Detektivní motiv v původní české tvorbě pro děti není zas tak výjimečný – v posledním desetiletí ho využily například tituly Hledá se hvězda (2015), Kdo zabil Snížka? (2017), Strašidýlko Stráša (2018) a mnohé další. Animátor a scenárista Martin Máj ale ve svém debutu uplatňuje celou žánrovou strukturu, zasazuje do ní lesní obyvatele a vtipně představuje osobité charaktery konkrétních druhů zvířat.

V podobě hlavního hrdiny Krtka tu máme podceňovaného detektiva, který si nese trauma z minulosti – kvůli rodinné tragédii v sobě chová nepřekonatelný odpor k hrabání a k podzemí. Zvolil si tedy jinou profesní dráhu, jen ho bohužel jaksi limituje, že je prakticky slepý. Tato skutečnost jednak produkuje spoustu vtipných momentů (autorův smysl pro humor cílí jak na děti, tak na dospělé), jednak tvoří i složku dějotvornou. Rychlé vyřešení zdánlivě jednoduchého případu dodá Krtkovi sebevědomí, a dokonce u něj vzbudí náklonnost k okouzlující slečně Ježkové; celá situace se však rychle obrátí, když ježčí rodina zmizí a hlavním podezřelým se stane právě detektiv.

O minutu chytřejší prase

Následně se setkáme s mnoha obyvateli lesa, z nichž každý plní svou úlohu – moudrým vládcem je samozřejmě Jelen, šišlající poručík Vydra má funkci náčelníka lesní policie a jeho pomocníci jsou dvojčata divokých prasat. Scény, kde se objevují, budou pravděpodobně patřit mezi ty zdaleka nejoblíbenější. Jedno z nich je o minutu starší a také o minutu chytřejší, ale ani to není nic moc. Většinou všechno spíš zkazí a s komickou prostoduchostí se přitom neustále dohadují a navzájem hodnotí. Pak to končí tak, že divočák divočákovi říká: „Ty jsi ale prase!“

Využívání zvířecích charakteristik je jedním z nejfrekventovanějších zdrojů jazykových hříček a situačního humoru. Příliš nepřekvapí holub, který roznáší poštu, jakkoli moment, kdy předává vzkaz tak, že imituje jeho odesilatele, je čtenářsky vděčný. Jinde to autor v humor obrací rovnou – to když se v ději objeví paní Cvrčková a chce ostatním hrdinům po vzoru své přítelkyně Světlušky pomoci z naprosté tmy. Na repliku „To je neuvěřitelné! Čím to svítíte?“ odpovídá: „Ani se neptejte!“ Perfektně potom vyznívá, když Máj fyzickou výbavu zvířat propojuje s kriminalistickou terminologií. Ve chvíli, kdy Krtek klade odpor při zatýkání, popadne ho jeden Divočák do tlamy, což je okomentováno slovy, že byl vzat do cely předběžného zadržení.

Nebát se objevit své přednosti

Nebyla by to ovšem správná detektivka, kdyby se obviněný outsider nepokusil očistit své jméno. Postupně se kolem něj shromáždí skupina pomocníků v čele s původně náhodným svědkem Žabákem, díky němuž se ukáže, proč byli všichni i spolu se čtenáři zavedeni na špatnou stopu. Aby hlavní hrdina zabránil zákeřným záporákům v naplnění jejich plánu, musí začít důvěřovat svým schopnostem a poprat se s vlastní minulostí.

V závěrečné akční scéně, která si co do dramatičnosti nezadá s thrillery, jež knižní trh dávkuje dospělákům, se Krtek konečně přestává srovnávat s ostatními a využije zdánlivě limitující vlastnosti jako svou přednost. To je koneckonců i nenápadné poselství pro potenciální čtenáře – rozdíly mezi různými druhy zvířat jsou sice na první pohled patrnější než rozdíly mezi lidskými bytostmi, i jim se však bezesporu vyplatí objevit svoje přednosti a začít jim důvěřovat.

Pohádkově realistické obrazy

Ilustrace Bianky Török souzní s příběhem v tom smyslu, že sice působí pohádkově, ale zachovávají znaky jednotlivých druhů zvířat a přehnaně je neantropomorfizují. Hrdinové sice někdy stojí vzpřímeně nebo sedí v křesle s hrnkem čaje, ale jejich výrazy zůstávají zvířecí. I tak dokáže ilustrátorka skvěle vystihnout atmosféru dané situace, příkladem za všechny budiž realisticky vyhlížející zuřivý mýval s rozšklebenou tlamou.

Zadní obálka knihy udává věkové určení od šesti let. Vzhledem k množství textu nejde úplně o titul pro prvočtenáře, takto malé děti si příběh nejlépe užijí při společném (ideálně střídavém) čtení s rodiči, kteří možná budou muset pomoct osvětlit celou zápletku právě proto, že kopíruje žánrovou strukturu detektivek včetně slepých uliček a přetvářky některých postav. Vzhledem k tomu, jak promyšleně autor přistupuje k portrétování jednotlivých rolí, jež provazuje tu s jejich zvířecí podstatou, tu zase s dějem, Kronika lesa za společnou literární výpravu rozhodně stojí. A dokážu si představit, že se na ni dítě pak bude s chutí vracet samo. Tím spíš, že Případ ztracených ježků není poslední kapitolou celé kroniky. Nakladatelství Host už za pár dní vydává další díl s názvem Smrkonosná past, která recenzovanému titulu dějově předchází. Ze závěru aktuálního příběhu je navíc patrné, že si autor chystá i větší rámcový příběh.