Před několika lety jsem šel s Raymondem Bendersem na čaj k Milanu Kunderovi. To bylo tak. Na základě mého tipu napsal Milan Kundera, jehož knihy překládám, nadšený článek pro Le Monde o románu Willema Frederika Hermanse Temná komora Damoklova, který vyšel o několik měsíců dřív v novém francouzském překladu Daniela Cunina. Benders, Hermansův přítel a hybná síla za jeho Sebranými spisy (Volledige werken), chtěl rodilému Čechovi přiblížit autora tohoto oslavovaného románu. Vyšel z toho příjemný rozhovor „já o voze, on o koze“. Kundera se zajímal o dvě věci: jak Sebrané spisy vznikají a jaký vztah měl Hermans, který se dobrovolně uchýlil do Paříže, k Nizozemsku a nizozemské literatuře. Kdežto Benders chtěl pochopitelně především vyprávět o Hermansovi jako osobnosti.

Morálka podstatného
Ta anekdota by nestála za zmínku, nebýt toho, že zájmy těch dvou pánů tak pěkně vymezují napětí, ke kterému při vydávání sebraných spisů z podstaty dochází. Kundera vyznává odedávna „morálku podstatného“, definovanou v jeho knize Opona následovně: „Dílo je to, co romanopisec uzná za hodnotu ve chvíli bilancování. Život je krátký, četba je dlouhá a literatura se sebevraždí zešílevší plodivostí. Počínaje sám sebou, každý romanopisec by měl vyřadit všechno, co je druhořadé (...).“ V Kunderově  případě tím přicházíme kromě množství příležitostných článků i o všechno, co napsal před svou románovou prvotinou Žert (1967): sbírky veršů, divadelní hry a povídky, které se už nesmějí vydávat ani překládat.

Také o publikování „textových variant“ v tzv. „kritických“ vydáních nechce Kundera ani slyšet. Termín „varianta“, konstatuje rozmrzele, jako by znamenal, že „všechno, co autor kdy napsal, má stejnou cenu a je stejně určeno ke zveřejnění“, když jde ve skutečnosti o formulace a pasáže, které autor zavrhl. Nivelizující „morálka archivu“, kterou se řídí editoři „kritických vydání“, je v přímém rozporu s „dlouhou prací na estetickém projektu“, která právě činí dílo dílem.

Ve Francii je školním příkladem kritického vydání edice Bibliothèque de la Pléiade. Zahrnutí do této významné edice nakladatelství Gallimard pro autora znamená nejvyšší konsekraci, dotvrzenou obvykle rozsáhlým kritickým aparátem: dlouhý úvod (100 stran není výjimkou), komentář k historii vzniku a recepce díla, náčrty, varianty a samozřejmě hromada poznámek. Navzdory titěrnému, sotva čitelnému typu písma to mnohdy dohromady zabírá čtvrtinu knihy. Během rozhovoru s Bendersem měl Kundera na stole jako příklad Oeuvres Clauda Simona: v nich sice figuruje rozsáhlý kritický aparát s důrazem na historii vzniku textů, ale samotné texty vybral autor (jeden z velmi mála spisovatelů, jejichž dílo vyšlo v této edici už za jejich života): v tomto případě tedy „morálka podstatného“ skutečně byla uplatněna.

Sebrané spisy W. F. Hermanse, společný projekt Huygensova ústavu (Huygens Instituut), Ústavu Willema Frederika Hermanse (Willem Frederik Hermans Instituut) a nakladatelství De Bezige Bij, jsou edicí Pléiade zřetelně inspirované. Luxusní vydání se dokonce francouzskému předobrazu podobá jako vejce vejci. Pohled na webové stránky projektu http://www.wfhermansvolledigewerken.nl/ (plánuje se čtyřiadvacet svazků) navíc ukazuje, že i zde hraje důležitou roli archiv. Stránky jsou vizuálně prošpikované fotografiemi rukopisů a dopisů, jejichž smysl je jasný: badatelé došli ke svým závěrům na základě podrobného prostudování Hermansova rozsáhlého osobního archivu (police s dokumenty čítají na délku třicet metrů). Součástí spisů budou i texty, které autor sám do sbírek nikdy nezařadil, jak hrdě oznámil Raymond Benders – označení Volledige werken (doslova „úplné dílo“) není nadsázka.

