Už téměř dvě desetiletí platí, že každá nová kniha Umberta Eca je velká událost - a to navzdory tomu, že tu patrně nejvlivnější, dnes už klasické Otevřené dílo italský filosof a romanopisec vydal dávno předtím, v šedesátých letech. Proč zrovna dvě desetiletí? Právě před dvaceti lety totiž Umberto Eco publikoval - jak sám přiznává, poněkud nesměle - svůj první beletristický pokus, středověkou detektivku Jméno růže. Román jej okamžitě proslavil i mimo poměrně úzký rámec mediavelistů a literárních teoretiků, v nichž se do té doby pohyboval, a autorovi umožnil oslovovat čím dál širší publikum. Eco toho dokázal (v dobrém smyslu) náležitě využít: jeho teoretické spisy jsou přístupné i širší veřejnosti, v beletrii zase skvěle využívá svých širokých historických znalostí a dokáže poutavým způsobem osvětlit nejeden z problémů současné literární kritiky.

Úspěch Jména růže byl skutečně fenomenální - jak po stránce kritického přijetí, tak čtenářské obliby - a titul byl záhy přeložen do mnoha jazyků. A nebylo se čemu divit. Kniha dokonale reagovala na vzrůstající zájem o středověk, autorovi se podařilo "prodat" svou obrovskou erudici, navíc to udělal s náležitým odstupem, smyslem pro humor a ironii. Ani to ale asi nebylo nejdůležitějším faktorem - Jméno růže, to je totiž především úžasně vystavěný příběh, v němž si autor neustále pohrává se čtenářovým očekáváním, zavádí jej do slepých uliček a teprve postupně, velmi pomalu a s četnými odmlkami spěje k rozuzlení. Stejně strhující četbou je i Foucaultovo kyvadlo - i zde je v samotném středu záhady historická skutečnost, namísto ztracené části Aristotelovy Poetiky, záhadný a brutální konec templářského řádu, ovšem román směřuje jinam: zatímco Jméno růže bylo vposledku přece jen detektivkou, kde zkušený mistr vše vyřeší, má druhý román pesimističtější vyznění, ba co víc, končí téměř paranoidně - čtenář si nemůže být jist, co všechno kolem něj je spiknutí, co je realita a co naopak účelová (anebo neúčelová) konstrukce někoho jiného. Třetí Ecův román, Ostrov včerejšího dne, navzdory hlubokým tématům, jež autor v knize otevřel, takový úspěch už neměl, patrně hlavně proto, že zde chybí onen náboj, který poháněl první dva romány. V nich sloužily autorovy historické znalosti jako skvělá kulisa pro příběh a skýtaly mu možnost rozvést své brilantní úvahy. A zdá se, že ani nadmíru zajímavé barokní teorie o jazyce takovýto příběh nahradit nedokáží.

Poslední Ecův román Baudolino spatřil světlo světa na podzim roku 2000, česky vyšel rok poté, stejně jako všechny předchozí autorovy romány v překladu Zdeňka Frýborta a nově v nakladatelství Argo - to krátce předtím vydalo v druhém vydání i Ostrov včerejšího dne a je třeba dodat, že tím byl splacen určitý dluh - starší román totiž vyšel česky poprvé (u jiného nakladatele) v podobě naprosto nehodné jakékoli zajímavější knihy. Oproti tomu vzhled obou svazků v jejich nynější argovské podobě zasluhuje poklonu. A Baudolino v grafické úpravě Pavla Růta je knihou neodolatelnou už na první pohled.

Ale jaký je Baudolino jako román? Hned zkraje poněkud zarážející, úvod totiž obstarává literární experiment, v němž se autor snaží reprodukovat podobu palimpsestu - z kontextu se dozvídáme, že jde o latinsky psaný text Oty, kronikáře Fridricha Barbarossy, který protagonista románu vyškrábal, aby se na pergamenu mohl procvičit ve psaní. Fragment zaujme především jazykovou pestrostí, ale též svérázným, poněkud drsnějším humorem a zcela nekonvenčním přístupem k jazykovému materiálu. Především je to však půvabná jazyková hříčka, v níž se jaksi mimochodem dozvídáme skoro vše podstatné - totiž seznamujeme se s hlavním protagonistou.

