Vychází morálně dvojznačný román Willema F. Hermanse
Teprve po jedenapadesáti letech vychází v českém překladu román Temná komora Damoklova Willema Frederika Hermanse (1921-1995), kterého Nizozemci považují za svého největšího moderního spisovatele. Za časovou prodlevou stojí přísnost dědiců autorských práv a pobouřené přijetí knihy v době jejího vydání (1958). Nyní se tento strhující román konečně dostal do rukou českým čtenářům, navíc s nadšeným doslovem Milana Kundery.

Román vypráví příběh nenápadného trafikanta Henriho Osewoudta, z něhož se během nacistické okupace Nizozemska stane odbojář. Nebo naopak kolaborant, špion a vrah? Kdo ví. V tom právě spočívá síla výpovědi Hermansova románu – nenabízí jednoznačnou odpověď, naopak se pohybuje v prostoru pravděpodobného, nejednoznačného, balancuje na hraně ambivalence. Úsečným, strohým jazykem a téměř thrillerovým stylem vyprávění čtenáře strhne do válečných let. Když však válka končí a začíná se účtovat, lidé se úhledně neřadí do dvojstupu podle toho, kdo je hrdina a kdo zločinec. Ale copak je možné, aby byl Osewoudt zároveň hrdina i padouch? Podstatou války je morální dvojznačnost, píše v doslovu Milan Kundera. „Dokud trvá bitva, lidé zaslepení vášní tuto dvojznačnost nevidí, ale potom, když přijde doba verdiktů a trestů, otravuje život národů na dlouhé roky, jako kouř po požáru, jako nekončící dým.“

Tajemný dvojník
Člověk žije ve zvláštním rozporu s realitou. Ze své přirozenosti tíhne k jednoznačným soudům. Jen nerad přešlapuje v blátě nejistoty, a musí-li žít v mlze, natahuje ustrašeně ruce před sebe. Ve střetu s mnohotvářnou skutečností se mu však jednou jeho pečlivě budovaný obraz světa či sama sebe rozsype jako tabule cukrového skla.

K zesílení tohoto rozporu Hermans využívá motivu dvojníka, doppelgängera. V protikladu k Osewoudtovi je jím důstojník Dorbeck, tajemný muž, tmavovlasý, fyzicky dokonalý, odvážný voják, který stojí za všemi operacemi odbojové skupiny. Osewoudt mu je v rysech tváře k nerozeznání podobný (nacisté si je dokonce pletou), ale přesto tvoří jeho převrácený obraz. Narodil se předčasně, v sedmém měsíci, „vyklouzl jednou matce do mísy současně s výkaly“. Do vojenské míry mu chybí půl centimetru, tvář má zženštilou, bez vousů, nemá nos, ale „nosík“, hlavu mu namísto vlasů pokrývá světlé chmýří, ústa připomínají „otvor, jímž zvířata přijímají potravu, nikoli ústa, která se také umějí smát a mluvit“.

Oba muži se během války potkají jen párkrát – poprvé se tak stane těsně před okupací, když Dorbeck vstoupí do Osewoudtovy trafiky, aby si u něj nechal vyvolat film. Pak už se ale promění jen v jakéhosi fantoma, jenž Osewoudtovi udílí rozkazy prostřednictvím telefonů, písemných vzkazů a fotografií. Tím se ještě zesiluje neurčitost jeho postavy i příběhu – je skutečný, nebo si ho Osewoudt představuje jako své dokonalé alter ego? Kdo by mu pak ale posílal tajné rozkazy?

Nejednoznačné jsou i činy, které Osewoudt na základě Dorbeckových pokynů vykonává. Zlikviduje například gestapáckého kolaboranta, ale zabije při tom i dvě nevinné ženy. Skrývá sice Židovku, ale když gestapo zatkne jeho manželku, přijme to cynicky jako fakt, s nímž nemůže nic dělat, a nesnaží se ji zachránit. A když se dozví, že ho zradila a vrátila se domů, dokonce ji chladnokrevně zabije. Konečnou ranou čtenářově jistotě a morálním soudům je pak Osewoudtovo zatčení nizozemskou policií na konci války, která ho obviní ze špionství a kolaborace. Během vyšetřování totiž důsledky jeho činů vyznívají v přesném protikladu k tomu, jak je vnímá on sám. Z pozitivu se stane negativ. Všichni svědci i přátelé jsou navíc mrtví a Dorbeck není k nalezení, jako kdyby nikdy neexistoval...

