Willem Frederik Hermans (1921-1995) má renomé moderního nizozemského klasika evropského formátu, ale současně je jeho dílo v mnoha zemích „velká neznámá“. Zahraniční vydání si autor totiž přísně střežil a dodnes jsou spojená se zdlouhavým vyjednáváním s dědici. Nesmlouvavý postoj a vyhraněné názory jsou pro obávaného, sžíravého polemika Hermanse příznačné. Literární ambice se v něm od mládí snoubily s vědeckým přístupem fyzikálního geografa, jeho akademická kariéra na univerzitě v Groningenu se rozvíjela souběžně s literárními úspěchy. Vedle toho pravidelně rozbouřil hladinu svým pověstným sarkasmem, ať už se týkal nizozemského literárního rybníka (ve sbírce esejů Mandarijnen op zwavelzuur – Mandaríni/mandarinky v kyselině sírové z roku 1963), katolických spoluobčanů (za pasáž v románu Ik heb altijd gelijk – Pravdu mám vždycky já z roku 1951 byl dokonce pohnán před soud) nebo kolegů z univerzity (román Onder professoren – Mezi profesory, 1975). Koketování levicových intelektuálů (např. spisovatele Harryho Mulische) v 60. letech s Fidelem Castrem se vysmíval, kulturní bojkot Jihoafrické republiky v době apartheidu nedodržoval. V roce 1973 jeho zahořklost z nizozemského společenského ovzduší vyvrcholila tím, že se odstěhoval do Paříže.

Čeští čtenáři se s jeho dílem poprvé seznamují proslulým románem z druhé světové války Temná komora Damoklova. Trafikant Osewoudt se na popud svého mužnějšího dvojníka Dorbecka zapojí do odboje, ale po osvobození s úžasem zjistí, že je naopak obviněn z kolaborace. Člověk žije v „sadistickém universu“ (titul jedné z Hermansových esejistických sbírek) - svět ani druhé lidi nelze pochopit, proto situaci odhadujeme zpravidla nesprávně, nahodilost věty „jednou jsi dole, jednou nahoře“ vede mnohdy k osudovým zvratům. Tak by se dalo shrnout Hermansovo oblíbené téma, které rozvíjí také např. v románu Nooit meer slapen (Už nikdy spánek z roku 1966, připravuje nakl. Host) o laponské výpravě mladého geologa za vzácnými meteority. Temná komora Damoklova je příběh z přísně konspirativního prostředí odboje, jehož účastníci širší souvislosti svého jednání nejen neznají, ale z bezpečnostních důvodů ani znát nesmějí. Ve světě krycích jmen se identita člověka z podstaty zamlžuje. Existuje vůbec tajemný řídící důstojník, nebo je to jen Osewoudtova utkvělá představa? Vášnivý fotograf Hermans určuje klíčovou roli v rozuzlení příběhu snímku, který je třeba vyvolat. Příslovečný Damoklův meč ohrožující Osewoudtův život zde tedy nabývá podoby temné komory: „Nikde na světě toho nevyjde na světlo tolik jako v temné komoře.“