Poukázala na to už Hella Haasseová: Hermansovu vypravěči Alfredu Issendorfovi se nedá věřit. Při bedlivém čtení románu Už nikdy spánek se ukáže, že je dokonce nebezpečný.

Ve studiích a kritikách věnovaných románu Willema Frederika Hermanse Už nikdy spánek (1966, č. 2011) často zaznívá jakýsi soucit s hlavní postavou a vypravěčem Alfredem Issendorfem. Při putování nehostinným Laponskem ho trápí komáři, kameny, bahno, říčky, půlnoční slunce, obrovská očekávání doma a další pohromy, přičemž navíc ztratí přítele Arna, který se zřítí ze svahu. To je tedy osud!

Je však soucit s Alfredem Issendorfem oprávněný? Na první pohled to vypadá, že je z jiného těsta než různí jiní Hermansovi hrdinové, jako je vypravěč z povídky Het behouden huis (Dům spásy, ze sbírky Paranoia, 1950) nebo Osewoudt z románu Temná komora Damoklova (1958, č. 2010). Jeden bojuje jako partyzán a zastřelí z toho titulu několik nepřátelských vojáků. Zpočátku se zdá, že to nevyhnutelně vyplývá z jeho vojenského stavu, avšak krátce nato je čtenář svědkem toho, jak stejně snadno zastřelí neozbrojeného civilistu a uškrtí jeho ženu. Ten druhý hrdina, Osewoudt, se neprojeví o nic méně krvelačně: za druhé světové války spáchá několik vražd a nakonec zabodne dokonce vlastní manželku, aniž čtenář dokáže přesně určit, zda to Osewoudt udělal v roli odbojáře, či kolaboranta.

Ve srovnání s těmito dvěma surovci působí student geologie Alfred z románu Už nikdy spánek nebezpečně nanejvýš svou nemotorností. V tomto článku si však ukážeme, že je to jen zdání a že čtenář má i v tomto románu co do činění s chladnokrevným vrahem. Rozdíl je pouze v tom, že Alfred zpětně vypráví svůj vlastní příběh, a tak může informace po libosti upravovat. Kdo však čte pozorně, brzy zjistí, že jeho vyprávění v první osobě vykazuje nejrůznější prasklinky a poskvrnky. Tyto poskvrnky, podle mého názoru pečlivě zanesené do textu Hermansem, tvoří v souhrnu značné množství důkazů o tom, že i Alfred v románu Už nikdy spánek spáchá vraždu. Domnívám se, že román je třeba číst zcela odlišně, než jak ho dosud četly desetitisíce čtenářů.

Smrt v rokli

V románu Už nikdy spánek vyšle Alfreda Issendorfa jeho nizozemský profesor Sibbelee na vědeckou výpravu, aby dokázal starou hypotézu: jistá jezírka v provincii Finmark, norské části Laponska, jsou původně krátery po meteoritech. Alfreda postihne hned na počátku cesty nezdar: navzdory zdvořilé návštěvě u norského profesora Nummedala se mu nepodaří získat letecké snímky, přestože jsou pro jeho výzkum zásadní. Když dorazí do Laponska, dělá mu pěší turistika velké potíže. Jeho tři norští kolegové zvládají túru drsnou krajinou mnohem lépe. Když se dva z nich, Qvigstad s Mikkelsenem, od výpravy oddělí, zůstane Alfred sám s Arnem. I jemu se však Alfred zanedlouho ztratí – po svérázné rozepři o směru, který ukazují jejich kompasy. Bloudí nějakou dobu tundrou sám a nakonec najde Arna v jedné rokli mrtvého: pádem na skálu si roztříštil hlavu. Alfred pokračuje v cestě tak dlouho, dokud nenarazí na vědeckou stanici. Letí zpět do Nizozemska bez jediného důkazu pro svou hypotézu. Doma na něj čeká matka se sestrou. Alfred jim vypráví o svých zážitcích a dostane dva manžetové knoflíčky vyrobené z meteoritu, který pro něj kdysi koupil jeho zemřelý otec.

