V audioknižním světě není příliš časté, aby se celý vydavatelský proces odehrával na jednom místě. Ve vydavatelství Tympanum tomu tak ale je. Za nenápadnými dveřmi v centru Prahy vedle sebe najdete místnost zaplněnou až po stropy audioknihami, kam si chodí zákazníci vyzvednout svoje objednávky, i nahrávací studia plná nejen mikrofonů, ale také hudebních nástrojů. Když potom vstoupíte do kanceláře ředitelky vydavatelství Moniky Oweyssi, už vás nepřekvapí vysoké sloupce knih, někdy i viditelně desítek let starých, které v Tympanu s oblibou „vytahují na světlo“. S Monikou Oweyssi jsme si povídali o cestě malého posluchače od prvních dětských titulů až po takzvanou povinnou četbu, o edici Legendy i o tom, jak to vůbec ve vydavatelství, jako je Tympanum, chodí. 

iLiteratura: Významnou část produkce vydavatelství Tympanum tvoří dětská literatura. Často přitom platí, že se nejedná pouze o novinky. V poslední době jste vydali třeba audioknihy podle knih Pavla Čecha a nedávno i Auto z pralesa jako první titul Daisy Mrázkové. Je v tom záměr? Chcete dostat do audioknižního světa zásadní tituly dětské literatury? 
Monika Oweyssi: Je v tom záměr. Stavíme na osobní zkušenosti a při výběru se řídíme tím, co bychom sami četli dětem. Základem všeho je kniha Aloise Mikulky O zvířátkách a divných věcech, kterou jsme nechali načíst Viktora Preisse a považujeme ji za vlajkovou loď klasické české, ale moderní literatury pro děti, a nemyslím tím Boženu Němcovou nebo Erbena. Začali jsme vyhledávat moderně pojaté pohádky pro malé děti. Při výběru jsem ale zjistila, že spousta z nich v knižní podobě není na trhu dostupná a mnohdy se nedají sehnat ani v antikvariátech. Aloise Mikulku teď například vydalo knižně Argo, protože jsem za nimi přišla s tím, že není na trhu, a pokud se objeví v antikvariátu, stojí třeba osm set až tisíc korun. Je to ikonický autor blížící se například Macourkovinám, které jsme také vydávali – je to taková trhlá věc, která děti baví a která je oddechová i pro rodiče. Je to literatura určená jako takzvaný startér, kdy se snažíme dítě přivést k literatuře. Audioknihy mají jednotný design, aby se rodiče snáze orientovali, protože jinak si to můžou kupovat spíš babičky, mladšího věku, předesílám. 

iLiteratura: Snažíte se tedy pokrýt více věkových kategorií? 
Monika Oweyssi: Snažíme se podchytit už předškolní děti – pro ty úplně nejmenší máme například Kvaka a Žbluňka nebo Pavoučka Čendu od Pavla Čecha . Pro děti na prvním stupni potom doporučujeme třeba audioknihy Ondřeje Sekory (například Uprchlík na ptačím stromě), Medvídka Pú nebo Myši patří do nebe. O něco starší zase ocení sérii Prašina nebo sérii Warren XIII. Ze zkušenosti už víme, že se nám děti vracejí – postupně se dostávají k těm těžším a vlastně závažnějším literárním titulům, potom audioknihy kolem patnáctého šestnáctého roku opouštějí a pak se vracejí, aby si poslechly něco, co potřebují k maturitě. 