Odpověď svědomí
Název románu je samozřejmě aluzí na řecký mýtus, podle něhož si sluha Damokles vyměnil místo s tyranským vládcem Dionýsem, aby si na den užil jeho výsad v domnění, že díky nim nikdo nemůže být šťastnější. Dionýsos mu ovšem nad hlavu umístí meč zavěšený na tenké koňské žíni, aby mu připomněl, že osudem panovníka nejsou jen privilegia, ale hlavně neustálý strach o život. V ustáleném rčení o „Damoklově meči“ se tento příběh interpretuje jako metafora „neustálé hrozby a nebezpečí“. Willem F. Hermans však naráží na něco jiného: jde mu právě o dvojznačnost, jež z Dionýsovy pozice vyplývá a do níž uvrhl i hlavního hrdinu svého románu. Henri Osewoudt chce naplnit osud hrdiny, postavit se na roveň statečnosti a odvaze důstojníka Dorbecka. Ve všem ale připomíná spíše zakrslého nemotoru, který když chce v dlani sevřít holubici, zlomí jí vaz. Ale znamená to, že kvůli tomu máme zapomenout na jeho záslužné činy?

K této dvojznačnosti přispívá i temná atmosféra a bizarní surrealistická estetika Hermansova románu. Spočívá opět v ambivalenci – například nebezpečný důstojník gestapa Ebernuss, který Osewoudta zatkne po jedné akci a vyslýchá ho, je tu vylíčen jako homosexuál. Latentně homosexuální je i další německý důstojník, kterého Osewoudt okouzlí, když v šatech zdravotní sestry prchá za bojovou linii do Anglie. Naopak dosti přísně a nesmiřitelně tady vyznívají nizozemští policisté, kteří po válce vyšetřují Osewoudtův případ. (Že by tohle bylo důvodem pobouřeného přijetí Hermansova románu nizozemskou veřejností v roce 1958?)

A patří sem i podivné telefonáty a vzkazy, kterými se zakrslý trafikant řídí a které ho naplňují nejistotou stejně jako čtenáře. Ostatně jak může rozumět všem motivům a souvislostem povelů a rozkazů, jež mu Dorbeck posílá? Už tím je dána základní perspektiva neurčitosti a nejednoznačnosti románu – v nedopovězenosti, zamlčování. Osewoudt tak trochu připomíná zeměměřiče K. z Kafkova Zámku, ale chybí mu jeho drzost a ironie. Je k sobě patetický a tím jen podtrhuje svoji směšnost, která stojí v protikladu k jeho nebezpečným akcím proti gestapu.

Přes to všechno se však do mysli vtírá otázka, nakolik je Osewoudtův příběh skutečně tak nejednoznačný a absurdní. V konfrontaci s důkazy jeho žalobců se přece tak snadno všechno proměňuje v pravdu... Jenže co když je Dorbeck skutečný? Možná tu nejde ani tak o morální dvojznačost, o níž píše Milan Kundera, ale o morální alibismus. Vedla Osewoudtovy činy nevědomost, nebo se vědomě obelhával?

Odpovědí by mohl být myšlenkový experiment fyzika Erwina Schrödingera a jeho kočky zavřené v bedně spolu s nádobou jedovatého plynu – v myšlenkové rovině můžeme tvrdit, že dokud krabici neotevřeme, nevíme, jestli je kočka živá, nebo mrtvá, vlastně jako by se nacházela v obou existenciálních stavech najednou. Co však platí pro svět kvantových vlnových částic, pro které Schrödinger své podobenství navrhl, to neplatí pro zvířecí ani lidský život. Když totiž pokus opravdu provedeme, najdeme kočku vždycky mrtvou. Podobné jednoznačné rozhřešení má i Osewoudtův osud. Odpověď se skrývá v jeho svědomí.