S nizozemskou literaturou a kulturou toho příliš společného nemáme. Jedno však přece: zážitek druhé světové války. Obě země byly podmaněny Hitlerem, v obou byl jakýs takýs odboj, probíhaly deportace Židů, z čehož všeho po válce povstala silná vlna antiněmectví. Jak Nizozemcům, tak Čechům dala válka nahlédnout, „jací jsme", poskytla obrazy a příběhy, na něž by jinak nedošlo. Právě z nich čerpá i román Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova.

Navíc se k nám Hermansova kniha dostává přesně dvaapadesát let od svého prvního vydání, už jako kniha literárně prověřená, namnoze kultovní, „obalená" ohlasem i spory, kniha, jejíž autor už patnáct let nežije. Současný český čtenář tedy obcuje s moderním nizozemským klasikem. Jeho domácí osudy ve výborném rozhovoru pro Knižní novinky (č. 6/2010, též iliteratura.cz) připomíná překladatelka Magda de Bruin Hüblová. Z toho, co zmiňuje, je patrno, že to se sebou neměl úplně lehké... a už vůbec lehké to neměli Nizozemci s ním. Nesmlouvaný, literárně nesmírně kritický, navíc prvotně vědec, tj. člověk, který se považoval v takzvaných uměleckých kruzích nikoli za domorodce, ale spíše za pozorovatele a programového outsidera. Svým povoláním byl akademicky činným fyzikálním geografem. Velký kritik domácích malostí, toho, že nizozemské literatuře chybí evropský rozměr. Lidmi kolem sebe byl považován za pravičáka, přičemž dost urputné bylo i jednání o vydávání jeho děl do cizích jazyků. Trval například na tom, aby se jeho díla nepřekládala v socialistických zemích. Stejnou mírou urputnosti se vyznačují i jeho dědicové.

Je to jinak. Ale jak?
V Temné komoře Damoklově máme co činit s osudy tuctového trafikanta Osewoudta, který se zapojí do odboje. Vykoná nějaké skutky, některé i velmi akční, ale na konci války je obviněn z kolaborace. Klíčem k jeho „vyvinění" má být tajemný Dorbeck, dvojník a člověk, který Osewoudta do odboje přivedl a dává mu pokyny. Ten je však k nenalezení. Klíčovou roli sehrává fotka, která má dokázat, že Osewoudt má pravdu, tedy že skutečně pracoval v odboji. Nedokáže, nenajde se... Už od počátku dává autor svému románu do vínku velkou porci nejistoty a dvojznačnosti. Konec v tom všem žádné jasno nezjedná. Hlavní hrdina hyne náhodnou smrtí – je zastřelen, když si stráž myslí, že chce utéct z vězení. Příběh došel ke svému konci, ale nic se nevyjasnilo. Skutkům chybějí důvody, šifra k tomu, co jsme četli, podle všeho ani neexistuje. Kdo tedy je Osewoudt? A kdo je ten, kdo ho řídil? Byl Hermansův hrdina jen člověkem, který hyne nešťastnou shodou okolností? Nebo padl do léčky a celou dobu byl tahán za provázky? Jsme připraveni dostat rozřešení, ať už jakékoli, ale nedostáváme nic. Říci, že všechno je absurdní, že život nemá smysl, je sice perfektně časové (Hermansův román se rodí v době velkého rozvoje existencialismu a absurdní literatury), ale stále cítíme, že psát tento román jen jako etudu na téma života a jeho nesmyslnosti by bylo Hermansovi málo. V románu nás stále cosi znejišťuje, a sice Hermansova faktografická důkladnost i to, jak je text pečlivě utkán. Ne, nic vypravěčsky strhujícího, na to je Hermans o hodně jiný typ, nýbrž velmi důkladná práce s motivy a detaily. Čtení odzadu rozkrývá to, jak umně autor rozestavuje náznaky, stopy, falešné stopy, jak o svém hrdinovi a jeho konci de facto už rozhodl jeho původem: narozen v sedmém měsíci, jeho matka zabila jeho otce a skončila v psychiatrickém sanatoriu; je malý, nevzhledný. V jednu chvíli jsme užuž náchylní přijmout myšlenku, že nečteme román o tom, jak se v Nizozemí za války bojovalo proti agresorovi, ale něco jako svrchované dílko vypravěčského demiurga, který má před čtenářem předvést svou všemoc nad postavami a jejich skutky. Ale ani tohle se nepotvrdí. Hermansův vypravěč nepotřebuje vposledku těžit ze svého triumfátorství; není natolik dominantní a sebepředvádivý. Je to jinak. Ale jak? Spousta střípků, které nakonec neposkládají žádný výsledný obraz. A přitom je znát, že by toho tady bylo tolik, nad čím by mohl Hermans vyklenout duhu smyslu. Například oběť, vražda pro nějakou vyšší ideu... Jsou tu místa, která by rozvedena a propracována vydala na podmanivé vyprávění. Třeba toto: Osewoudt se vydá do vily zabít kolaboranta, předtím však musí zabít dva nevinné lidi, navíc uchrání od smrti i kolaborantova syna, s nímž absolvuje bláznivý výlet do Amsterodamu, takže je vlastně nucen se o něj postarat. Z toho by se dal udělat nizozemský proto-Kolja, navíc v kulisách velkého dějinného času a vypjatých vztahů, čili situace jako stvořená pro vypravěčský rozběh a podstatně větší plátno, než jaké jí přidělil autor. Stále cítíme, že máme co činit s autorem, který sice není strhující, ale je brilantní, tedy s autorem, který umí, ale převelmi si hlídá, aby se mu náhodou příběh příliš nerozjel dopředu; s vypravěčem sypajícím do soukolí písek reflexe a konstrukce. A navíc i vztah vypravěče k postavě je velice tvrdý, nelítostný. Je až zarážející, jak v tom vypravěč Osewoudta nechává: pomoz si sám, já tady jsem na jiné věci. A ke čtenáři: ne, klíč k této postavě se nenachází u mě, hledej si ho jinde.