iLiteratura: Má tvorba audioknih pro děti nějaká specifika? Vybíráte jiné interprety? Pracujete jinak s textem? Jsou obzvláště u těch starších titulů nutné úpravy, aby děti textu rozuměly? 
Monika Oweyssi: Třeba Alois Mikulka je současným dětem srozumitelný. Když narazím na starší text, kde jsou archaismy a nesrozumitelné výrazy, tak to spíš odkládáme na později a počkáme si, až to znovu vyjde knižně, případně k vydání ponoukáme nakladatele, protože je tam potřeba opravdu značné redakce. Pokud jsou to jednotlivosti, můžeme nesrozumitelné jevy uzpůsobit do moderního jazyka, ale většinou si vybíráme věci, které zásah nepotřebují. Snažíme se zkrátka, aby to pro děti bylo srozumitelné. To ale neplatí pro současnou literaturu, například pro Davida Walliamse (Babička Drsňačka, Příšerná teta), který je u dětí neuvěřitelně oblíbený. Navíc je spojený s Jiřím Lábusem, který těm titulům dává největší možnou péči a vyhraje si s nimi. Dětská literatura nesmí být přepitvořená, ale zároveň nesmí nudit, aby dítě zaujala. Jsou tam třeba popěvky. Když Jan Vondráček s Pavlem Tesařem načítali Kvaka a Žbluňka, tak si u toho zpívali a dováděli a byla tam vidět velká radost. 

iLiteratura: Dalo by se tedy říct, že herecký výraz je oproti audioknihám pro dospělé ještě posunutý? 
Monika Oweyssi: Není to prostá četba. Někdy se snažíme, aby se kniha četla posluchači jakoby v hlavě, jako kdyby si četl sám a na pozadí mu běžela imaginace toho příběhu, jak si ho on představuje. Aby tam nebyly rušivé věci. Jsou ale žánry, které si o barvitější, řekněme spektakulárnější vyjádření přímo říkají – to je například fantasy, jako je Husitská trilogie od Sapkowského, kdy do četby vstupují i nějaké ruchy. Ale třeba u klasické literatury z toho skutečně nechceme dělat dramatizaci.

iLiteratura: Jak je to s hudebním doprovodem, myslím nejenom u dětské literatury, je původní? 
Monika Oweyssi: Většina našich spolupracovníků jsou hudebníci, přímo tady ve vydavatelství máme klavíry, kytary a všemožné další nástroje. Jsou to dýdžejové, mají svoje vlastní kapely. Spolupracujeme ještě s dalšími, takže pokud to není specifická věc, která je třeba populárně-naučná, snažíme se hudbu citlivě řešit přímo pro daný titul a u dětské je to potřeba stoprocentně. Ondřej Brousek pro nás teď načetl druhý díl Warrena XIII. (První díl, Vševidoucí oko, se loni stal audioknihou roku pro děti a mládež), přičemž on si k tomu ještě sám poskládá hudbu, takže je to vlastně celé jeho autorská věc. Že se tento přístup vyplácí, se nám opět potvrdilo, protože jsme letos v dětské kategorii získali první místo za audioknihu Myši patří do nebe a druhé místo za audioknihu O zvířátkách a divných věcech. 

Objevování starých legend 

iLiteratura: Mluvila jste o tom, že děti se k vám vracejí pro povinnou četbu. Edici Legendy jste spustili před dvěma třemi lety, ale už předtím jste klasiku vydávali. Kde se vzal nápad na edici klasické literatury?
Monika Oweyssi: Audioknihy Farma zvířat a 1984 vyšly současně v roce v lednu 2021, ale už předtím jsme delší dobu přemýšleli o edici, kam by patřila díla, která považujeme za klasická a obecně za stálice, ke kterým se člověk vrací – proto Legendy. Není to bestseller, který vám nějak jede, ale pak zapadne. Zvolili jsme jednotný výraz a zpětně jsme tam barevným designem zařadili Starce a moře, což považujeme za legendární titul, který je nadčasový. A pak jsme mezi tyto legendy začali vytahovat další podobně ikonické knihy, ale zároveň i tituly, které by mohly zaujmout a přivést tak k legendární řadě i mladší generaci, případně někoho, kdo se klasickou literaturou úplně nezaobírá. Což je třeba Princezna z Marsu. To je počátek sci-fi vůbec, odkazují se na ni třeba Hvězdné války, já sama jsem ji zamlada hltala. Kdekdo by si řekl: Co to je za legendu? Ale mezi legendární tituly to patří. 

