Po jedenácti letech je tu opět Ecova esejistická juvenilie (1964) v překladu Zdeňka Frýborta. Recenzovat dílo tak známé, jako jsou Skeptikové a těšitelé, přináší některé výhody a mnohá omezení. Výhodou i omezením zároveň je nutnost zaměřit se na kontext a/nebo na detail, neboť přehledové referáty o tématech už obstarali jiní. Výhodou i omezením zároveň je ale i nutnost obhájit vlastní recenzentský počin, neboť recenzovat titul v jeho druhém vydání je poněkud nestandardní.

Zamyslíme-li se nad kontextem Ecova díla, může se nestandardním jevit i rozhodnutí Skeptiky a těšitele znovu vyprodukovat. Jedná se o sbírku esejů různé tematické šíře, jejichž zásluha tkví především v tom, že se v nich Eco kdysi jako jeden z prvních neštítil vážně popřemýšlet o tzv. populární kultuře a podrobit ji strukturální analýze. Některé z textů souboru mu otevřely cestu k dalším, vyzrálým projektům – například nesmrtelný esej „Mýtus Supermana“ se stal prvním impulzem ke knize Il superuomo di massa (1976) –, jiné, jak autor sám částečně doznal už v předmluvě k souboru Lector in fabula (1979), ztratily záhy na síle.

Skeptiky a těšitele nelze vyřadit do starého železa, přestože i pro Eca jsou dnes především upomínkou na doby, kdy přehršli svých myšlenek ještě neuměl dát formu. Je jistě chvályhodné, že u nás Eco-vědec vůbec vychází. V situaci, kdy si v češtině stále ještě nelze přečíst jeho nejzásadnější teoretická díla, však druhé vydání Skeptiků a těšitelů působí jako nakladatelská sázka na jméno bez ohledu na kvalitu. Otevřeme-li knihu, která péčí odpovědného redaktora Josefa Prokopa nedávno vyšla v nakladatelství Argo, naskytne se nám navíc podívaná nikoliv už nestandardní, ale zcela neuvěřitelná.

Když u nás Skeptikové a těšitelé vyšli poprvé (Svoboda, Praha 1995, odpovědná redaktorka Irena Grusová), kdekdo zaznamenal, že se překlad Zdeňku Frýbortovi nepovedl. Relativně nedávno to ve svých ecovských recenzích na serveru iliteratura.cz znovu připomněl Ladislav Nagy. Už v italském vydání působí eseje dojmem, že je Eco zapomněl proškrtat, a český překlad ztěžuje jejich četbu za hranici únosnosti. U krkolomného stylu však celý průšvih teprve začíná.

Ačkoliv se jedná o texty relativně volného žánru, dodržuje Eco zavedenou vědeckou terminologii. Zdeněk Frýbort si toho podle všeho nepovšiml a přeložil většinu literárně- a jazykovědných pojmů po svém, i když se jedná o termíny dosti známé. Jednotlivá Ecova tvrzení tím ztrácejí svou původní pronikavost a v mnoha případech bohužel i smysl. Například tam, kde Eco používá pojem messaggio, jenž v teorii komunikace odpovídá našemu „sdělení“, volí Frýbort sémanticky mnohem užší slovo „poselství“, a to i přesto, že se to v textech jenom hemží odkazy na Romana Jakobsona a jemu podobné. Tím, že volí konkrétnější, případně zkrátka doslovné překlady italských výrazů, Frýbort původní text překrucuje velmi často. Slovo avanguardia, jímž Eco označuje jakoukoliv literaturu s formálně inovativními prvky, překládá prostě jako „avantgarda“, obecné racconto („vyprávění“) nevhodně zužuje na „povídka“ a každé použití slova ricerca („výzkum“, „bádání“, „studium“) pro něj automaticky značí „rešerši“.

Jelikož se tyto výrazy v knize vyskytují velice zhusta, stávají se čeští Skeptikové a těšitelé místy až komickým čtivem, nad nímž pro nutnost složitě dešifrovat každý běžný pojem nelze udržet pozornost. Je ironií osudu, že Umberto Eco v poslední době soustřeďuje svůj vědecký zájem právě k problematice překladu. Jako příklady základních překladatelských chyb, které ve svém rozsáhlém traktátu na toto téma (Dire quasi la stessa cosa, 2003) uvádí, by mu Frýbortovy lapsy posloužily dokonale.

Odpovědný redaktor nových Skeptiků a těšitelů Josef Prokop se však neprovinil jenom tím, že vyjmenované nedostatky přehlédl. Mezi vydáním prvním a druhým se přihodilo něco nevídaného: texty prošly ironickou redakcí, jakousi korekturou naruby. V navenek přitažlivé knize se tak nachází větší než malé množství elementárních chyb – překlepů, zkomolenin, zavádějících užití interpunkce –, které první vydání z většiny neobsahuje. Například z Balzakova „Vautrina“ se najednou stal „Vaultrin“ (s. 9) a „morální prázdnota“ se už neschovává „pod rétorickou předimperiální fasádou“, ale „před“ ní (s. 189).

Do knihy se bohužel vloudily i omyly méně úsměvné, zcela znemožňující jakékoliv porozumění: „Problém je v něčem docela jiném: v případě reklamní tabule v morálce, ekonomii a politice jde o oprávněnost psychologického nátlaku vyvíjeného kvůli profitu, v případě dopravní značky jde o problém občanský a pedagogický – nezbytnost použít psychologického nátlaku kvůli něčemu, co schvaluje celá společnost a co je nezbytné vzhledem k psychickému stavu řidiče, který je méně citlivý na popudy v rovině racionální a snáze stimulovatelný v rovině emotivní.“ (s. 73-74) Nedaří-li se vám rozluštit toto souvětí, nemůže za to jenom Umberto Eco. Někde na cestě mezi prvním a druhým vydáním z něj totiž vypadly dvoje závorky: „... v případě reklamní tabule v morálce, ekonomii a politice (jde o oprávněnost ... kvůli profitu), v případě dopravní značky jde o problém občanský a pedagogický (nezbytnost použít psychologického nátlaku ... v rovině emotivní).“

Pro tento pozoruhodný jev se nabízí vesměs dvojí vysvětlení: Buď Zdeněk Frýbort odevzdal překlad pro druhé vydání v nezkorigované verzi a (nez)odpovědný redaktor si toho ani nevšiml, nebo je Josef Prokop snad první, komu se kdy podařilo podrobit bezmála čtyřsetstránkový rukopis negativní redakci. Knihu korunuje zadní tiráž, jež název originálu uvádí zkomoleně jako Apocaliptici e integrati (namísto Apocalittici e integrati) a jež čtenáře informuje o tom, že v ruce drží „Vydání první“. Posledně jmenovaná chyba koneckonců není tak docela mystifikací: tohle tu rozhodně ještě nebylo.