Nespolehlivé líčení

Nezní nepravděpodobně, že Alfred údajně najde Arna s roztříštěnou lebkou dole v rokli a současně je do jeho smrti zapletený? Ne, naopak. Obvyklá verze, že totiž Arne nešťastně spadl v době, kdy se Alfredovi ztratil, nechává řadu nápadných detailů a pasáží tohoto románu bez vysvětlení. Kdo však román čte jako lživou výpověď s cílem zamaskovat vraždu, vysvětlí tyto detaily a pasáže bez obtíží. Ve verzi s vraždou se ovšem vynoří zase jiné interpretační problémy. V tomto článku je probereme a zjistíme, že nejsou zdaleka tak závažné jako problémy s obvyklou verzí nešťastné náhody.

Hypotézu, že Alfred svého kolegu Arna zavraždil, původně vyslovila Hella Haasseová v eseji „Doodijs en hemelsteen“ (Mrtvý led a nebeský kámen) z roku 1978.¹ Dostalo se jí nápadně málo opory. Podle mého názoru to lze částečně zdůvodnit tím, že dostatečně nevysvětluje vztah Alfredova vyprávění v první osobě k tajemstvím, která v něm jsou obsažena.

Kdo se na text podívá pozorně, zjistí, že vedle myslícího a registrujícího Alfredova vědomí přímo v dané situaci je tu ještě druhá vrstva vyprávění. Tato druhá vrstva obsahuje anticipující i retrospektivní prvky, které mohl doplnit jedině ten, kdo má přehled o celkovém průběhu událostí. Takové „vypravěčské zásahy“ lze vysvětlit předpokladem, že Hermans příliš nedbal na konstrukci narativního rámce. Vzhledem k jeho fascinaci narativními technikami i zdatnosti v jejich manipulování to však považuji za krajně nepravděpodobné. Lepší vysvětlení proto spočívá v tom, že text je třeba chápat jako Alfredovo zpětné vyprávění v jakémsi historickém prézentu. První vrstvu vyprávění pak tvoří Alfredovo vědomí během cesty, tak jak si na něj dodatečně vzpomíná nebo jak si je zaznamenal v cestovním deníku. Druhá vrstva obsahuje řazení, reflexe a komentáře s přehledem, který Alfred má o celkovém průběhu událostí po skončení cesty.

Pro tuto interpretaci mluví mezi jiným to, že Alfred zpočátku vypráví o své výpravě se značnou přesností, někdy dokonce poznámkovým stylem. Tento záznam postupem času nejenže pozbude přesnosti, ale ve fázi, kdy se Alfredovi ztratil Arne, dokonce několik dní chybí. Jako by mu zde vypověděla paměť. Zažívá věci, které ho hluboce traumatizují, něco, „co se nedá zpětně převyprávět“ (Už nikdy spánek, s. 190)?² Nebo sem tam nějakou událost zamlčuje cílevědomě a přehazuje chronologii, aby něco skryl? Jak věrohodné je Alfredovo líčení časového úseku od rána, kdy se Qvigstad s Mikkelsenem oddělí, po jeho návrat do obydleného světa?

Neexistuje žádný svědek, který by jeho popis této části cesty mohl potvrdit: jen Arne byl pak ještě nějakou dobu v jeho společnosti, ovšem ten o tom samozřejmě už vyprávět nemůže.

Jediné, co se snad nevypráví z Alfredovy perspektivy, jsou věty, které mu překládá Inger-Marie, děvče v autobusu, z Arnova notýsku. Jenže podíváme-li se na příslušnou pasáž pozorně, zjistíme, že i to nakonec vyjadřuje svými slovy Alfred, ba co víc: to, co dívka předčítá, vyznívá nápadně jednoznačně v jeho prospěch. Tvrzení, že si Alfred takzvaný překlad Inger-Marie vymýšlí, je na základě textu přinejmenším stejně udržitelné jako možnost, že podává věrný překlad toho, co je tam skutečně napsáno. Vždyť až do chvíle, kdy notýsek nakonec zanechá v bezpečí u slepého Nummedala, ho Alfred nikomu jinému neukáže (s. 248).