iLiteratura: Osobně mě právě překvapilo, že se mezi Legendami objevují tituly, které (minimálně třeba pro moji generaci a mladší) už nejsou tak notoricky známé. Jak na ně posluchači reagují? Máte nějaké ohlasy? Funguje ono „vytahování na světlo“?  
Monika Oweyssi: Funguje. My máme to štěstí, že zákazníci za námi chodí přímo sem. A když přijdou, říkají třeba, že to četli kdysi dávno, když byli tam a tam. Často jde o knihy, které už nejdou sehnat. Jsou proto nadšeni, že jsme vytáhli něco takového, a říkají: To jsem kdysi četl. Já bych chtěl, aby si to přečetl i můj syn nebo vnuk, protože to je klasika.

Ikonická záležitost je třeba Lovecraft, pak pochopitelně Lady Fuckingham – absolutně první v erotice. Chceme se pohybovat napříč žánry. To znamená, že sem patří Markéta Lazarová, teď čerstvě nejnovější výběr z Máchy, Pán much, Největší z Pierotů. Stihli jsme teď Conrada, který se bude přepisovat. Kolíbku od Vonneguta. Příchod Bohů od Tomana bereme taky jako ikonickou záležitost, všichni to znají z „ábíčka“. Pan Toman to sám poslouchal, byl z toho nadšen, ale bohužel čtrnáct dní po vydání zemřel. Snažíme se ten koncept neustále rozvíjet a stává se, že i někteří z našich spolupracovníků přicházejí a říkají nám svoje nápady. Třeba Pavel Soukup přišel s tím, že by chtěl načíst Kulhavého poutníka a sám si ho dramaturgicky připravil.

iLiteratura: Jednotný design obálek je velmi minimalistický, vždy máte vytažený nějaký detail, vymýšlí to jeden člověk, nebo je to společná práce? 
Monika Oweyssi: Jeden člověk. My jsme tuto formu hledali zhruba rok, chtěli jsme, aby ten obal byl moderní, snadno rozpoznatelný a přilákal mladší generaci, což se myslím docela zdařilo; zároveň se to líbí i starším. Hledali jsme moderní variantu s minimalistickým prvkem s vypíchnutím hlavního tématu. Naše grafička si bere i prvky z různých audioknih a skládá z nich takové kvízy, občas jsou v některé obálce, ale to už je nadstandard pro posluchače. Zařazujeme pro ně takové legrácky, k tomu máme i youtube kanál , také směřovaný hlavně k mladší generaci.

iLiteratura: Název Legendy odkazuje k dílům, nebo i k interpretům? Kromě velkých hereckých a dabérských jmen máte i audioknihy, které třeba díky mladým hercům působí svěže a mladistvě. 
Monika Oweyssi: V podstatě nad tím tak nepřemýšlíme, ale v mnohých případech to je tak, že si audiokniha najde interpreta sama. Děje se, že sem nějaký interpret přijde, vidí na stole knihy a pro některou se nadchne. Nebo přijdou se svým nápadem, že jde o jejich srdeční záležitost, a pak je ta práce posunutá ještě jinam. Ale interpretů, kteří opravdu umějí disciplínu, jako je četba, zase tolik není, takže je logické, že ten rybníček je malý. 

S Tarzanem za dobrodružstvím

iLiteratura: Vedle Legend máte i edici Dobrodruh. Proč zrovna dobrodružný žánr stojí samostatně?
Monika Oweyssi: U těchto dvou řad platí, že má každá spojující prvek. U dobrodružné to je něco à la KODovky – knihy odvahy a dobrodružství.  Snažili jsme se vybírat starší věci, abychom ten žánr obsáhli, ale budeme zařazovat i něco mladšího. Tarzan je v edici Dobrodruh, a Princezna z Marsu je v edici Legendy, protože je ikonická pro začátek sci-fi.

