Letos na podzim nakladatelství Meander představilo už druhý překlad z tvorby nizozemské autorky dětských knih Enne Koens (1974), i tentokrát v podání Pavly van Dam Markové. Po knize Jsem Vincent a nebojím se, která je mnohem víc než jenom příběh o šikaně, má české publikum k dispozici vyprávění devítileté Deetje s poutavým názvem Odtud je vidět celý svět. Odehrává se v sousedství jednoho obyčejného domu v blíže nespecifikovaném městě a nabízí správně vyváženou kombinaci tíživých pocitů, nelehkých osudů, odlehčených dětských konverzací, fantazie, jemného humoru, napětí, tajemství i velké dávky naděje navrch.

Kdo napsal tajemný dopis?

Dětská vypravěčka žije sama s velice mladou maminkou, která se ale skoro nikdy neusmívá. Kromě toho vypadá úplně jinak než její dcera, což holčičku přivede na myšlenku, zda není náhodou adoptovaná. V dětské obrazotvornosti její „praví“ rodiče nabývají nejrůznějších podob, ale všechny představy mají společné to, že po své ztracené dceři touží. Právě tak jako svého blízkého postrádá pisatel tajemného modrého dopisu nalezeného před řeznictvím: „Pořád o tom přemýšlím. O tom, jak krátce žijeme a jak moc mi chybíš.“

Právě dopis rozpohybuje celý děj příběhu. Deetje si založí pátrací sešit, kam si chce zapisovat všechny ypoznámky, ale který se nakonec transformuje spíš do podoby deníku. Na pomoc si přizve svého kamaráda Vita, syna italských rodičů se zálibou v dokumentech a informacích všeho druhu. Jak Deetje konstatuje, „jedl by raději místo chleba vědomosti“. Právě proto je to ten nejlepší parťák pro detektivní práci. Společně přemýšlejí, co by mohla znamenat iniciála na konci dopisu, a oslovují domnělé adresáty v sousedství. Jak Deetje jednoho po druhém zpovídá, uvědomuje si, že i ti veselí, šťastní či úspěšní mohou někoho postrádat.

Okna do celého světa

Jinakost prostupuje celým příběhem, a nejenom proto, že Deetje má tmavší odstín pleti a střapatější vlasy než její maminka. Enne Koens centrem svého vyprávění učinila celé sousedství a zabydlela ho sympatickými postavami pocházejícími z různých kulturních prostředí. (Což ostatně v nizozemských městech není žádná výjimka). Před čtenáři se tak otevírá jakési mnohohlasí, z něhož zaznívají konkrétní specifické zkušenosti, ale stále je patrné, kolik toho máme jako lidé společného.

Pojetí prostoru, v němž se Deetje s lehkostí pohybuje a komunikuje, posilují ilustrace Maartje Kuiper. Ta se postarala už o výtvarnou podobu předchozího titulu přeloženého do češtiny. Ilustrátorka vyšla z jednoduchého motivu okna, který pravděpodobně odkazuje k názvu knihy, ale hraje podstatnou roli i v příběhu. Hrdinka žije v několikapatrovém domě, kde se nájemníci znají, a kde se tak může přirozeně pohybovat. Okruh její každodennosti nicméně zahrnuje i okolní domy, a pokud není venku, často s oblibou nejbližší „svět“ a jeho obyvatele pozoruje: „Venku se toho děje spousta. Rozhrnují se závěsy. Tatínkové smaží vajíčka. Děti v pyžamech na kanapi. Kam mi paměť sahá, bydlíme tady v téhle bytovce, v naší rozhledně.“ Jednoduše načrtnuté okno se objevuje vždy na začátku a někdy i na konci kapitoly. Obrys zůstává stejný, jen postavy a předměty v něm se proměňují. Obrazový doprovod je velice jemný s dominující světle červenou barvou – v psacím písmu jsou ve stejné barvě vyvedeny i nadpisy jednotlivých kapitol.

Tajnosti dětských myslí

Jedním z témat předchozí knihy bylo navazování přátelství. Vincent ostatním dětem připadá divný, ač sám nerozumí proč, a cítí se proto opuštěně. Teprve po seznámení s novou spolužačkou se začne jeho pohled na sebe sama pomalu proměňovat. Deetje má sice svých problémů dost, ale záchranná síť jí bezesporu nechybí – má kamarády Vita a Kevina (který sám prožívá velkou krizi vztahu s rodiči), Vitovu vřelou a ráznou mámu Veroniku, ale i spoustu osůbek z okolí, s nimiž se s dětskou bezprostředností dává do řeči. Přesto mají s Vincentem společnou podstatnou věc. Uvnitř jejich myslí bobtná obrovské množství pocitů a přesvědčení, které před dospěláckým světem umně skrývají a které tak nenápadně a nepozorovaně narůstá do olbřímích rozměrů.

Máma Veronika na jednom místě Deetje pokárá: „To nebylo chytré. Když se něco stane, musíš o tom mluvit, piccola. Mluvit.“ To se samozřejmě snadno říká, ale hůře provádí. Obzvláště ve vztazích rodičů a dětí, jakkoliv to všichni obvykle myslí dobře. Enne Koens ale primárně vypráví napínavý dětský příběh, a přitom velmi přirozeně ukazuje, jak komplikovaná někdy celá komunikace je, ale že když se člověk konečně odhodlá k upřímnosti, může se toho docela dost vyřešit.