Starý Kroutil žije v pražském bytovém domě od padesátých let, kdy vstoupil do partaje. Kromě dennodenních hádek a vzájemných naschválů se sousedkou Mazačkou se věnuje především sběratelství. Už od mládí totiž sbírá kdeco a svůj po strop zaskládaný byt považuje za vzácné bohatství, o které se ho ostatní nájemníci, strachující se o bezpečnost, snaží připravit. V neustálých samomluvách se o právoplatnosti svého pohledu na svět ujišťuje tak dlouho, až ho nashromážděné věci zavalí – a způsobí tak neštěstí. Předposlední povídka nové knihy Simony Bohaté vlastně působí trochu jako metafora celého souboru. Její zbabělí hrdinové totiž často čelí důsledkům rozhodnutí, která udělali proto, že jednoduše neuměli jinak. Jen někteří z nich jsou přitom schopni nahlédnout, že leží ve starém bytě zavalení spoustou krámů, a s větší či menší úspěšností nacházejí cestu ven.

Simona Bohatá vstoupila na pole současné české prózy v roce 2017 knihou Máňa a my druzí, autobiografickým vyprávěním o dětství a dospívání na Žižkově v šedesátých letech. Se stejnou lokací jsou spojeny i její další dvě prózy. Novela Všichni sou trapný se točí kolem třídy osmáků, jejich učitele a několika dalších žižkovských postaviček. Plíživou tíseň tu představuje nejen socialistické zřízení a jeho dopad na rodiny dětí končících základní školu, ale i prodloužená ruka režimu v podobě bagrů srovnávajících starý Žižkov se zemí, aby mohla vzniknout nová zástavba. Autorka tu zachycuje známá místa v jejich posledních okamžicích a postavy, které jako by pro zbytek světa už byly neviditelné. Ve stejném duchu je vybudován i Klikař Beny, tentokrát už plnokrevný román s takřka zábranovskou poetikou. I zde Bohatá zhusta střídá hlediska postav, aby z různých úhlů pohledu osvítila prostor, o který se zajímá – jakkoliv už jsme o pár bloků a o desítku let dál. Novelu s románem kromě atmosféry a společných témat pojí i jedna konkrétní postava.

V mnoha ohledech tak může povídková kniha Zbabělí hrdinové působit jako úkrok stranou. Nebo snad novým směrem? Povídky nejsou situované na žádné jednotné místo a spíše než s prostorem pracují s časem. Jakkoliv v nich vždy existuje nějaké podstatné teď a tady, soustřeďují se především na posuny v životech jednotlivců. Spoustě postav jako by se honilo hlavou jediné: Jak jsem se sem vlastně dostal? Přesto tu ale návaznost existuje – jednak autorka stejně jako v předchozích knihách pravidelně mění hlediska vyprávění, jednak se stále zaměřuje na periferii, jakkoliv to tentokrát není periferie města, ale periferie naší pozornosti.

Každá z devíti povídek v souboru Zbabělí hrdinové dává prostor právě dvěma postavám. Nejde přitom o slepě a automatizovaně naplňovaný mustr – Bohatá jako by se ve vytyčeném formátu snažila vyzkoušet si různé možnosti a se vzájemnými vztahy postav si pohrát. Ač se nejvíc nabízí křížení pohledů na věc v manželském páru nebo ve vztahu rodiče a dítěte, autorka poměrně sympaticky volí i jiné kombinace postav a zohledňuje i to, co je kdo vůbec schopen vnímat. Někdy totiž není nejsmutnější, když se dva dívají na jednu věc rozdílně, ale když se každý dívá jinam.

Jestli se něco v tvorbě Simony Bohaté cyklicky vrací, tak je to fyzické i psychické násilí probíhající za zavřenými dveřmi. Autorka přitom téma do příběhů zaplétá tak obratně, až skoro nepůsobí jako téma – vlastně to spíš připomíná aktuální svět –, je to kulisa každodenního žití, jejíž závažnost tak dlouho, často nevědomky, přehlížíte, až ji najednou nejde nevidět. Často příliš pozdě. Sám románový Beny kvůli otci odchází z domova, jakmile je to jen možné; dlouhodobé týrání u sousedů ale bohužel vyústí v tragédii. Michala z první povídky Zbabělých hrdinů, nazvané Slunce v úplňku, by šlo snadno odsoudit jako necitlivého a krutého, dokud se neseznámíme s jeho dětskou zkušeností. Karla zase zahodí svou šanci na lásku, protože představa jakéhokoliv závazku evokuje past ve spárech agresora, s nímž vyrůstala. A Blanka z povídky Sobota na hovno zase budí v jiné ženské postavě – Ivě – dojem úzkostné, depresivní a nekomunikativní podivínky, který se proměňuje až s kontextem znalostí, jež už ale Iva vlastně měla.

Bohatá si dává záležet, aby ukázala jak fasádu, kterou se její postavy chtěně i nechtěně prezentují navenek i samy před sebou, tak vrstvy skrývající se pod ní. Ústředním tématem povídek jsou zkrátka mezilidské vztahy a vyrovnávání se s důsledky vlastních rozhodnutí. Vzhledem k předchozím titulům a formální stránce souboru mohou Zbabělí hrdinové působit trochu jako intermezzo a ohledávání tvůrčích možností. Ale je to intermezzo, které si čtenářsky užijete.