Alfred na rozdíly mezi tím, co si myslí, co říká a co dělá, několikrát sám upozorní, například když na pohlednici svému holandskému profesorovi Sibbeleemu napíše zcela jiný text, než by vlastně chtěl, nebo když fantazíruje o tom, jak zakroutí krkem kachničce, která se zachytila v jeho síti na ryby: „vyhladovělý Alfred, drůbežář-amatér, jí zakroutí krkem (...) Dvakrát, třikrát hlavou otočí dokola, jako klíčkem v hodinách (...)“ (s. 219–220).³ V následujícím odstavci se ukáže, že kachničku prostě pustil. Případné jsou také Alfredovy úvahy o třech stadiích ve vývoji člověka. V prvním „neznal svůj odraz v zrcadle (...) Stoprocentně subjektivní“ (s. 39). Pak se s ním seznámil prostřednictvím zrcadla a fotoaparátu. Když jde Alfred sám tundrou, fotoaparát se mu rozbije a o kompas, který dosud používal jako zrcátko, přijde. Svým způsobem se tedy vrátí do prvního stadia, které sám označuje jako „stoprocentně subjektivní“.

Průkazní materiál

Jestliže se na první pohled zdá, jako by líčení výpravy neobsahovalo nic zvláštního a jako by děj byl popsán jasně a věrně, přečteme-li si text ještě jednou a budeme přitom mít na paměti úsloví, že v Hermansově románu „nespadne ani vrabec ze střechy, aniž to má následky“,⁴ narazíme brzy na pozoruhodné a tajemné detaily. Příklad najdeme v posledním odstavci kapitoly 14: „V půl jedenácté vystupujeme s Arnem nadobro ve Skoganvarre“ (s. 86). Slovo „nadobro“ se tu nakonec ukáže zcela na místě ve vztahu k Arnovi, ale to Alfred v té chvíli v chronologii příběhu nemůže vědět.

Něco podobného se děje častěji, např. na straně 161, když Alfred konstatuje, že Arnovy poznámky jsou tak přehledné, že si zachovají hodnotu i v případě, „kdyby třeba náhle zemřel“. Podobné drobnosti působí jako „průhledy do budoucnosti“, které poskytuje Alfred coby vypravěč. Přinejmenším stejně pozoruhodné jsou opětovné narážky na krev a krvelačnost, i tam, kde to do běžných cestovních příhod nezapadá. Všudypřítomným symbolem jsou komáři: už na začátku cesty Alfred poznamená, že mu na kůži zanechávají velké kapky krve. „Jsou to kapky mé vlastní krve,“ říká (s. 98, kurz. autor). Alfredova vlastní krev během cesty nepřestává téct, protože Alfred spadne, způsobí si tržnou ránu a samozřejmě ho nepřestávají kousat komáři, pravidelně si je na kůži zaplácne. V tom kontextu by se zdálo, že pasáž na konci kapitoly 36, kde si v jezírku důkladně smývá „zaschlý pot“ a „krev“ (s. 217), je třeba chápat doslova jako okamžik, kdy se Alfred zbavuje pozůstatků své „vlastní“ krve. Avšak důraz na téměř rituální charakter očištění je zvláštní. Kousek mýdla, který z batohu vynese „na půlnoční slunce“, označuje jako „zaoblený zelený nerost, bezoárový kámen, amulet. Jako bych jím hodlal vodu očarovat.“ Rozpoutá se poněkud strašidelná scéna, která vyvolává asociace s alchymií a mytickými léčebnými metodami, v nichž bezoárový kámen platí za univerzální protijed. Smývá tu Alfred ze sebe víc než jen vlastní krev? Když se namydlí a vstoupí do vody, „špína a pěna (...) v téhle vodě, která ještě nikdy špínu neobsahovala, se milionkrát zředí“. O něco později vodu popisuje jako „mírně se vlnící měď“. Kdo si v tomto okamžiku připomene titul románu, uslyší ozvěnu slov, která vyslovuje Macbeth po spáchání krvavé vraždy:

