Ukázka – str. 22 – 24.

Henri! Kdo nám může volat uprostřed noci?
Budík ukazoval čtvrt na pět. Venku už byla spousta světla. Štěbetali tam z plna hrdla ptáci, ale ještě víc tam hučela letadla.
Teď zvonění telefonu také zaslechl.
— Jak to mám vědět?
Osewoudt vstal z postele a sešel dolů. Když byl v obchodě, uviděl velké nákladní auto plné vojáků, jak přejíždí kolem. Telefon znovu zařinčel.
— Tabák Osewoudt.
— Osewoudte! Tady úsekový velitel domobrany! Neprodleně se dostavit v uniformě na radnici. Je válka! Jsou tady Němci! Všude shazují výsadkáře. Okamžitě přijď!
Osewoudt dole u schodů zavolal:
— Rio! Němci jsou tady! Musím na radnici!
Zašel do zadního pokoje a vytáhl ze skříně uniformu. Byla tmavě zelená jako lesnický stejnokroj. Patřila k ní německá přilba, pořízená ze starých zásob po první světové válce.
Když kráčel po ulici, zadoufal, že si Němci mezitím pořídili jiný model. Vždyť co všechno by ho jinak mohlo potkat!
Nízko přeletěly tři velké černé letouny. Nedaleko slyšel hřmění kanonády. Všude na ulicích spolu rozmlouvali lidé a ukazovali na letadla.
Musel stát do pozdního odpoledne na stráži před poštovním úřadem, kam si celé městečko přišlo vybrat úspory ze spořitelních knížek. Nebe bylo i nadále modré a bez mráčku. Občas na něm Němci zanechali velké bílé hřiby. Lidé si na ně ukazovali. Kolem přejeli nizozemští vojáci na motorových kolech, aby si na Němce došlápli. Modré tramvaje jezdily jako obyčejně. Osewoudt nesměl dělat nic jiného než stát na stráži se starou flintou. V zářícím slunci, za ptačího zpěvu si jako vždycky musel vymýšlet obludné kanóny sám. Poštovní úřad nikdo napadnout nehodlal.
Když se večer vrátil domů, polepil výlohu křížem pásy pogumovaného papíru.
U vchodu zastavilo nákladní auto s vojáky. Muži z něj seskákali a vešli do obchodu. Osewoudt jim dal všechno, co si přáli, a nenechal si zaplatit.
— To nemusíte! řekl jakýsi poručík.
— Proč ne? Aspoň něco. Co jste si přál vy? Vezměte si tyhle doutníky.
Poručík se podíval na cenu a dal Osewoudtovi gulden. Pak řekl:
— Vy taky vyvoláváte filmy, viďte?
Ukázal na kus kartonu, který visel na dveřích. Karton, na němž byly nalepené různé amatérské snímky, oznamoval, že kdo vhodí do schránky film, může si po dvakrát čtyřiadvaceti hodinách přijít vyzvednout vyvolaný film a fotografie.
Poručík vytáhl z kapsy film.
— Tak ukažte, řekl Osewoudt. Udělám, co budu moct, ale nemůžu zaručit, že bude pozítří hotový. Jaké je vaše jméno?
— Dorbeck. Psáno s cé ká.
„Dorbeck“, napsal Osewoudt na film, s cé ká.
— Já se jmenuju Osewoudt s dé té, poznamenal a uložil film do zásuvky pod pultem.
— Tak to máme podobná jména.
Důstojník podal Osewoudtovi ruku a podíval se mu zpříma do očí. Osewoudt viděl, že poručíkovy oči jsou přesně ve stejné výši jako jeho. Byly to šedozelené oči a dívaly se na něj, jako by v něm viděly něco zvláštního. Ještě nikdy na něj žádné oči nehleděly tak, ledaže se sám viděl v zrcadle.
— Jsme stejně velcí, poznamenal Osewoudt, jenže mě neodvedli.
— Mě málem taky ne. Ale já jsem se natáhnul.
Dorbeck se zasmál. Bílé zuby měl tak rovné a tak těsně u sebe, že to vypadalo, jako by jeho chrup sestával ze dvou jednolitých slonovinových nožů. Měl černé vlasy, spodní čelist modravě stínilo strniště vousů. Kůže na tvářích tak vypadala o to bělostněji, avšak pod lícními kostmi ruměně žhnula. Hlas mu zvučel jako bronzový zvon.
— Díky, řekl, pozítří hotové být nemusejí, protože to ještě nepřijdu. Ale rozhodně se objevím. Vyšel z obchodu a naskočil na nákladní auto.
Osewoudt se za ním díval. Když se obrátil, uviděl v pootevřených spojovacích dveřích Riu.
— Kdo to byl?
— Prostě někdo.
— Vypadal úplně jako ty, tak jako se negativ podobá pozitivu fotografie.
— Jeho odvedli, mě ne.
— No bodejť. Jsi mu podobný, asi jako je podobný nepovedený pudink tomu… co já vím… povedenému pudinku. Já snad umřu smíchy. Tys nechal všechny ty chlapy odejít bez placení?
— Co je ti do toho? Ty taháš bez ptaní peníze ze šuplíku.
— Bodejť! Peníze mého vlastního otce! Smím si s nimi dělat, co chci. Co si myslíš? Z čeho byste s matkou žili, kdyby ses neoženil se mnou?