iLiteratura: Tarzan jako první audiokniha edice Dobrodruh vyšel v roce 2022 a od té doby jste vydali obdivuhodných devatenáct titulů. Osobně bych si na dobrodružnou literaturu asi nevsadila, jak je to se zájmem posluchačů? 
Monika Oweyssi: Byl to risk, ale ten nám je tady vlastní… nevěděli jsme, jestli o tu řadu bude zájem, a je pro nás velkým překvapením, s jakým ohlasem se setkala. Posluchačský zájem je totiž obrovský. Třeba moje největší srdeční záležitost je Vlčák Kazan a Barí, syn Kazanův – ty knihy mají nádherný moderní jazyk. Všichni, kdo se na těchto edicích podílejí, z toho mají nesmírnou radost. Když si potom čteme recenze na audiolibrixu, tak nás ta zpětná vazba šíleně těší. 

iLiteratura: A jde spíš o prvoposluchače, nebo jsou to lidé, kteří si připomínají své dřívější čtenářské zážitky? 
Monika Oweyssi: Těžko říct, ale prvoposluchači mezi nimi určitě jsou. 

iLiteratura: Spousta titulů z edice Legendy – Mácha, Pán much – se často objevuje mezi četbou doporučenou k maturitě. Spolupracujete například se školami? 
Monika Oweyssi: Každá škola si dnes seznamy doporučené četby určuje sama a školy s námi mnoho nespolupracují. Školy vlastně nevnímají audioknihy jako plnohodnotnou záležitost. Objevují se teprve první krůčky. Nedávno jsem byla v Klementinu na schůzce s knihovnickou radou, kde se řešilo, jak rozšířit osvětu, že audiokniha je plnohodnotná četba a měla by být uznávaná ve čtenářských denících. Pořád je to vnímáno tak, že spousta studentů vyhledává jenom synopse nebo zkrácené věci. Audioknihy ale umožňují studentovi dělat něco jiného, třeba jet na kole a přitom se seznámit s celým textem, protože poslech je na stejné úrovni jako čtení.

iLiteratura: Myslíte si tedy, že učitelé neuznávají nezkrácené audioknihy jako rovnocennou variantu přečtené knihy? 
Monika Oweyssi: Někteří ano, ale není jich mnoho. Naším cílem je na tom pracovat, a právě proto do Legend řadíme kromě toho, co my považujeme za legendární díla, také tu doporučenou četbu. Je to běh ještě na takovou, doufám, že dvouletku, ale chtěla jsem říct spíš pětiletku. 

Jak najít správný text

iLiteratura: Jak audioknižní vydavatelství funguje, co se týče práce s texty – kdo všechno s ním pracuje, jaké jsou tam role? 
Monika Oweyssi: Je to spíš svébytný organismus. Máme takové kolokvium, kam přinášíme nápady, knihy, které společně čteme, a říkáme si, co ano, co ne, jak by to mohlo vypadat… Je potřeba si říct, že děláme nezkrácené četby, neděláme dramatizace, to znamená, že pokud se text nehodí na audiální podobu, tak ho vyřadíme, protože s ním nemůžeme de facto dál pracovat. 

iLiteratura: Takže si nemyslíte, že všechny texty se hodí jako materiál pro audioknihu? 
Monika Oweyssi: Přesně tak. Když je to třeba složitější věc, nebo je tam více časových rovin, posluchač se hůře orientuje. Když vybíráme text, tak si ho někdo přečte, doporučí a pak se zamýšlíme nad tím, jak to udělat. Už práva, která si pořizujete, vám většinou předem říkají, jestli to může být jednohlas, vícehlas a tak dále. Už dopředu tak musíte přemýšlet, jak to nejlépe přečíst. Když jsme teď například vybírali Almu a Svět obrazu, měla jsem úplně jasnou představu, že to bude Marie Štípková. Na první frekvenci nebo zkoušce si to poslechneme a diskutujeme, jestli takhle, jinak, případně jakým směrem postupovat dál.  Už předtím se bavíme o svých představách – herec se musí cítit komfortně a pak to většinou dobře dopadne. Je to neustálý živý proces, neustálá komunikace.