„Sleep no more!
Macbeth does murder sleep,
(...)
Will all great Neptune’s ocean
Wash this blood clean from
My hand? No, this my hand
Will rather the multitudinous
Seas incardnadine, making the
Green one red.“⁵

V překladu Martina Hilského (Shakespeare: Dílo, Academia, Praha, 2011):

(…) „Už nesmíš spát!
To Macbeth vraždí spánek!“
(...)
Mohou snad všechny vody oceánů
smýt krev z mé ruky? Ne, spíš tahle ruka
krvavě zbarví vodstva Neptunova
a zeleň vln se v šarlat promění.

Macbeth vraždí svého krále z vůle zaujmout jeho místo, kterou živí zášť. Alfredova žárlivost vůči Arnovi se projevuje mnohokrát. Jednou dokonce doslova prohlásí, že by chtěl zaujmout jeho místo: v kapitole 44 říká profesoru Nummedalovi, že by rád „pokračoval v Arnově bádání“ a začal nový život tím, že bude studovat v Oslu.

Tajemné anticipace a narážky na krev a krvelačnost tvoří jen několik příkladů z mnoha. Zejména pasáže, kde Alfred pokračuje v pouti tundrou sám, jsou plné náznaků, že v sobě text nese tajemství. Při sestupu do rokle se píše výslovně: „Odhalí se tajné vědomí.“

Všichni Kréťané

Kromě Macbetha se román Už nikdy spánek možná vztahuje k ještě jednomu klasickému textu: k satirické divadelní hře z devatenáctého století Peer Gynt norského spisovatele Henrika Ibsena. Jeho jméno padne v jednom z dialogů mezi Alfredem a Arnem, ale i podivuhodná návštěva domu skladatele Griega v kapitole 45 tak získá opodstatnění, protože Grieg k Ibsenově hře složil hudbu. Navíc tu jsou specifické detaily, které předpoklad intertextuálnosti posilují. Manžetové knoflíčky, jež Alfred na závěr dostane, jsou „dar z nebe“ (s. 263): to připomíná knoflíkáře seslaného Bohem, který má ve hře Peer Gynt závěrečné slovo. Jiným příkladem je skutečnost, že Alfred spícího a chrápajícího Arna přirovnává k trolovi. Přitom Peer Gynt je slavný trolobijce.

Peer Gynt začíná scénou mladého Peera s matkou Aase. Úspěšný otec a manžel rodinu opustil. Jádrem prvního dějství je dlouhý monolog, který po návratu domů přednese Peer matce a v němž vypráví lživé příhody z putování po norských horách. Motiv pravdivosti či nepravdivosti Peerových příběhů ve spojení s otázkou viny a neviny se i později stále vrací.

Jestliže příběhovou linii chlapce, který vypráví matce lživé příhody z putování norskou krajinou, protáhneme do románu Už nikdy spánek, souhlasí to s následujícím úryvkem z poslední kapitoly:

„Matka s Evou mě něžně usadily do největšího ušáku, co máme, a zraněnou nohu mi podložily taburetem.
– Hele, Alfrede, zeptala se Eva, kam se poděl můj kompas? A já na to: – Zahodil jsem ho, stejně ukazoval špatným směrem.
Lampa nad kulatým stolem, na kterém stojí matčin psací stroj, svítí. Matka ale nepracuje. Vyptala se mě na všechny podrobnosti Arnovy smrti, zhluboka povzdechne a shrne několika slovy, jaký je její závěr:⁶
– Je to strašné neštěstí. (...)“

