Ze spolupráce Michala Šandy a různých výtvarníků pod křídly nakladatelství Meander vzešlo v posledních letech hned několik dětských titulů. Nejčastěji šlo o příspěvky do edice REPOLERO pro úplně nejmenší nečtenáře, kde se originální ilustrace společně s jednoduchými říkankami snaží dětem popisovat svět, který je bezprostředně obklopuje. Zároveň v Meanderu vznikly další záslužné tituly, jako je například česko-ukrajinský příběh Viktor a Biktop o komunikaci, anebo cenou Muriel ověnčený Tibbles – komiks s ekologickým tématem. Příběh rovněž s malým ekologickým poselstvím nyní Šanda ve skvělé spolupráci s ilustrátorem Dávidem Valovičem nabízí i čtenářům zhruba od tří let. Kniha Lední medvěd Rio už má na rozdíl od REPOLERA papírové stránky a souvislé povídání, stále je ho ale poměrně málo a knize vládnou ilustrace, které s textem perfektně komunikují. 

Medvěd, který není vidět

Propojení obrazové a textové složky je ostatně patrné hned od první stránky, kdy dětskou pozornost okamžitě upoutá jednoduchá, ale nesmírně účinná legrácka. Stačí, aby rodič přečetl: „Protější stránka není prázdná (…) Je pokrytá sněhem. Uprostřed stojí medvěd.“ V tu chvíli snad každé předškolní dítě zabrejlí do skutečně prázdné stránky a hlásí, že žádného medvěda nevidí. V tu chvíli už je ale knihou lapeno. Šanda ale tuto hříčku dále rozvíjí. Lední medvěd, který se pohybuje na sněhu, není neviditelný jen pro dětské oči, ale především pro ostatní zvířata. Je proto velice osamělý. Kniha na tomto místě zdůrazňuje, že třeba takoví tučňáci proti medvědovi osobně nic nemají, ale nebaví se s ním proto, že ho jednoduše nevidí. To může být poměrně slušný odrazový můstek k tomu, jak si s dětmi popovídat o komunikaci v kolektivu. 

Jednoho dne se nicméně s medvědem samotářem odlomí kra a nese ho směrem do teplých krajin. Na rozdíl o Millerova Krtečka, jehož kra se rozpouštěla tak rychle, že musel zbytek cesty doplavat, se náš medvěd dostane až do tropického pralesa. Cestou mine město Rio de Janeiro, podle kterého si později vymyslí jméno. Následující dějový moment opět vtahuje na scénu nápadné barvy a ilustrace. V pralese, kde se míhají žluté, zelené, červené a bůhvíjaké další odstíny, bílý medvěd naprosto vyniká, což ostatně reflektuje i text: „Už to nebyl neviditelný medvěd lední, ale švihák letní.“ A tenhle švihák si rychle najde kamarády.

Ubránit se Hastrošákovi

Nebyl by to ale správný příběh, kdyby se i v pralese nenašel nějaký záporák. Tuto úlohu zde sehraje Vřešťan Hastrošák, který plánuje prales vykácet a udělat si z něj banánovníkovou plantáž, protože má nesmírně rád banány. Rio si moc dobře uvědomuje, že by tak Hastrošák připravil jeho nové kamarády o domov, a rozhodne se zasáhnout. To se mu sice podaří, ale Hastrošák uchystá past, ze které budou muset zvířátka Riovi pomoct. 

Především větší čtenáře může zarazit, že se zápletka vyřeší poměrně rychle a celé to nakonec ukončí pásovec Drápa, který na zvolání pštrosice: „Ty můj šašku počmáranej!“ medvěda pro jistotu skutečně počmárá, a to pouze pěti písmeny, které zná (K-O-N-E-C). Jako závěr to sice působí poněkud useknutě a příběh obecně není (a na čtyřiadvaceti stranách snad ani nemůže být) nijak dějově silný, ale jeho devíza leží jinde. Kromě příjemného propojení ilustrací a textu i nejrůznějších legrácek (třeba když zvířátka zatáhnou za anakondu jako za jeden provaz) je to ekologické téma, které není podáváno nijak školometsky, ale na osobní rovině, a pro děti snadno pochopitelně. A je jenom na rodiči, do jaké míry bude téma zacházení s přírodou dále rozvíjet. Navíc je to kniha, kterou během pár minut přečtete celou, což je pro unavené rodiče malých čteníchtivých dětí vždycky dobrá zpráva.