iLiteratura: Takže nemáte rozdělené role, že by každý postupně odvedl svůj kus práce?
Monika Oweyssi: Text vybereme, řekneme si hlavní myšlenku a pak se posouvá dál. Teď jsme třeba dělali Boží bojovníky: sehnala jsem bývalého šéfredaktora Přítomnosti Davida Bartoně, který je teolog, latiník a orientuje se v jazycích – proto dělal veškeré výslovnosti. Našli jsme někoho, kdo umí latinsky předzpívávat, takže jsme se domluvili i na hudební vložce, David tam našel teologické přesahy, udělal úvodní slovo, vypracoval slovníček… podílí se na tom spousta lidí. 

iLiteratura: Redakční práce se starším textem je asi náročnější než se současným. V případě, že je překlad zastaralý, nakolik si můžete dovolit do něj zasahovat a kdy čekáte na nějaký novější? 
Monika Oweyssi: Když jsme například začínali s řadou Dobrodruh, nakoupila jsem si většinou tři čtyři vydání, přičemž v mnoha případech neplatí, že to nejnovější je nejlepší. Snažím se najít to nejlepší možné vydání, které existuje. Pak hodně pracujeme s hercem – on má volnější ruku v tom, že si to upravuje do úst, což platí i pro moderní text a pro moderní překlady. 

Neuvěřitelnou genezi měla Slavná Nemesis. Spousta knih z řady Legendy vyšla třeba v osmdesátých letech, to znamená v době redakční cenzury, a člověk by si ani neuvědomil, jak velká ta cenzura byla. Když jsem Petru Onuferovi z Arga říkala, že mám v plánu vydat Slavnou Nemesis, ptal se: „A jaký máš text? To máš ale špatný text.“ Protože, byť byl vydaný v devadesátých letech, prošel cenzurou a v osmdesátých letech byl revidovaný. Erika Abrams teď v Paříži připravuje nové vydání – novou redakci té původní Nemesis. Takže jsme se spojili s vydavatelem, což je Torst, spojili jsme se s Erikou Abrams a získali text, který je správný. A aby to bylo ještě ikoničtější, angažovali jsme Karla Dobrého a audioknihu jsme zařadili i jako nominaci na audioknihu roku, kde vyhrála nejlepší zvukový design. Vznik každé audioknihy má nějaký příběh. 

iLiteratura: Nakolik je pro vás důležité soustředit se na aktuální produkci a nakolik zpřístupňovat důležité tituly, které ještě nejsou dostupné v audiopodobě?
Monika Oweyssi: To jsou současně běžící věci. Mám teď třeba k posouzení nádhernou knížku od Veroniky Opatřilové Počkej na moře, kterou vydal Prostor a bude ji číst Dan Krejčík, a současně Martina Hudečková zrovna natáčí Miss Dior. Vycházíme z toho, co posluchači nejvíce chtějí a poslouchají. Například plánujeme jít i směrem true crime – blíží se padesátileté výročí hrozného činu Olgy Hepnarové a Roman Cílek o ní napsal knihu, podle které byl natočen i film. Zároveň budeme natáčet audioknihu Šelma od Františka Šmehlíka, která teď získala Magnesii Literu. Jeho předchozí knihu Slyšet jeleny zpívat jsme zařadili do edice Česká detektivka.

iLiteratura: Snažíte se vycházet vstříc přáním posluchačů. Mění se jejich očekávání? Jsou dnes posluchači jiní, než byli třeba před pěti nebo před deseti lety?
Monika Oweyssi: Před deseti lety byla dětská audioknižní tvorba hlavně rozhlasová – rozhlasová četba nebo dramatizace. V současnosti vzniká nesrovnatelně více audioknih v nezkrácené podobě. Hlavní rozdíl je ve způsobu poslechu audioknih a postupném zániku CD.