„Mijn moeder en Eva hebben mij liefderijk geïnstalleerd in de grootste leunstoel die wij bezitten en een taboeretje onder mijn gekwetste been gezet.
– Zeg Alfred, heeft Eva gevraagd, waar is mijn kompas gebleven? En ik heb geantwoord: – Weggegooid, want het wees toch maar de verkeerde richting aan.
De lamp boven de ronde tafel waarop de schrijfmachine van mijn moeder staat, brandt. Maar zij zit niet te werken. Ze heeft me alle bijzonderheden over Arne’s dood gevraagd, slaakt een diepe zucht en vat in enkele woorden samen waar het voor haar op neerkomt:
– Het is een verschrikkelijk ongeluk. (...)“

Zde v nizozemštině upoutá použití perfekta, přestože jinak se v knize při popisu událostí v přítomném okamžiku nebo přítomnému okamžiku těsně předcházejících prakticky nevyskytuje. Reakce Alfredovy matky v obvyklém imperfektu (zde přítomný čas, pozn. překl.) naznačuje, že Alfred matce a sestře Arnovu nehodu právě vylíčil. Kolik času uplynulo od chvíle, kdy ho „usadily“ do křesla? A který příběh přesně vyprávěl? Celý příběh, jak ho čtenář zná z předchozích šestačtyřiceti kapitol románu? Zlomky? V každém případě je jisté, že v této kapitole o něčem lže: poslední kapitola totiž obsahuje zvlášť pěknou variaci na Epimenidův paradox neboli tzv. paradox lháře (Kréťan Epimenidés prohlásí: „Všichni Kréťané lžou.“ – pozn. překl.). Píše se tam přece, že Evě řekl, že kompas zahodil. To je v rozporu s líčením v kapitole 34, kde Alfred popisuje, jak mu kompas nedopatřením spadl do prolákliny ve skále. Pokud Alfred „skutečně“ Evě řekl, že kompas zahodil, tak lže. Pokud jí to neřekl, lže také, totiž v líčení, které předkládá čtenáři. Jinými slovy: Alfredovi se v tom, co o své cestě nebo o návratu domů vypráví, nedá jen tak věřit.

Místo a čas činu

Proč by měl Alfred Arna zavraždit? Hella Haasseová poukazuje v různých Hermansových prózách na určitý základní vzorec, kdy hlavní hrdina pokaždé v neprůhledné situaci zneškodní toho, kdo je jak otcovská postava, tak konkurent.⁷ Dá se tento vzorec vystopovat i v románu Už nikdy spánek?

Vzhledem k tomu, že Alfredův otec už před lety zemřel, vzniká otázka, zda v románu pro „náhradní otcovskou postavu“ přichází v úvahu někdo jiný. Zajímavý kandidát je Arne. Z líčení stále vychází jako starý a vrásčitý a vůči Alfredovi se pravidelně chová otcovsky: při rozhodování, při nošení zavazadel a při utěšování. Alfred mu závidí zkušenosti i nadání, někdy se s ním chce identifikovat (třeba ve způsobu, jak křepce sbíhá ze svahu) a v klíčovém okamžiku k němu ztratí důvěru, když předpokládá, že Arne v souvislosti s leteckými snímky uzavřel s Nummedalem komplot. Když se mu Arne ztratí, poznamená Alfred, že se cítí „mnohem čiperněji“, když už není „pod neustálým dozorem“ (s. 204).

Jeden z členů základního vzorce tak román Už nikdy spánek snad obsahuje: otcovskou postavu, která je zároveň konkurentem. Co by se dalo považovat za druhý člen, totiž za neprůhlednou situaci? Jestliže vezmeme v úvahu možnost, že Alfred touží Arna odklidit, vyznívá následující pasáž úplně jinak než obvykle:

„Ještě nikdy jsem si nebyl tak jistý, že prožívám něco, co je tak naprosto k ničemu a co se nedá zpětně převyprávět, jako teď, když následuju Arna a hloubka propasti se na mě valí jako záplavová vlna převrácená naruby: ať udělám cokoliv, ať už mě potká cokoliv, nebude to nic, co bych si přál. Odhalí se tajné vědomí. V tuhle chvíli se nadzdvihne cípek závoje, který zahaluje celý život. (...)
Arne jde téměř rovnou dolů, kousek sklouzne, stoupne na kámen, stoupne na další kámen. Jde stále rychleji, ne, je to pád neustále brzděný nohama. (...) Vidím, že pokud možno kličkuje a vede tělo podél pomyslné vodorovné plochy. Ramenem se otírá o svah. (...)
Zaměřuju pozornost na nohy, střídám je, nevnímám už, že dýchám, krev mi buší v krku. (...) Obavami se mi dělá špatně, vidím, že Arne se dostal k hornímu okraji širokého jazyka ze suti. (...) Arne se do ní boří po kotníky, ale nehrozí mu už žádné nebezpečí. Dostat se tam! Tam moje trápení skončí!“ (s. 190–191).

Představuje sestup do rokle neprůhlednou situaci, jíž Alfred využívá k likvidaci Arna? Zdálo by se, že je to nemožné, vždyť s ním vzápětí nato ještě mluví. Nebo to snad přece jen možné je? Jak způsob prezentace dialogu, tak jeho obsah je pozoruhodný (s. 194):

„Říkám:
– Vlastně je divné, že po všech těch miliardách věcí, co se na Zemi staly a dějou, nakonec nezůstane ani stopa.
On:
– Stejně divné by ale bylo, kdyby někde existovala administrace toho všeho.“

Jak přijde Alfred po náročném šplhání najednou na takové téma hovoru? Zde je totiž přesné vyjádření situace, která vládne v pusté tundře: co nikdo nezaznamená, zmizí beze stopy v dějinách. Nebo jak to formuluje Alfred: „Můžu si dělat, co chci. (...) Živá duše se to nedozví, pokud to někomu nepovím“ (s. 207). Vymyslel si snad Alfred ten dialog? Nebo proběhl už dřív?

Do věci může vnést světlo podrobný rozbor stylu, jakým se fakta podávají. Kapitoly, v nichž Alfred bloudí sám, se liší od předchozích kapitol o putování po tundře jazykem, kompozicí i popisem času a prostoru. Jeho záznam sice stále ještě obsahuje údaje o okolí a uplývajícím času, ale nedá se z nich už určit, kde se zdržuje a jak dlouho trvá, než najde Arnovo tělo. Tyto mezery v poskytování faktů začínají přesně po klíčovém okamžiku na straně 190: od chvíle, kdy Alfred vidí, jak Arne padá (viz úryvek výš). Pak sestupuje on, je mu špatně, přidržuje se nicotných bylinek, krev mu buší v krku. Jeho popisy tu začínají vykazovat rysy šílenství. Některé prvky se později vracejí ve fragmentární podobě, například ve zlém snu, který má, když po několika dnech nakrátko usne.

Podle mého názoru je tento obrat ve stylu podávání informací okamžikem, kdy dochází k vraždě. Možná Alfred Arna strčil a viděl pak, jak padá. Taková interpretace vede k předpokladu, že neobvykle prezentovaný, ale obsahově případný dialog si Alfred vymyslel nebo ho sem účelově vložil. Jako Alfredův výmysl by pak navíc bylo třeba vnímat i incident s kompasy. Uspokojivě se tím vysvětluje to, co – jestliže to považujeme za pravdivé – je nejméně věrohodná epizoda románu. Není nasnadě, že starostlivý Arne by udělal nevím co, aby Alfreda zadržel? Jak se během několika okamžiků mohli vzdálit jeden druhému tak, že hledání pak trvá celé dny?

