Rozprostřít vyprávění mezi postavy tří různých generací je v próze často využívaná a poměrně efektivní strategie, obzvláště u románů, které se snaží zprostředkovat životní zkušenost z konkrétního místa a delšího časového období – nejčastěji ji samozřejmě využívají autoři zabývající se událostmi 20. století, ať už volí chronologické, či retrospektivní vyprávění. Lakonický začátek anotace na zadní straně Fosílií – prvního románu českého publicisty a překladatele Michala Kašpárka (předcházela mu novela Hry bez hranic z roku 2018) – čtenáře vábí slovy: „Tři generace, tři životní postoje a názory.“ Román by možná snadno mohl budit dojem, že autor přidává další příspěvek do kategorie rodových historií nebo dysfunkčních rodinných vztahů. Ve skutečnosti nejde tak úplně ani o jednu z těchto variant. Jde totiž spíš o ty názory.

Kašpárkův román je bytostně současný. Z retrospektivních úvah a vzpomínek postav se samozřejmě podstatné informace o rodinné i osobní historii dozvíme, ale zejména proto, aby osvětlily, jak se utvářel světonázor jednotlivých aktérů. Kašpárek všechny tři charaktery buduje v těsném sepětí s obdobím, kdy probíhalo jejich dospívání a zrání. Zamýšlí se nad generačními rozdíly v kontextu společensko-historického klimatu, aniž by přitom ale postupoval jakkoliv prvoplánově.

Děda, otec, dcera

Vladimír vstupoval do dospělosti v devadesátých letech, a protože se díky talentu a zřejmě i štěstí ještě před revolucí dostal k počítačům, podařilo se mu vypracovat na velice dobře placené místo. Díky tomu mohl své dceři Julii dopřát dětství naplněné cestováním, kulturou či gurmánskými zážitky a později také skvělé vzdělání završené studiem v zahraničí. Čtenář Vladimíra nicméně zastihne v momentu pro rodičovství příznačném, totiž když zjistí nejenom to, že se mu dcera začala vzdalovat, ale že to dokonce už trvá nějakou dobu a on si toho nevšiml. Z Julie se stala ekologická aktivistka, a Vladimír se tak na jedné straně potýká s dcerou, která mu vyčítá práci související s leteckou dopravou a stovky kilogramů masa spořádaného v dětství (včetně toho rybího na mozek), a na druhé straně s otcem, bývalým tělocvikářem a současným internetovým konspirátorem, který pracuje na xenofobním a sexistickém románu plném agrese a Vladimírovi vyčítá morální povýšenost.

Takto načrtnuté postavy působí jako stereotypní figurky, nicméně díky Kašpárkově autorskému přístupu jsou jako lidské bytosti veskrze uvěřitelné – a není to jenom dobře napsanými a vypointovanými dialogy. Ačkoliv je z hlediska perspektivy vyprávění zdaleka nejvíce prostoru věnováno Vladimírovi, Kašpárek se ve většině románu snaží měřit všem stejně – reprodukuje jejich postoje a zároveň je staví do situací, kdy je z jejich jednání patrná nepřehlédnutelná ironie. A tak zatímco Vladimír odsuzuje, jak těžkopádně a směšně sebejistě se otec pohybuje na internetu, aniž by mu pořádně rozuměl, ignoruje vlastní těžkopádnost a směšnost při komunikaci s ostatními. Zároveň autor všechny postavy buduje tak, aby v sobě čtenář dokázal pro každého z nich vydolovat kousek sympatie, porozumění nebo alespoň soucitu. A funguje mu to velmi dobře, možná proto, že stejně jako přistupuje vypravěč k postavám, chovají se k sobě i postavy samy mezi sebou – na jednu stranu navzájem nemilosrdně odhalují svoje slabosti, na druhou stranu se vzájemně v podstatě přijímají, jakkoliv bolestivé jejich konverzace někdy jsou.

„Ve Vladimírově vesmíru už vznikají praskliny“

Většina recenzentů a čtenářů zcela po právu vyzdvihuje Kašpárkovu zdařilou analýzu mezigeneračních vztahů. Fosílie jsou ale zároveň románem o stárnutí a zániku, a to jak na osobní, tak univerzální rovině. Dříve nebo později v každém člověku nutně vzklíčí pocit, že okolní svět uhání někam dál po svém a nechává dotyčného za sebou. V jednadvacátém století to platí tím spíš, protože změny se dějí čím dál rychleji. Vladimír věří, že na všechno existuje vědecké řešení, a přestože se považuje za tolerantního liberála (a potřebuje, aby to o něm všichni věděli), není ochoten přistoupit na Juliiny postoje, zejména ohledně klimatické krize. Nejenomže dcera vystavuje krutý účet jeho dosavadnímu stylu života, zároveň „poslednímu z řady Vladimírů“ oznamuje, že sama rozhodně neplánuje mít děti. Během covidové pandemie, kterou Kašpárek do svého románu vplétá s kompoziční lehkostí, tak Vladimír začne pátrat po rodové historii, aby objevil dosud nepoznané příbuzné. 

Fosílie nejsou nijak výrazně dějové, naopak stojí na dialozích, které vyjevují ona generační nedorozumění, jež sem tam ještě okoření nevtíravý situační humor. Občas jsou hovory prokládány krátkými esejistickými pasážemi. Kašpárkova próza tak rozhodně nemá ambice být velkým epickým románem, jakkoliv díky autentickým postavám a svižnému pinkání replik nepostrádá čtivost. V poslední z pěti kapitol ale dochází k výraznému obratu. Je otázka, nakolik přístupná bude tato pasáž pro čtenáře, pro něž je téma klimatické krize z nějakého důvodu problematické – všechny tři postavy se tu navíc nasvěcují zase z jiného úhlu pohledu. V zásadě se ale i zde ukazuje, že nepřenositelnost zkušeností jednotlivých generací je poměrně přirozená věc, a to bez ohledu na století.