Román Vířící bludiště britského prozaika a básníka Adama Fouldse patří k těm komorním a jemně konstruovaným prózám, kterým se vyplatí dát čas. Je třeba nechat na sebe nejprve působit atmosféru a křehký poetický jazyk, všímat si nenápadných detailů a pak zase poodstoupit a vnímat literární obraz v jeho celku.
ON
Ondřej Nezbeda
Každá kultura má tendenci bytnět, uzavírat se do sebe a recyklovat. Proto je dobré, když někdo naruší její hranice a vnitřní prostor a překvapí ji ze zálohy. Často takovou roli plní exulanti – Polákům takovou službu prokázal Witold Gombrowicz, Čechům třeba Zdeněk Vašíček nebo Lubomír Martínek a Nizozemci našli svého narušitele ve Willemu Frederiku Hermansovi (1921–1995).
Obtloustlé knihy jsou už ze své podstaty podezřelé. Třeba kvůli mnohomluvnosti nebo zahleděnosti do vlastního ega a intelektu jejich autorů. Obzvláště to platí u knihy nizozemského spisovatele Harryho Mulische Objevení nebe...
Teprve po jedenapadesáti letech vychází v českém překladu román Temná komora Damoklova Willema Frederika Hermanse (1921-1995), kterého Nizozemci považují za svého největšího moderního spisovatele.
