Český malíř, sochař, grafik a ilustrátor Alois Mikulka, který je rovněž autorem obdivuhodného množství textů především pro děti (za něž obdržel i mnoho cen) oslavil letos v létě devadesáté narozeniny. Při té příležitosti vydalo Argo jeho knihu pro děti O zvířátkách a divných věcech. Veselé a hravé příběhy, které často pokoušejí zdravý rozum, ale zase přitom přijdou mnoha věcem na kloub, poprvé bavily dětské čtenáře už v roce 1965. V posledních letech ovšem bylo toto dílo takřka nesehnatelné, případně se jeho antikvariátní cena šplhala až k tisícovce. Nyní jsou tedy Mikulkovy netypické pohádky dostupné další generaci – jejich stáří přitom nehraje žádnou roli. Třeba taková parta opic, která se plaví lodí porostlou palmami na Lízátkový ostrov, nejspíš bude bavit děti bez ohledu na dobu, do níž se narodily. Vydání po letech se dočkaly i některé jiné Mikulkovy knihy pro děti – v roce 2013 přinesl Baobab příběh O smutném tygrovi a Malvern zase předloni vydal titul Všelijaká koukátka –, mnohem víc jich ale na svou novou cestu ke čtenářům ještě teprve čeká. 

Jako autorská kniha vycházejí nyní Zvířátka a divné věci ve stejné grafické úpravě jako první vydání. A právě proto jde vlastně o umělecký artefakt – jak písmo, tak ilustrace uvnitř knihy jsou laděné do tmavě modré a červené a dotvářejí specifičnost a nezaměnitelnost Mikulkova až absurdně kouzelného světa. V něčem tak zvířátka připomenou Čapkovo Povídání o pejskovi a kočičce – nejenom proto, že jde o autorské dílo výtvarníka, ale rovněž v nonsensové poetice. A tak zatímco Čapkova kočička říká: „Nejdřív pověsíš na šňůru ty mne, a až budu viset, tak slezu a pověsím zas tebe,“ u Mikulky to všechno zachází ještě o kousek dál. Když vypravěč první pohádky zahlédne doma na zahradě hnědou uplakanou hvězdu, zavolá do Afriky, odkud několika dlouhými kroky přikráčí žirafa, aby do hvězdy šťouchla a obalila ji přiděleným staniolem. Mikulka zkrátka vystupuje proti logickému uspořádání světa, hraje si se vzhledem i jmény lidí, zvířat i věcí a rozkládá je na jednotlivé významy, aby je pak znovu složil dohromady a pomáhal tak dětem objevovat svět. Nonsensová linie dětských příběhů a pohádek koneckonců pokračuje až do současnosti. Najdeme ji v Nabroušených pohádkách a jiných macourkovinách, ale třeba i v Pohádkách pro zlobivé bagry Petra Stančíka nebo Neobyčejných příbězích pana inženýra Barbory Klárové, kde bagr ze stavby smutní, protože má pouze lžíci, ale chybí mu nůž a vidlička. 

Mikulkovy pohádky přitom nijak nezestárly. Trumpeta vypadá i po šedesáti letech jako trumpeta, takže si každé dítě snadno představí, jak se rozmotává. A nadčasové jsou i obavy či touhy Mikulkových hrdinů – vidíme to třeba na příběhu velryby, která se tak ukrutně bojí narkózy, že než aby do sebe nechala řezat, otevře obrovskou pusu a nechá doktory vstoupit do svých útrob i s baterkami a kompasy. Nebo na trápení maličkého cililink autíčka, kterému se velká auta s hlasitě brblajícími motory posmívají a místo benzínu mu do nádrže napumpují jenom vodu. 

Kouzlo Mikulkova vyprávění tkví v tom, že neustále baví a překvapuje. Většina příběhů nemá složitý děj, v první polovině knihy se většinou odehrávají na třech stranách a často ani nevrcholí zvlášť exponovanou pointou. Čtenářskou pozornost si ale (často od první věty) drží něčím nevšedním – prazvláštní kombinací hrdinů (kometa a autíčko, kvíčala a želva, parní vál a malý železný klíček), nevysvětleným jevem (prázdná nemocnice, hluchoněmá cestička v pralese) nebo zkrátka vyvoláním touhy zjistit, jak tohle dopadne (třeba když vyrazí stonožka na fotbal). Produkuje to samozřejmě spoustu humorných situací, ještě vyšperkovaných vypravěčskými schopnostmi: „Pořadatelé jí napřed utrhli lístek jako nic, ale potom zůstali celí zkoprnělí. Jeden jediný dětský lístek a dobrou čtvrthodinu kolem nich pochodovalo sto nožiček jako nějaká rota vojáků.“ 

Ani u běžných pohádkových postav se autor nedrží zažitých stereotypů a nakládá s hrdiny oproti pohádkovému očekávání: „Já vím, ono se to málokdy stane, aby se drak oženil s princeznou, ale když oni se měli tak rádi. Pohádky jsou všelijaké a tahle už je taková.“ Zároveň Mikulka nepovažuje děti za zbytečně choulostivé a nebojí se některým svým hrdinům připravit poměrně zlověstný osud. Nejde ale o nic, co by předškolní či školní dítě nezvládlo: zatoulaný makovec, který vyskočil z transportního letadla a kráčí pralesem, sežere tygr Fridolín a poslední autíčko závodu autíček má být rozpilováno na prášek a odesláno do sběru…

Podobná dětská česká klasika se začíná čím dál častěji objevovat i v audioknižním světě. Největší zásluhu na tom má vydavatelství Tympanum, které připravilo už několik titulů podle knih Pavla Čecha a letos přišlo i s Autem z pralesa slavné dětské autorky Daisy Mrázkové v interpretaci Mileny Steinmasslové. Mikulkovu knihu suverénně načetl Viktor Preiss a svým stylem připomíná ty nejlepší rozhlasové nahrávky pro děti. Obecně mu nejvíce sedí pohádky, kde vystupují lidské postavy – sběratel poštovních známek, hvězdář nebo kouzelník. Ale i hlas tak trochu zlověstné velrybaby, která zkouší děti z hádanek, přináší poměrně přesvědčivé bublání. Člověka při poslechu jen napadne, jestli by starší látce neprospěl mladistvější hlas. Domnívám se, že Mikulkův jazyk bude současným dětem stále bez problémů srozumitelný, ale některé obraty samozřejmě lehce archaicky působí, což by bylo možné v audioknize trošku odlehčit.  Její kvality nicméně ani tato námitka nikterak nesnižuje. Možná archaický jazyk k pohádkám stále ještě svým způsobem patří.

Ať už dáte přednost překrásné vizuální stránce tištěné knihy, která skoro šedesát let čekala na svou druhou šanci, nebo poslechu, kde se můžete nerušeně soustředit na jazykové hříčky a humorné situace Mikulkových hrdinů, chybu rozhodně neuděláte.