Lekce z pochybnosti v románu Willema Frederika Hermanse
Každá kultura má tendenci bytnět, uzavírat se do sebe a recyklovat. Proto je dobré, když někdo naruší její hranice a vnitřní prostor a překvapí ji ze zálohy. Často takovou roli plní exulanti – Polákům takovou službu prokázal Witold Gombrowicz, Čechům třeba Zdeněk Vašíček nebo Lubomír Martínek a Nizozemci našli svého narušitele ve Willemu Frederiku Hermansovi (1921–1995).
Až do loňského roku byly knihy tohoto předního nizozemského spisovatele pro českého čtenáře neznámé. Za svého života Hermans odmítal publikovat v totalitních zemích východního bloku, po smrti překlady komplikovala obtížná jednání s jeho dědici. Díky trpělivosti nakladatelství Host a překladatelky Magdy de Bruin Hüblové jsme se ale loni dočkali českého vydání skvělého Hermansova románu Temná komora Damoklova a teď vychází jeho pozdější román Už nikdy spánek. Sám autor ho považoval za vrchol své tvorby.

Generál a banda vzpurných vojáků
Výchozím bodem románu je existenciální pochybnost nihilistického ražení. Obavy, že nás druzí lidé nikdy nevidí tak, jak bychom si přáli, podle Hermanse „rozštěpily lidského jedince na skupinu sestávající z jednoho generála a bandy vzpurných vojáků. Jedno Já, které chce něčím být – a několik falešných podob, které Já bez přestání podrážejí. (…) Pochybnosti o sobě, do té doby poměrně vzácné, vzplanou až do bezradnosti.“
Antihrdinou jeho příběhu je nizozemský fyzikální geolog Alfred, který se spolu se svým norským kolegou Arnem a jeho dvěma přáteli vydal na daleký laponský sever, aby se pokusil potvrdit teorii o tom, že některá tamní jezerní oka byla vytvořena dopadem meteoritů. Cestou je ale provází řada eskapád, většinou způsobených Alfredovou nešikovností a slabou fyzickou kondicí. Trápí je mračna komárů, vlhko, zima, déšť, Alfred si cestou způsobí několik zranění, až se nakonec ztratí a vše vyústí v tragédii – postihne ovšem někoho docela jiného, než by čtenář čekal.
Na tom ostatně stojí Hermansův způsob vyprávění, v němž se různými nápovědami, jejich nedopovězením a nejednoznačností vytváří předivo falešných stop a potřebné napětí odkazující k žánru detektivky nebo thrilleru. Jeho psaní se vyznačuje i nenápadným suchým humorem a jemnými surreálnými prvky. Na vrátnici Univerzity v Oslu, kam si Alfred přijel vyzvednout letecké snímky jezer, které jsou pro jeho výzkum podstatné, ho třeba přivítá slepý vrátný. A slepý je i profesor Nummedal, který Alfredovi oznamuje, že letecké snímky nemá. Než to ale přizná, nekonečně schůzku natahuje a tahá Alfreda na prohlídku okolí města. Proč? Dělá si Nummedal z Alfreda legraci? Chce ho zesměšnit a poukázat na aroganci mladého Nizozemce, který chce Norům jako cizinec dokazovat, jak se jejich krajina utvářela? Nebo tu jde dokonce o nějaké spiknutí? V Hermansových románech není radno věřit ničemu, protože jistotu člověk nemá nikdy – jen pochyby.

Dětinské malé národy
Tématem románu se Hermans vrací ke svému původnímu oboru, který vystudoval – fyzikální geologii –, a účtuje tu s negativními stránkami akademického světa: závistí, nezdravým soutěžením a naschvály. Vystihuje je velmi věrně a bez sebemenších ohledů, ostatně dělal to tak vášnivě i během celého svého života.
Jeho zkušenost ovlivnila druhá světová válka a zejména poválečné účtování, které zpracoval ve zmíněném románu Temná komora Damoklova. Nehrdinským líčením odbojářů a vystižením morální dvojznačnosti každého vyrovnávání se s vlastní minulostí si vysloužil odmítavé reakce části nizozemské společnosti. Atmosféru veřejné diskuse později jitřil i ostře kritickými eseji a glosami o nizozemském kulturním prostředí a jeho autoritách. Pobuřoval také na tehdejší dobu otevřenými erotickými výjevy ve svých románech, sarkastickou kritikou literárních recenzentů, a za protikatolickou pasáž v jednom ze svých románů byl dokonce pohnán před soud. Nejvíce pak nizozemskou veřejnost rozhněval, když nerespektoval kulturní bojkot Jihoafrické republiky v době apartheidu a jel tam představit jednu ze svých knih. Přestože jinak apartheid veřejně odsuzoval, amsterodamská městská rada ho v roce 1986 prohlásila za nežádoucí osobu na území města. To už byl ale exulantem v Paříži, kam se uchýlil o deset let dříve, když opustil Státní univerzitu v Groningenu otrávený tamější atmosférou. Poslední léta svého života prožil v Bruselu.
Nepřekvapí tedy ani pichlavé poznámky o malých národních kulturách, které Hermans v románu Už nikdy spánek skrze své postavy pronáší. Podle něj jsou totiž už z podstaty deprimované svou jazykovou izolovaností a nepomáhá jim ani znalost cizího jazyka – nikdy si ho neosvojí tak dokonale, aby se mohly sebevědomě, přesně a bohatě vyjadřovat, působí kvůli tomu dětinsky a už z podstaty je to uvrhává do podřízené role.

Život poslepu
Působivost Hermansova románu stojí především na znejišťování hranice mezi představami a skutečností. Jeho architektura je vystavěna s vědeckou pečlivostí, hutný styl je věcný a klidný, autor si nepotrpí na zdlouhavé popisy krajiny nebo psychologické vykreslování postav – jejich charaktery vyplývají z jednání. Chvílemi se až zdá, že čtenář sleduje obyčejnou reportáž, banální dobrodružný příběh. To by se tu ale nesměly neustále objevovat ty falešné stopy, náznaky a podivné narušující prvky. Výprava na sever se postupně stává metaforou existenciálního vržení do nejistoty a vnitřních rozporů, které v mezních podmínkách vystupují velmi jasně, protože na blízkém horizontu se neustále připomíná smrt – „už nikdy spánek“.
Tento způsob znejišťování by mohl být jen maskovací technikou. U Hermanse ale nejde o žádné umělé tajemno nebo prázdné efekty, všechno vychází z přirozených pocitů bezradnosti a pochybností hlavního antihrdiny, z jeho iluzí o sobě samém, druhých, o okolním světě. To všechno už sice Hermans dokázal – a silněji – v předcházejícím románu Temná komora Damoklova. Tentokrát to říká stručněji a v jemnějším podání, podařilo se mu potlačit míru fantastičnosti ve prospěch přirozené iluze, s jakou se potýkáme v běžném životě. Alfred ji rozpozná ve chvíli, kdy je donucen si přiznat, že se celý život snažil naplnit sny a ambice své matky a otce a na ně také svaloval odpovědnost za svou existenci. Až krajní zkušenost ho donutí dosavadní náhled na sebe i druhé přehodnotit, nebo dokonce odvrhnout.
Hermans ale nakonec překvapivě dochází k milosrdnému závěru: nikdo si nemusí vyčítat, že žije poslepu. Případné prohlédnutí neruší předchozí zkušenost, naopak vede ke smíření. Život totiž není, na rozdíl od vědecké výpravy, experiment.