Kdo je Baudolino? Setkáváme se s ním uprostřed rozbořené Konstantinopole, kterou právě dobyla a vyplenila křižácká vojska. Baudolino zachránil před jistou smrtí význačného Byzantince, bývalého vrchního soudce a císařského komořího Niketu Choniatese, aby mu vyprávěl svůj životní příběh, nepochybně silně stylizovaný, jako každé vyprávění - v Baudolinově případě stylizovaný do pikareskního románu. Baudolino je dalším z nesčetných případů oněch chudých chlapců, kteří přišli ke štěstí - mladého rošťáka a lháře si na cestách po Itálii všiml sám císař Fridrich Barbarossa (projíždějící severoitalskými lesy zcela bez doprovodu, ale nepravděpodobné věci k mýtům a legendám patří) a učinil z něj svého dvořana - Baudolino je mu šaškem, rádcem, vrchním stratégem, prostě děvečkou pro všechno a zároveň šedou eminencí Fridrichovy politiky. Především je ovšem Baudolino notorický lhář, téměř archetypální mytický rošťák, proplouvající životem a obratně manipulující vše kolem sebe. Nebo alespoň tak to vyznívá z jeho vyprávění, nakolik mu lze věřit, toť jiná otázka - Baudolino vyprávějící svůj příběh (a opakovaně upozorňující na své výmysly, podvody a iluze) je vlastně jakýmsi postmoderním nevěrohodným vypravěčem přesazeným do žánru pikareskního románu a odkrývajícím tak to, co Eco ve svých teoretických pracích zdůrazňuje už několik desetiletí - v moderní době jsou všichni vypravěči nespolehliví, ne třeba úplně, ale trochu určitě. Baudolino je taky chvástal, ale to k jeho povaze patří jaksi samozřejmě. Že svede císařovnu (ne úplně, pouze k polibku - i Baudolino ví, co mu čtenáři zbaští a co ne), to je jen tak na začátek, teprve poté to pořádně rozjede: nechá kanonizovat Karla Velikého, zajistí legitimitu boloňské universitě, zachrání své (a Ecovo) rodné město Alessandria před dobytím císařským vojskem, když jako dávný bůh Hermés přechází hranici, vymýšlí úskoky, až se mu nakonec podaří přimět svého otce Gaugliauda, aby obětoval svou jedinou krávu a císařské zmátl (tato příhoda v místní mytologii prý skutečně existuje).

Vrcholným Baudolinovým číslem je ovšem "dopis kněze Jana". Dopis, který v té době v křesťanstvu skutečně existoval a o kterém se zmiňuje i třeba Marco Polo, píše náš hrdina se svými kamarády z pařížských studií. Dopis plní v románu dvě funkce - ta první, méně významná, je politická: dopis má legitimovat nadřazenost císaře papeži; ovšem až druhá funkce je pro knihu klíčová: dopis, a vyprávění o bájné zemi, živí fantazii skupiny mladých nadšenců, kteří se vydávají mytické království hledat. V tomto okamžiku Baudolinovo vyprávění zcela opouští koncept reality - text sleduje dobové mytické mapy a čtenáře zavádí do nejrůznějších míst středověké fantazie s její bohatou zoologií a geografií.

Velkým tématem knihy je "vymýšlení" reality (nebo historie) ex post a výprava do bájné země je toho nejlepším příkladem. Skupina poutníků se nedává na východ za grálem - ten totiž už mají, a to v podobě pohárku, který věnoval Baudolinovi jeho umírající otec. Žene je pouze zvědavost, touha se dozvědět, zda zem, kterou tak barvitě popsali ve zfalšovaném dopise, skutečně existuje.

Baudolino dokáže vyprávět zajímavě, čtenář se i zasměje, lecos se dozví o zajímavém a bohatém myšlenkovém světě dvanáctého století, trubadúrech, arabských a židovských interpretech Aristotela, ovšem jakožto románové postavě Baudolinovi přece jen něco chybí - jako by celý Baudolino byl jen hlas, umně se sice vepisující do středověkých dějin, ale přesto zůstávající fatálně mimo dění, tedy románové dění. Není stržen vírem děje jako mladý hrdina Jména růže, podstupují několikerou iniciaci, ani není nucen se vypořádávat s nepředvídatelnými nástrahami jako protagonisté Foucaultova kyvadla. Oproti prvním dvěma Ecovým románům, s nimiž má po tematické stránce mnohé společného, postrádá Baudolino nápad, který by čtenáře strhl.

Od Ecových románů se přirozeně očekává jistá myšlenková bohatost a toto očekávání Baudolino nepochybně splňuje. Knize vévodí téma "otce" - Baudolino nachází svého druhého otce v císaři, prizmatem hledání otce (anebo spíše rebelie proti němu) je nazírána i středověká Itálie, kdy města jsou sice ve vzpouře proti císaři, ovšem jeho role coby otce kárajícího neposlušná dítka je zde nezastupitelná (i proto se jej žádné z měst neodváží totálně porazit). A kniha na stejné téma i končí. Fridrichovu smrt na křížové výpravě Eco obestírá záhadou, podezřením z úkladné vraždy, až nakonec "vychází najevo", že za Fridrichovu smrt je odpovědný nic netušící Baudolino. V oidipovském závěru tak vlastně Baudolino zabíjí svého otce, byť adoptivního, aby mohl začít vyprávět vlastní příběh, ve kterém se nenápadně posune na otcovo místo, totiž do centra světového dění.