Přesto se Sebrané spisy v několika důležitých bodech od koncepce edice Pléiade liší. I Hermans byl totiž toho názoru, že náčrty a odvržené „varianty“ nemají nárok na existenci, stejně jako „nedokonalosti“ korigované v pozdějších vydáních (a Hermans skutečně nepřestával opravovat): „Chtěl bych, aby se všechna stará vydání knih, které vyšly v opravené podobě, jako mávnutím kouzelného proutku rozpadla v prach, i kdyby šlo o jedinou čárku.“ Na druhé straně Hermans v jednom dopise vyjadřuje lítost nad tím, že čtenáři ty „velmi zásadní a výrazné varianty“ ani nezaznamenají (protože by k tomu museli mít před očima starší i novější text). Autorovo přání zachovat jen poslední, tedy nejlepší text však bylo pro editory Sebraných spisů rozhodující – a právem. Zde tedy žádné varianty, žádné přípravné náčrty. Ani žádný erudovaný úvod či vyčerpávající komentáře. Zato krátké, přehledné doslovy s historií vzniku a recepce, a ve svazcích s esejistickou tvorbou anotace. Kromě té snahy o úplnost by tedy tento přístup byl Kunderovi zřejmě po chuti.

Problém úplnosti hraje samozřejmě roli především u krátkých textů, zejména novinových článků. Už v případě esejistických sbírek, které Hermans publikoval podle vlastního výběru, mu někteří recenzenti vytýkali, že jsou zbytečné (podle týdeníku Vrij Nederland si čtenář může Hermansovu esejistickou sbírku sestavit sám, když si jeho články pro deník NRC vystřihne a nalepí do sešitu). Hermans však, jak sám říká, psal novinové články už s myšlenkou na budoucí sbírku, takže ta výtka není oprávněná. Zajímavější je, co psal v dopise Johanu Polakovi při sestavování sbírky Boze brieven van Bijkaart (1977, Bijkaartovy rozhořčené dopisy): „Pokud jsou texty opravdu staré, je podle mého lepší zahrnout do sbírky všechno: i to, co není aktuální, získá totiž kouzlo čehosi starobylého (...). Naproti tomu neotálíme-li s vydáním sbírky dlouho, působí texty na čtenáře místy vyčpěle.“

Mytická skutečnost
Momentálně obsahují Sebrané spisy kromě tří románových svazků (z toho nedávno vydaný díl se dvěma Hermansovými nejslavnějšími romány Temná komora Damoklova a Už nikdy spánek) a jednoho svazku povídek a novel také tři objemné sbírky esejistické tvorby. Musím říct, že kdo byl jako já v sedmdesátých letech moc mladý na to, aby si Hermansovy sbírky sestavoval vystřihováním sám, a tak ty texty čte teď, s více než třicetiletým zpožděním, poprvé, skutečně rozhodně nemá dojem, že by byly vyčpělé. Mnohá témata, kterými se v nich Hermans zabývá, sice už nejsou aktuální, ale to vnímám jako jednoznačnou přednost: s časovým odstupem čteme i sžíravé polemické texty o „prohnilosti Nizozemska“ jako literaturu, to znamená jako texty, jejichž význam nespočívá v přímém (ať už správném, či nesprávném) odkazování k mimojazykové skutečnosti, nýbrž – jak to nazývá Hermans v článku o realistickém románu – v „mytické skutečnosti“, kterou autor vytváří.

„I spisovatel realistických románů je čaroděj, ani jeho příběh není objektivní záznam, ale sága,“ píše. To platí i pro esejistiku, a to z přesně stejného důvodu, totiž protože (jak říká Hermans) „,opravdová‘ skutečnost není a nemůže být dobře známá“. Romanopisec i esejista nastavují světu pokřivené zrcadlo, míra pokřivení se přitom nedá objektivně stanovit. Zrcadlená skutečnost se však propadá stále hloub do minulosti; zbývá pokřivený obraz, mýtus. Pokud je dostatečně silný k tomu, aby nás nepřestal vzrušovat, aby se navzdory nedostatečné „aktuálnosti“ zachytil v naší současné senzibilitě, má v sobě dílo „kouzlo starobylého“, stává se klasickým.

