V loňském roce vyšly v nakladatelství Pasparta pro dětské čtenáře hned dva tituly zabývající se lidskými pocity. Útlá, z němčiny přeložená knížka Já a moje pocity, určená dětem ve věku od čtyř do osmi let, ve třiceti minipříbězích představuje různorodé emoce, které mohou děti v konkrétních situacích zažívat. Víc než pro společné čtení dětí s rodiči se hodí spíše jako pedagogická příručka pro mateřské a základní školy, úkoly a otázky následující za každým příběhem jsou totiž často orientovány na skupinu dětí. Mnohem komplexněji a hravěji potom působí kniha zavedené autorsko-ilustrátorské dvojice Ester a Milana Starých, tentokrát doplněná ještě o konzultantku, psycholožku Janu Draberovou. Přestože je Kniha pocitů určená dětem od osmi let, dokážu si docela dobře představit, že s ní alespoň částečně mohou se svými dětmi pracovat už rodiče předškoláků. Kniha pocitů je navíc vzhledem k promyšlenému obrazovému doprovodu a přehledné formální stránce velmi dobře přístupná jak pro společné čtení dětí s rodiči, tak pro začínající čtenáře samotné.

Publikace se soustřeďuje na třináct různých pocitů, které spolu ale mohou souviset – Klid, Překvapení, Radost, Smutek, Strach, Odvaha, Stud, Hněv, Závist, Znechucení, Nuda, Zájem, Láska. Každému z nich autoři přisoudili samostatnou barvu, do níž je laděno i písmo a ilustrace, což při čtení působí poměrně sugestivně (platí to jak pro brčálově zelené znechucení a šedou nudu, tak pro oranžovou radost).

Celkový koncept naznačuje už předmluva Jany Draberové, která především dospělým shrnuje, jak s knihou pracovat. Nutno podotknout, že naznačený plán se autorům daří držet natolik, že kniha čtenáře velmi přirozeně vede sama. Rozhodně však neuškodí, když Draberová na začátku připomene, že ohledně lidského prožívání zpravidla neexistují správné a špatné odpovědi a že pocity jsou velmi individuální záležitost. Kniha tak slouží jako průvodce a odrazový můstek pro vlastní přemýšlení nebo pro společné povídání. Hned po předmluvě se nám v ilustracích představuje – i s popsanými vlastnostmi – pětice dětí (dvě holky a tři kluci), jež čtenáře po celou knihu doprovází.

Formální uspořádání je skutečně velmi pestré, jakkoliv si drží pevnou strukturu. Na celobarevné stránce stojí nadpis, často provázený autorskou básní. Následuje verbální vysvětlení, co konkrétní pocit vlastně znamená, a obrázky pěti dětí prožívajících každé po svém popsaný pocit (barevnost ilustrací koresponduje s barvou přiřazenou danému pocitu). Na další stránce většinou čtenář najde komiks, nebo alespoň celostránkovou ilustraci s příběhem. K tomu jsou připraveny doprovodné otázky, které se týkají jak právě přečteného příběhu (Čeho se Kája obává?), tak vlastního čtenářova prožívání (Co děláš, když se potřebuješ uklidnit?). Obzvláště užitečné jsou pasáže, které vysvětlují, k čemu vůbec ten který pocit slouží, což čtenářům (a zde si přiznejme, že nejenom těm dětským) pomáhá uvědomit si, proč je potřebné svoje pocity přijímat.   

Další aspekt, na který přijde v každé kapitole řeč, je tělesné prožívání emocí. Dítě si tak lépe uvědomí, jak souvisí fyzické projevy se situací, již zrovna prožívá. Některé kapitoly jsou o kousek delší než jiné – obvykle ty, kde je k soupisu fyzických projevů připojen soubor doporučení, jak si v dané situaci poradit (třeba jak zkrotit hněv) – opět s důrazem na to, že řešení může být pro každého jiné. Asi nepřekvapí, že Ester Stará nevynechává ani jazykové vzdělávání a na závěr každé kapitoly připojuje pasáž, kde vysvětluje související výrazy – vedle strachu nás může přepadnout tréma, ale taky panika a vedle lásky zase existuje i laskavost –, upozorňuje přitom i na jemné významové rozdíly u slov, která se zdánlivě velmi podobají (poklid, vyrovnanost, spokojenost, pohoda, vnitřní klid). Na závěr každé z kapitol je připojen ještě úkol, nejčastěji přiřazování textu k obrázkům nebo vlastní interpretace obrázků. 

Kniha pocitů zkrátka popisuje nejčastější emoce co nejpodrobněji a pomocí co nejpestřejší palety nástrojů, ale zároveň ponechává svobodu je prožívat i zpracovávat podle vlastního vnitřního nastavení. A co je asi nejdůležitější, učí malé i velké čtenáře, že pocity zkrátka a jednoduše máme a že je dobře, že je máme. Teď se s nimi jen naučit pracovat.