Uplynulý Velký knižní čtvrtek českým čtenářům poprvé představil překládanou britskou autorku Hannah Gold, jejíž dětští hrdinové mají kromě svých vlastních potíží na srdci i budoucnost planety. V originále už vyšla její druhá kniha The Lost Whale (Ztracená velryba, 2022), nicméně nakladatelství Argo čtenářům zpřístupňuje autorčin debut Poslední medvěd. Podle všeho mají leccos společného – jak příběh jedenáctiletého Ria, tak stejně staré April se točí kolem obrovských zvířat, k nimž by mnohé ani nenapadlo se přiblížit. Ani jeden z hrdinů navíc nemá jednoduché vztahy s rodiči.

Odvážná průzkumnice

April Woodová žije pouze s tatínkem, který zkoumá počasí. Když dostane nabídku odjet na půl roku na Medvědí ostrov v souostroví Špicberky, aby tam obsluhoval meteorologickou stanici, holčička je naprosto nadšená. Bude společně s tátou za polárním kruhem a budou tam jen oni dva, takže na ni bude mít tatínek čas a podniknou spolu hromadu skvělých věcí. Namísto sáňkování a společného prozkoumávání ostrova se však tatínek po většinu času zavírá v meteorologické stanici a nevnímá nic kolem – ani dceřinu přítomnost. April se proto rozhodne vypravit se na průzkum ostrova sama. Má totiž pocit, že první den něco zahlédla. A přestože jí tatínek vysvětlil, že kvůli tání ledovce už se na ostrov nemohou žádní medvědi dostat, je si celkem jistá, co to bylo. 

Téma přátelství mezi zvířetem a dítětem, které na rozdíl od dospělého netrpí žádnými předsudky ani ztrátou iluzí, není ve filmovém ani literárním světě nic nového. Jako první většinou přichází na řadu motiv navázání důvěry. Když April na značně vyhublého Medvěda konečně narazí (velké písmeno je na místě – April se totiž domnívá, že divoké zvíře nepotřebuje lidské jméno jako kočka nebo pes), zjistí, že má tlapu omotanou kusem plastu, který mu brání lovit. Po několika dnech trpělivého sbližování a mnoha sklenicích burákového másla vyhladovělý Medvěd April dovolí, aby se k němu přiblížila. Když po nějaké době pomůže zase on jí, přátelství je na světě.

Jak rychle odtaje ledovec

Potud kniha nepřináší nic příliš nového, spíš naopak – dějové směřování je po celou dobu poměrně snadno předvídatelné. Zajímavější už je těsná provázanost příběhu s tématem klimatické krize. A autorka vše ukazuje velice názorně – netýká se to jenom odpadků na pláži a zvířete zamotaného v plastu, ale také vysvětlení, jak se medvěd na ostrov dostal. Díky tomu se ukazuje, že poměříme-li konkrétní přírodní úkaz (v tomto případě tání ledovců) s dospíváním jednoho medvěda, jsou jeho důsledky mnohem představitelnější, obzvláště pro dětského čtenáře.   

Autorka do příběhu vtahuje i často diskutovanou otázku po tom, co zmůže a nezmůže jednotlivec: „Mrzí mě to, Medvěde. Lidi občas dokážou být tak… bezohlední. Dobře, já ne. A všichni taky ne. Většina z nás to tak nemyslí, víš? Prostě jenom netušíme, co si máme počít se všemi těmi ledovci a plasty a zvířaty, která jako ty trpí. Upřímně řečeno je to všechno tak děsivé a nepředstavitelné – jako bychom stanuli před obrovskou zdí, a tak je občas snazší nedělat nic a doufat, že to vyřeší někdo za nás.“ (s. 168) Medvěd na tuto zpověď reaguje zavrčením, načež April uzná, že být malá není žádná omluva, a slíbí, že se bude snažit ze všech sil. Není to jediná pasáž, kde se setkáme s tématem zodpovědnosti jednotlivce. Na konci příběhu se April snaží o své pravdě přesvědčit kapitána lodi, který se pokusil jejího Medvěda zlikvidovat, ale nakonec sám uzná, že ledovce skutečně odtávají rychlostí, jakou za celý svůj život neviděl. Epizoda působí trochu prvoplánově, Hannah Gold v ní ale zdůrazňuje další významné téma své knihy – komunikaci mezi dítětem a dospělým, která zde metaforicky přerůstá v komunikaci mezigenerační.

Najít svůj hlas

Aprilin pracovně vytížený tatínek je stále duchem nepřítomný – holčička si to vysvětluje tím, že když zemřela maminka, odešla s ní i půlka tatínka. Právě proto se tolik těší za polární kruh – věří, že v novém místě se situace změní. Přestože se tak neděje,  April je o mnoho chápavější než průměrné dítě, které by mohlo knihu číst, a dokáže odhadnout emoce, které tatínka k jeho chování vedou. Když jí po konfliktu namísto omluvy nese svůj denní díl anýzových bonbonů, říká si April (trochu na svůj úkor), že je to jediný způsob, jak tatínek umí dát svou chybu najevo. Kniha tak dětem didakticky ukazuje, jak mohou fungovat emoce v mezilidských vztazích. 

To s medvědem probíhá komunikace úplně jinak. Jako velká milovnice zvířat dokáže Hannah Gold čtenářům velmi přesvědčivě zprostředkovat, v čem si zvířata zaslouží naši pozornost. Ač April ví, že medvěd neumí mluvit, jeho moudrostí si je víc než jistá. Připomíná, jakým způsobem dokážou zvířata vycítit nebezpečí dlouho předtím, než přichází, nebo jak dobře umějí číst lidské emoce. Proto chápe, že musí svého zvířecího kamaráda opravdu pozorně a trpělivě vnímat. Mluvení obstará za oba, ačkoli si samozřejmě neuvědomuje, že si do medvědova příběhu vtěluje svá vlastní traumata. Medvěd ji na oplátku naučí řvát z hloubi nitra. Takový řev není možné neslyšet. A právě díky němu získá April svůj hlas; a když ho spojí dohromady se svým hrdinským, nebezpečným a vlastně nedomyšleným činem, dokáže probudit tatínka z letargie. 

Čtenář v příběhu Posledního medvěda najde sice nejrůznější klišé, ale na poli dětské literatury si to tak trochu můžeme dovolit, uvážíme-li, že Hannah Goldová využívá vše k tomu, aby zdůrazňovala současná témata a oslovovala dětské čtenáře ve velkém.