České kontexty
Český překlad románu obsahuje doslov Milana Kundery, což je původně recenze z roku 2007 (v Le Monde). Je to vyznání ze čtení velkého textu a zároveň podiv, že tento román zůstal úplně bez francouzské odezvy: „Ponořil jsem se do tohoto románu, nejprve s obavami z jeho rozsahu pěti set stran, pak udiven faktem, že jsem jej přečetl jedním dechem." Kundera je však k textu – soudíme – očividně připoután i tím, že v něm nachází blíženecké odlesky svých vlastních témat či situací. Tak například „hra", která se kolem Osewoudta strhne, nemůže nepřipomenout situace ze Žertu (1967) či z povídky Nikdo se nebude smát: malé detaily uvádějí v život děje nesrovnatelně většího dopadu; původci „hry" hynou tím, co sami uvedli v život. Douška od Hermanse: „hra" jako by ani žádného původce neměla, vznikla jakýmsi samopohybem, už od počátku jsme jí „hráni". V Hermansovi nelze nečíst i téma Kunderových Majitelů klíčů, dramatu z roku 1962. V obou případech jde o odboj za druhé světové války a o vyhraněnou situaci, která – ať už dopadne jakkoli – smrtelně ohrožuje několik lidí, mnohé navíc bez jejich vědomí. Douška od Hermanse: kód této situace není ideový ani etický, tj. ani dobro versus zlo či zodpovědnost vůči blízkým versus zodpovědnost vůči vyššímu cíli, ale nějaký jiný. Neurčitý? Obecně existenciální? Jako by Hermans situaci, která byla přímo přetížena střetem dobra a zla, napsal zcela mimo hodnotový rámec.

Hermansův román byl vydán v roce 1958, což je rok, kdy vyšli Škvoreckého Zbabělci. I v nich šlo o válku a o to, jak vnímat hrdinství, stejně tak i o to, že oba romány účtují s dřívějším obrazem války a střetu dobra se zlem. Škvorecký je jiný, než byla předchozí tradice, zejména tím, že našel jinou perspektivu (ich-formu a prožívání nezralého hrdiny), Hermans je radikálně jiný: nabourává nejenom vnímání války, ale též vnímání lidské identity, tedy toho, co jsme a za co můžeme. Asi nejblíženečtější českou kontextualizaci lze nalézt v Ladislavu Fuksovi, zejména v jeho protektorátním románu Pan Theodor Mundstock (1965). Tu i onde znejišťování hranice mezi skutečností a fantaskními představami, tu i onde motiv banální smrti, tu i onde upnutí se na přelud, který se stává hlavním smyslem existence, realitou prvního řádu, tu i onde ztráta smyslu pro hodnocení sebe sama. Hrdina Hermansův i Fuksův nejsou snímáni optikou dějinného úkolu, nýbrž optikou, v níž se ztrácí hranice mezi tím, co je skutečné a co přelud, co je obraz zvnějšku a co subjektivní vjem. A přitom tu i onde se válka nestává pouhou kulisou pro „řešení" otázek jiného řádu.

Ondřej Nezbeda připomíná v recenzi Hermansova románu (Respekt č. 12/2010) zeměměřiče K. z Kafkova románu Zámek. Je to velmi případné i trochu nepřípadné. Případné tím, jak jsou obě postavy v držení pravidel, jejichž smysl nejsou s to prohlédnout; nepřípadné v tom, že Hermansův hrdina je namíchán přece jenom z více složek než ten Kafkův: je zakomplexovaný, ale přitom velmi rozhodný, ba akční (několik vražd, převleky, skrývání). Má také daleko čitelnější rodinné zázemí a hustější síť vztahů. Jeho osudy jsou však nejenom pohybem v prostoru o neznámých pravidlech či se zapomenutým heslem, ale současně boj s předurčením, z něhož se není schopen vymanit. V jistém ohledu to, co se zdá být absurdní, neproniknutelné, je stejně tak logické, zákonité na způsob antických tragédií. Bohové rozhodli... Není to tedy tak, že Hermans umístil svého hrdinu do příběhu, v němž se měl poprat o svůj život, ale už od začátku mu tuto šanci odepřel?