Když se do jednoho příběhu zamíchá liška, papoušek, zvěrolékař, vlčí hora, městská kavárna, opuštěný kolotoč a prales plný nosálů a kapybar, jednomu by se z toho mohla zamotat hlava. Jakkoliv se ale čtenář může na začátku divit, jak bude tohle všechno dohromady ladit, postupně se ukazuje, že každé zvíře a každé místo má v příběhu Alžběty Dvořákové své opodstatnění. Jednotlivé osudy svérázných postaviček (ať už zvířecích, nebo lidských) se v poetickém vyprávění postupně přirozeně slévají v jedinou linku, která vyvrcholí u centrálního místa a zároveň jednoho z leitmotivů celé knihy – u stromu jménem Velikán a jednoho jeho semínka.

Papoušek a liška

Název knihy, originálně vedený z přední části obálky na zadní, prozrazuje čtenářům jména dvou hlavních hrdinů. Střídavě sledujeme dění z jejich perspektiv, dokud se jejich osudy nestřetnou. Liška Stopotvorná získala své jméno díky zvláštní schopnosti – její tlapky zanechávají nepřehlédnutelné oranžové stopy –, naštěstí má velký huňatý ocas, který všechny známky její přítomnosti v případě potřeby zahladí. To papoušek Žako je naprosto spokojený s obyčejným jménem svého druhu. Dříve mu totiž říkali Elvis, což nesnášel. Bydlel v kavárně v kleci, kde se sice doslechl spoustu zajímavostí o lidech, ale právě proto si moc přál stát se něčím víc než jen papouškem v kleci. A zhruba v době, kdy se Stopotvorná poprvé vypraví na leknínu do kouzelné pralesní země a setká se tam s vlčí smečkou, kam nyní překvapivě patří i její sestra Matylda, se Žakovi podaří z kavárny utéct.

Při samostatném či společném čtení nebudou mít čtenáři problém obě příběhové linky rozlišit a snadno se v knize zorientují. Zatímco pasáže náležející Stopotvorné autorka vypráví v er-formě a jsou vysázeny černým písmem, Žako sděluje svůj příběh sám a jeho písmena mají barvu modrou. Za výtvarné vyvedení celé knihy se sluší složit nakladatelství Baobab poklonu. A nejenom za barvu písma a liščí stopy na předsádce. Autorské spojení spisovatelky, redaktorky a lektorky češtiny pro cizince Alžběty Dvořákové a výtvarnice Magdaleny Rutové kouzlo knihy ještě posiluje. Rutová má zkušenosti s ilustrováním knih řady autorů (například Přání Terezy Horváthové, Neskutečná dobrodružství Florentina Flowerse Marka Tomana nebo Čavargoš / Tulák Tery Fabiánové), a navíc vydáním veleúspěšného titulu Já, chobotnice ukázala i vlastní suverénní autorský styl. Text Žaka a Stopotvorné opatřila celostránkovými ilustracemi, které zpodobňují konkrétní výjevy, což vždy ještě zesiluje věta vytržená z příběhu a větším písmem uvedená pod obrázkem.

Mezi světem zvířat a lidí

Ani Alžběta Dvořáková není v oblasti tvorby knih pro děti žádným nováčkem, úspěch slavila už například titulem Herkules a Strašidla (ilustrovala Eva Chupíková), který se stejně jako Žako a Stopotvorná dostal do katalogu Nejlepší knihy dětem. Z obou knih je patrné, že autorka pojímá své zvířecí hrdiny jako postavy s promyšlenými povahovými rysy a nebojí se propojovat svět zvířat se světem lidí. Ukazuje přitom, že toto propojení je možné pouze v případě, kdy jsou lidé schopni projevovat zvířatům jistou empatii. Žako i liška ji najdou u Artura, trochu roztržitého zvěrolékaře, který společně s fenkou Ajšou bydlí v domě s hrajícími schody, občas si povídá s lidmi, ale mnohem radši tráví svůj čas v lese. Právě tam zachrání Stopotvornou, chycenou do drátěného oka.

Poetický příběh svižně a vynalézavě plyne dopředu, autorka nechává čtenáře kochat se obrazotvorností, ale vše nakonec vytrvale vrací ke společnému tématu – různým povahám, vlastnostem i otázce, jak s nimi naložit u sebe a jak je přijmout u druhých. Nabízí přehlídku rázovitých postav, (ať už očarovaných semínkem, nebo ne), které sice dokážou vzbudit úsměv, ale nesklouzávají ke karikaturám. Na to jsou až příliš živoucí. Mým oblíbencem je pralesní pes Pedro (na zvukomalebnost asi netřeba upozorňovat), který Stopotvorné pomůže zachránit její takřka nesnesitelně soutěživou sestru Matyldu. Pedro je stvoření excentrické a upovídané, představí se jako špion, značkuje zásadně ve stojce, ale nakonec se ukáže jako jedna z nejrozvážnějších a nejmoudřejších postav. 

Přestože se příběh napíná na hranici mezi lidským a zvířecím světem, působí velice pohádkově – máme tu kouzelná semínka a létající leknín, mluvící zvířata a dobrý konec. Děti navíc při četbě pociťují napětí – drobná nebezpečí a strachy ožívají a tísnivě se ozývají někde vzadu v hlavě, aby se nakonec ukázalo, že vlastně není čeho se bát nebo že stačí se nepříjemné situaci jednoduše postavit. Vlčí smečka nemusí být zdaleka tak hrozivá, jak by se mohlo zdát, Arturův hněv za sezobnuté semínko může překvapivě rychle pominout a hrůzostrašný opičí řev je možná ve skutečnosti jenom písnička o kouzelné moci semínek.