I svůj další, v pořadí již třetí román ovinul Jiří Klečka kolem tajemného domu, v jehož útrobách se skrývá zlo, jež vábí a láká. Ale zatímco ostravský dům na kopci z Papírových domků byl až do příchodu hlavních hrdinů opuštěný a zlověstně ožívá až spolu s nimi, Dům paměti z nejnovějšího románu je zhusta zabydlený a pulzuje rytmem každodenního provozu – jedná se totiž o sanatorium pro osoby s kognitivními poruchami paměti. Od prvních kapitol se před čtenáři začínají rozprostírat příběhy hned několika postav, od pacientů přes ředitelku až po údržbáře. Náznaky, které poukazují na fantaskní rozměr vyprávění, jsou tak tentokrát mnohem nenápadnější. V popředí Zapomenuté stojí příběh opětovného setkání Boženy a Pavla, jejichž milostný příběh byl kdysi přerušen okupací v roce 1968.

Znovushledání je to hořkosladké, Pavel má problémy s vyjadřováním, jeho řeč je prošpikovaná neustálými pomlkami, navíc ztratil schopnost číst a psát, Božena postupně přichází o paměť. A jak v románu opakovaně zaznívá – ztratíš paměť, ztratíš sebe. Příchod nových pacientů do Domu paměti je pro všechny ostatní postavy vytržení z reality. Boženě zde od začátku přezdívají Popelka, protože se zároveň s ní v areálu objevili holubi, kterých se údržbář nedokáže za žádnou cenu zbavit (jak se později ukáže, Klečka k tomu má dobrý důvod). Nezpůsobí ovšem zdaleka takové pozdvižení jako pozdější příchozí Pavel, který je jednak obdařený takřka magickým charismatem, jednak (a to především) je veřejně známou osobností (jejíž inspirační zdroje čtenáři snadno najdou v aktérech české kulturní scény). Největší doba slávy tohoto spisovatele a autora scénářů už sice pominula, ale lidé ho stále poznávají a ředitelka Ilona okamžitě vycítí potenciální přínos pro svou instituci. Proto je ochotná starému pánovi splnit i několik nestandardních požadavků.

Pavel ji zasvětí do svého plánu napsat scénář inspirovaný historií domu a Ilona mu k ruce přidělí Lukáše – údržbáře, s nímž sama udržuje mimomanželský poměr a jenž je po Pavlovi a Boženě další důležitou figurou pro děj. Pozitivní a stále ještě poměrně ambiciózní Pavel se rozhodne přesvědčit ke spolupráci na novém textu i Boženu. Právě při psaní scénáře pro pohádku (hádejte, kterou) se v roce 1967 koneckonců seznámili a on věří, že jim společné psaní pomůže překonat potíže. Božena je sice mnohem realističtější, ale probuzené emoce z minulosti a mantra „zůstat v pohybu“ ji nakonec přesvědčí. Pavel zároveň nabídne své služby i ostatním pacientům a začnou společně pořádat lekce psaní – všichni společně věří, že vzpomínky zachycené na papíře nelze tak snadno ztratit. A právě v tom je nakonec ten háček.

Jak již bylo řečeno, vyprávění se dlouho nese v realistickém duchu, a že dojde na finále s nadpřirozenými prvky, čtenáři napovídá především znalost předchozích Klečkových titulů a komentáře na obálce knihy, které slibují „atmosférický román s mysteriózními tóny“. Přestože při zpětném prolistování zjistíte, že podezřelé momenty a náznaky budoucích událostí autor trousí prakticky po celou dobu vyprávění, většina z nich se dá číst dvojznačně – často je lze přisuzovat stavu pacienta. A protože každá postava má pořádné trauma a nějaké to tajemství, čtenář se může soustředit spíš na ně než na snahu odhalit, zda se v Domě paměti neděje něco neobvyklého. Když se ale Pavlův i Boženin stav začnou výrazně zlepšovat a stav ostatních pacientů zhoršovat, je najednou jasné, že ony mysteriózní tóny budou čím dál hlasitější.

Síla, s níž udeří, je ovšem poměrně ohromující. Vlastně to trochu připomíná závěr detektivky, kdy oběť zůstane sama s vrahem, aby jí těsně před koncem obsáhle vysvětlil veškeré své jednání. Dosavadní dějové linie jsou zničehonic převálcovány pointou. Klečkovi to sice zapadne do sebe – v průběhu románu se ostatně dobře připravil –, ale jde na to tak zeširoka, až to pak vlastně trochu působí, jako by vlak najednou najel na výhybku. Obzvláště s ohledem na akční hororové, takřka kingovské finále.

Nejsilnějším motivem Klečkova románu jsou lidské vzpomínky – a to jak ty, kterých se mermomocí držíme, tak ty, kterých bychom se rádi zbavili. V tomto směru je spojení sanatoria pro lidi s poruchami paměti v kombinaci s postavami zatíženými traumatem z literárního hlediska velmi nosné a vytváří zajímavou dynamiku. Je přitom osvěžující, že hlavními hrdiny s bohatým prožíváním jsou postarší postavy. Ponechme stranou, že se Klečka soustřeďuje spíše na stav mysli než na tělesnost a že může vzbuzovat otázky, zda by se protagonisté z některých fyzicky náročných situací dokázali dostat tak rychle, jak to autor líčí. (Samozřejmě píše z úplně jiných pozic a v jiném žánru než taková Klára Vlasáková.) Ztráta kognitivních schopností je koneckonců dostatečně silné téma samo o sobě. Už v předchozím románu Klečka ukázal, že dokáže podobné náměty do svých próz zakomponovat s lehkostí. Možná je to dáno i tím, že z jeho próz můžeme cítit prostou radost z vyprávění. Jistě ne náhodou bývají jeho postavy často doslova opojené tvořením samým.