Většina spisovatelů takového statusu nedosáhne nikdy. Hermans ho dosáhl. Sebrané spisy v tom procesu sehrávají – stejně jako edice Pléiade ve Francii – roli katalyzátoru: k jejich vydání by nedošlo, kdyby dílo už jistý klasický status nemělo, spisy však tento status posilují a zaručují jeho trvání. Navíc způsobují, že dílo začneme číst jinak – nejen proto, že se nám teď nabízí bez rozlišování literárního významu v jednotné podobě („sladká rovnost vládnoucí nad nesmírným hromadným hrobem“, nazývá to Kundera), ale i vlivem anotací a stručných doslovů, ať jsou sebeuměřenější. Zejména dobře vybrané, mimořádně zajímavé citáty z Hermansovy korespondence další recepci jeho díla jistě značně ovlivní.

Pěkným příkladem je leidenská epizoda z Temné komory Damoklovy, kde Osewoudt uniká Němcům tím, že přeplave kanál Zoeterwoudsesingel. Když ho po osvobození vyslýchají, ukáže se, že jeho popis okolí neodpovídá skutečnosti: na protější straně kanálu není žádná zahnutá ulice, do které se na útěku dostal, jak tvrdí (a jak se čtenář na vlastní oči dočetl). Jako rodilý Leideňan jsem vždycky vycházel z toho, že kanál přeplaval v místě prudkého ohybu, takže se dostal zase na tentýž břeh (a tam zahnutá ulice je). Ale na dopis Hanse van Stratena, který vyslovuje přesně stejný předpoklad, Hermans odpovídá, že pasáž původně psal, aniž okolí vůbec znal, a že kapitolu o odhalení Osewoudta jako lháře dopsal až po tom, co se byl podívat na místě a zjistil, že tam nikde zahnutá ulice není.

Kdo tohle ví předem, nebude se hledat s logickým vysvětlením pro jednu z největších záhad této knihy. Následek: z potenciálně realistického románu s Osewoudtem jako nevinnou obětí Dějin s velkým D se Temná komora Damoklova pro čtenáře definitivně mění v bludiště bez východu, v konstrukci připomínající noční můru, která je – navzdory realistické iluzi – logicky vzato nemožná. Z Hermanse je tak spisovatel, který má mnohem blíž ke Kafkovi (a o něm také poměrně dost psal) než ke svým realistickým současníkům – i jeho „fantastické“ romány Conserve (Konzerva) a Ruisend gruis (Šumící prach), počátek a závěr jeho románové tvorby, tak v rámci jeho díla získávají zcela odlišný status.

Kafkovskou stránku ten druhý obdivovatel Kafky, Milan Kundera, v recenzi pro Le Monde na Temnou komoru Damoklovu skvěle vycítil. Mluví o „spojení skutečného a fantaskního“, poukazuje na souvislost se „zázračnou skutečností“ surrealistů. Udivilo by mě, kdyby se recepce Hermansova díla v příštích desetiletích neubírala stále více tímto směrem. Díky těmto krásně vypraveným Sebraným spisům.

Až po napsání tohoto článku jsem se dozvěděl, že dílo Milana Kundery vyjde na jaře roku 2011 ve dvou svazcích v edici Bibliothèque Pléiade, ed. François Ricard.

Martin de Haan (1966) je nizozemský esejista a překladatel z francouzštiny (m.j. Marcel Proust, Denis Diderot, Jean Echenoz, Milan Kundera, Michel Houellebecq, Régis Jauffret), předsedá Evropské překladatelské radě CEATL.

Willem Frederik Hermans: Volledige werken 13. Beschouwend werk. Ik draag geen helm van vederbos. Klaas kwam niet. De Bezige Bij, Amsterdam 2010, 1008 stran
Willem Frederik Hermans: Volledige werken 3. Romans. De donkere kamer van Damokles. Nooit meer slapen. De Bezige Bij, Amsterdam 2010, 720 stran