Jak se píše v předmluvě knihy 1000 Dessous: dámské spodní prádlo je především "podporou snu". Jacques Laurent říká: "Spodní prádlo...[je] neporovnatelné, protože má za cíl se líbit tomu, koho zasahuje tím, že v něm probouzí chuť zasáhnout."

V Histoire d'O přechází taktilní fetišismus plynule ve fetišismus slovní. Trýznitelé nejdříve O popisují, co ji na zámku čeká. Správné vyjádření je důležitější nežli samotný akt, který jen směřuje k orgasmu. Popis je oddalováním a uchopováním zároveň. Není jistě náhodou, že jak sadismus, tak masochismus mají na rozdíl od jiných úchylek své názvy po spisovatelích. A také jistě není náhodou, že autorkou kultovní SM knihy je významná a zkušená překladatelka. Přesto bych příliš nepřeceňoval Starobinského freudistické schéma anální produkce / literární produkce, nebo psaní na papír / psaní na tělo, i když nejde o nezajímavý motiv odkazující dále k tetování, piercingu, primitivním kulturám, graffitti a grafománii vůbec. Hledání jistoty může být jedním ze zdrojů velké obliby uvazování žen v moderní společnosti. Podle "Zprávy o sexuálním chování Američanů" má bondage své příznivce v minimálně 20 % amerických domácností. Jeden módní časopis dokonce před nedávném zařadil bondage mezi 40 věcí, které by měly ženy stihnout do čtyřicítky, nebo tak něco.

Sledovat proměny podob podobných sexuálních fantazií nám umožňuje výše zmíněná Antologie. Po starověkých a středověkých "nerafinovaných" textech se začínají objevovat skutečné fantazie kalené protináboženským duchem. Rekvizity i kulisy, oběti i násilníci patří nejčastěji do repertoáru církevních reálií. Někde na konci tohoto období markýz de Sade. Hmatově-fetišistické rysy a vázanost na slovo se objevují poměrně pozdě v období romantismu a sentimentality. Kalhotky a podvazky se stávají téměř nedílnou součástí rituálu počátkem 20. století, kdy také pornografická kultura nabývá prakticky dnešní podoby.

Když v roce 1982 vyšla Cooverova zdařilá postmoderní parodie literárních výprasků Vyplácení služky (Spanking the Maid, 1982), skončilo zřejmě jedno období ztělesnění našich fantazií. Dnes se zdá, že platoničtí zbožňovatelé rákosek a dívek se staženými kalhotkami opouštějí knihovny a oddávají se obcování s internetem.

Bibliografie:
Bettelheim, Bruno: Psychanalyse des contes de fées, 1976.
Bonnet, Gérard: Les Perversions sexuelles, 1993.
Campbell, James: Paris Interzone, 1994.
Coover, Robert: Spanking the Maid, 1982.
Doltová, Francoise; Sévérin Gérard: La foi au risque de la psychanalyse, 1983.
Dupouy, Alexandre: Antologie de la Fessée et de la Flagellation, 1998.
Freud, Sigmund: Tři eseje k teorii sexuality, 1923.
Hodrová, Daniela: Román zasvěcení, 1993.
Néret, Gilles: 1000 Dessous: Histoire de la Lingerie.
Paulhan, Jean: Correspondance 1945-1968.
Réageová, Pauline: Histoire d'O, 1954.
De Sade: Justina, 1791.
Sontagová, Susan: The Pornographic Imagination