Při troše pozornosti si uvědomíme, že Alfred na závěr ještě provádí všechno možné, aby zahladil případné nežádoucí stopy. Kromě rituálu mytí, který k tomu rozhodně patří, sebere například červený sníh a prohlíží si ho pod lupou. Bojí se, že po něm zůstaly krvavé stopy? Vyvíjí také úsilí, aby naopak zanechal stopy, které považuje za žádoucí:

„Když si sbalený batoh nahodím na záda, ještě se bedlivě rozhlédnu. Ne, nezanechal jsem žádné stopy. Nikdo by si nevšiml, že jsem tu kdy byl. Je to ale rozumné? Vytrhnu list z notesu a napíšu na něj, kam mířím: I am on my way to Vuorje. Alfred.
Lístek přeložím na čtvrtiny a položím na velký kámen. A papír zatížím menším kamenem“ (s. 210).

Spoluviník

Možnosti i meze literárního vyprávění Hermanse fascinovaly dlouho. Vyplývá to z děl jako Temná komora Damoklova či sbírka Paranoia, ale i z jeho esejů o poetice a ze zájmu o Wittgensteinovy názory na vztah mezi jazykem a skutečností.⁸ Není pochyb o tom, že hrdiny, kteří čtenáři před očima páchají vraždy, uvedl na scénu vícekrát. Způsob, jakým se to čtenáři vypráví, se různí, ovšem konstantou je vznik zvláštní perspektivy, která ze čtenáře dělá téměř spoluviníka. V případě Temné komory Damoklovy například mnozí čtenáři i kritici přiznávají, že je rozhořčuje, když je Osewoudt zatčen, přestože krátce předtím krvavě zavraždil manželku. Důmyslná narativní perspektiva jako by tu přispívala k tomu, že si čtenář k hrdinovým záměrům a konání vypěstuje jakousi slepotu.

„Vražedná interpretace“ činí z románu Už nikdy spánek vrchol Hermansových experimentů s nespolehlivým vyprávěním: už od chvíle, kdy román vyšel, projevují nesčtení čtenáři i kritici pochopení pro svízelné okolnosti, za jakých výprava „chudáka Alfreda“ ztroskotá, ovšem spáchání vraždy a lhaní mu prochází. Hermans se tomu možná celá léta potají usmíval – jeho doslov k patnáctému vydání to naznačuje: píše, že kniha navzdory zaneseným změnám zůstala, „jaká byla, tedy: jaká měla být (kurz. autor) už ve chvíli, kdy vyšla v prvním vydání“.

Pro toho, kdo si chce aspoň dodatečně zajistit čisté svědomí, existuje jediná možnost: přečíst si znovu Už nikdy spánek v hodnotném třetím díle Hermansových spisů (český překlad vychází z 29. vydání z července 2007, pozn. překl.) a stránku po stránce Alfredovi koukat na narychlo umyté prsty.

Podnětné připomínky k předchozím verzím článku mi poskytl Ton Anbeek a Arjen Mulder. Za to jim patří můj srdečný dík.

Poznámky:

1. Lezen achter de letters (Čtení za písmeny), Amsterdam 2000 (1978). ^zpět
2. Viz také zlý sen v kapitole 40: detaily snu lze uvést do souvislosti se sestupem do rokle. To poukazuje na traumatickou událost, která se na tom místě odehrála. ^zpět
3. Všimněme si také, že se tu mluví o hodinách a o vyhřezlých špinavě žlutých vnitřnostech, a srovnejme si to s pozdějším Alfredovým popisem Arnovy prasklé lebky: „Kámen potřísnila hmota podobná žlutému pudinku. Sedí na ní mouchy (...) velké, modré. Modré jako ručičky pendlovek“ (s. 228, kurz. autor). ^zpět
4. W. F. Hermans: Experimentele romans (Experimentální romány). In: Het sadistische universum 1 & 2 (Sadistické universum), Amsterdam 1996, s. 108 ^zpět
5. W. J. Craig (Ed.): The Complete Works of William Shakespeare. London: Henry Pordes 1993, dějství II, výstup II. ^zpět
6. Větu „Vyptala... závěr“ Hermans vložil do 15. vydání. ^zpět
7. Een ontvoogding (1941), Loo-Le (1942) a Tranen der acacia’s (1949). ^zpět
8. Poëticale essays, viz pozn. 4. ^zpět