Tonda bydlí ve starém činžáku s maminkou, tatínkem a malými dvojčaty. Nejoblíbenější a především nejbezpečnější místo pro něj představuje bunkr z dek a polštářů, na němž dlouho pracoval, a jen tak někoho do něj proto nepustí. A jestli by si něco opravdu přál k Vánocům, je to kamarád. Zatím má totiž jenom Utína, polštář, jenž je zároveň oslovovaným adresátem v chlapcově vyprávění. Kvůli velice zvláštní vlastnosti totiž rodiče nechtějí Tondu pouštět ven – a pokud se vůbec vydá za zdi bytu, může se po domě vypravit jen tam, kam dosáhne červený provázek. Všechno se však změní, když krátce před Štědrým dnem zabrzdí před domem stěhovací dodávka se slavnou tanečnicí Sylvií Silvestrovou, holčičkou Slávkou a andulkou Fančou.

Od nápadu k filmu a od filmu ke knize

Spojení spisovatelky Jany Šrámkové a výtvarníka Filipa Pošivače se osvědčilo už u titulu Kuba Tuba Tatubahn. V doslovu k Tondovi, Slávce a kouzelnému světlu se ostatně můžete dočíst, že právě společná tvůrčí práce oba inspirovala k nápadu vytvořit loutkový animovaný film. Od myšlenky k realizaci dle jejich slov uběhla dlouhá a komplikovaná cesta, nicméně film nakonec vznikl – v současnosti je dostupný na několika streamovacích platformách (např. Netflix nebo Max) – v roce 2023 byl oceněn Českým lvem za nejlepší animovaný film roku a za nejlepší zvuk; úspěchy sklidil i v Cenách české filmové kritiky. Scenáristka Jana Šrámková příběh následně přepracovala do dětské knihy určené čtenářům od osmi let. Režisér filmu Filip Pošivač knižní titul doprovodil ilustracemi.

Autoři zdůrazňují, že film a kniha nejsou úplně stejné, přestože jde o stejný příběh: „V knížce je napsaný zevnitř, Tondovýma očima, vypráví ho on.“ Skutečně lze konstatovat, že nejde o pouhý převod filmové látky do knižní podoby, autoři využili příležitost příběh dotvořit. Tonda jej zprostředkovává v první osobě a častěji než ve filmu oslovuje svého Utína – obojí dodává příběhu na naléhavosti. Před čtenářem se tak důkladněji vyjevuje chlapcova osamělost, kterou film ukazuje pomocí výmluvných obrazů. Ilustrace logicky nedokážou reprodukovat imaginaci, kterou oplývá filmové zpracování, ale Jana Šrámková natolik vládne slovem, že se fantazie svébytně přesouvá do sféry jazyka. Je to patrné třeba v okamžiku, kdy Tonda vezme Slávku do svého bunkru, který se najednou mnohonásobně zvětší – z dětské představivosti tak vyrůstá neuvěřitelná kouzelná krajina plná vodopádů a jeskyní.

Kamarádství živené představivostí

Slávka se s Tondou rychle skamarádí a jeho zvláštnost ani v nejmenším nepovažuje za něco, čemu by se měla posmívat nebo čím by snad měla pohrdat. Přestože se obě děti povahově liší – vedle nesmělého Tondy je Slávka hlasitá, sebevědomá a rázná –, rychle si porozumí, a navíc je propojí světlo dívčiny baterky. Místa, na něž posvítí, okamžitě obrůstají květinami nebo se proměňují v podmořský svět. Tondu to naprosto ohromí, Slávka je zase šokovaná tím, že Tonda její představy vidí. A schopnost mít otevřené oči a pořádně se dívat kolem sebe oba přivede na existenci jakéhosi tvora, jehož jméno je vtipně odvozené od sousloví genius loci. Právě atmosféra starého činžáku se tak ukazuje pro celý příběh klíčová.

Postupné odkrývání živoucího ducha domu, Génia, přitom ve filmu probíhá s větší lehkostí. Černé smotky nedobrých emocí kutálející se po domě je snadnější ukázat než popsat, pokud nechcete prozradit příliš mnoho příliš brzy. Přestože si tak možná čtenář knihy bude dávat celý obrázek dohromady pomaleji, text nakonec všechno spolehlivě dovysvětlí, jakkoliv si nejsem jistá, jak dokonale do sebe všechno zapadne osmiletému čtenáři. V závěrečné části příběhu, kdy Tonda se Slávkou odhalí, co s duchem domu dělají negativní lidské emoce, a kdy musí chlapec projevit odvahu, aby celou situaci zachránil, se těm mladším budou nejspíš hodit rodiče. Ale dobře, když u toho budou, kniha i film nesou poselství i pro ně. Podstatnou složkou příběhu je totiž rodičovský strach – ten má pochopitelné kořeny, z nichž ale vyrůstá mnohdy nadbytečné množství nepřiměřených reakcí. Naštěstí je tu Tonda, aby názorně předvedl, že pustit dítě z provázku za ten strach někdy stojí.

Na konci Jana Šrámková svěže narušuje proud Tondova vyprávění písmem jiné barvy a přivádí na scénu jako vypravěčku Slávku. Co se zprvu tváří jako ozvláštnění v podobě střídání vypravěčů, se vyvine v dialog a vzájemné upřesňování a popichování, ze kterého dýchá kamarádství – další důležité téma celého příběhu. Závěrečná pointa je tak o to silnější. Zhruba v polovině příběhu, když zaslechne pár Slávčiných neuvážených slov, Tonda zapochybuje, jestli má vůbec smysl hledat si kamarády. Klade si otázku, zda by nebylo lepší být zase sám než riskovat pocit zrady a zklamání. Správnou odpověď si ale nejspíš domyslíte.