Ve svém novém souboru článků a esejů Vytváření nepřítele a jiné příležitostné texty přináší Umberto Eco opět pestrou směsici textů na velmi odlehlých náměty, sahající od literárních lásek jeho mládí přes otázky poetiky či etiky výzkumu v oblasti medicíny až po představení autorova vlastního zralého díla, jak se říká i v oficiální anotaci. Autor vesměs rozvíjí témata ze svých předchozích knih nebo naznačuje další, která probírá jinde podrobněji. Kniha například obsahuje kapitolu o „imaginárních geografiích a astronomiích“, Argo přitom už chystá jeho Dějiny legendárních zemí a míst. Titulní esej Vytváření nepřítele dodává další podrobnosti k tématu, které Eco zpracoval už ve Foucaultově kyvadle nebo v Dějinách ošklivosti. Konstatuje v ní, že mít nepřítele je „důležité nejen k tomu, abychom vymezili vlastní identitu, ale i k tomu, abychom si obstarali překážku, na níž můžeme poměřovat svůj systém hodnot a na níž při konfrontaci můžeme předvést svou hodnotu. Chybí-li tudíž nepřítel, je potřeba si ho vykonstruovat.“ Nepřítel přitom musí být ošklivý, protože „krásné se ztotožňuje s dobrým“. Neplatí to ovšem vždy: už ve své starší studii Jazyk tváře Eco zdůrazňuje, že i v romantické literatuře 19. století nás sice mnohý vypravěč přesvědčuje o tom, že zloduch má nutně nízké čelo a sveřepý výraz, ale současně jsou ďábelští hrdinové a hrdinky vykreslováni s tváří anděla. Podle Eka totiž na jedné straně instinktivně spojujeme duši a tvář, na straně druhé máme sklon, „do značné míry katolický“, vidět v kráse masku ďábla. V nejnovější knize k tématu dodává další příklad: v souvislosti s „technikou krajnosti“ u Victora Huga píše o hrdinovi románu Muž, který se směje, že je nejošklivější, a zároveň má ze všech „nejčistší duši“.

Eco se vrací i ke středověké filozofii a teologii, zvláště ke svatému Tomáši Akvinskému, jehož postoje „překládá“ do současného jazyka. Vztah jednotlivých složek (či vrstev) lidské psychiky interpretuje tak, že rozumová duše „zformátuje“ duši vegetativní i smyslovou, a potom je „znovu nahraje jako data obsažená v duši rozumové“. Zabývá se i spekulativní otázkou, kdo v rámci křesťanského pohledu na svět vstane z mrtvých (tedy čí tělo bude vzkříšeno), jestli kanibal, či jeho oběť, a zda budou vzkříšena embrya. Podle Tomáše prý vzkříšena budou jen v případě, že předtím byla oživena rozumovou duší – a z toho vyvozuje aktuální poselství pro boj katolické církve proti interrupcím. Současná církev, která se na učení Tomáše Akvinského neustále odvolává, se v tomto bodě podle Eka rozhodla od Tomášova umírněného stanoviska distancovat, a zaujímá tak spíše pozice „fundamentalistického protestantismu“. I na jiných místech, hlavně v boji proti tzv. relativismu, dává Eco trochu překvapivě právě učení Tomáše Akvinského do kontrastu hlavně k postojům kardinála (a nyní emeritního papeže) Josepha Ratzingera.

Kromě Huga se italský spisovatel v knize vrací i k dalším svým oblíbeným autorům: vedle sebe řadí odsudky a urážky, jimž byli ze strany recenzentů vystaveni Proust a Joyce, podle dobového hlasu „patologičtí blázni“; jev tzv. anagnorize osvětluje na koláži vytvořené z textů A. Dumase, G. Garibaldiho, V. Huga (a dalších). Nad své kolegy se přitom nijak zvlášť nevyvyšuje: naopak se přiznává, že i když coby literární teoretik a sémiotik zná dobře spisovatelské či scenáristické fígle a dokáže dopředu předvídat, kam děj směřuje, na určitých místech svých oblíbených děl se nechá vždycky znovu dojmout – nebrání se tomu a ani se za to nestydí. Z hlediska témat, která rozvinul ve svých románech, Eco pojednává i aktuální politické kauzy, když například v souvislosti s aférami S. Berlusconiho poznamenává, že příliš závažnou skutečnost lze popřít, zatímco obvinění, které obviněním není, popřít nelze (a pro politika tedy může být mnohem ničivější). Opravdu vtipně se rozepsal o kauze Wikileaks. To, že diplomatické depeše nepřinášely nic nového a jen opakovaly skutečnosti či podezření známá z novin, mu připomíná princip fungování okultistické literatury: i stoupenci okultismu podle něj „věří jen na to, co už znají a co znovu potvrzuje věci, které se už dozvěděli“. Což je i mechanismus úspěchu Dana Browna (nad jeho knihami vyjadřuje Eco svoji nelibost opakovaně). Jestliže podle Eka tisk kdysi špehoval velvyslanectví, aby zjistil jejich intriky, dnes naopak „velvyslanectví špehují tisk, aby odhalila jeho zjevné projevy“… Vzhledem k tomu, že špionáž ve Watergate byla méně úspěšná než Wikileaks, autor prorokuje, že přijde doba, kdy budou tajné informace existovat jen v jediném a ručně psaném exempláři. Spiklenci si je budou předávat o půlnoci kryti škraboškou na maškarních plesech. A na těchto setkáních, o kterých nebude ani Assange nic vědět, se bude rozhodovat o osudech eura…

Eco v knize dále medituje o kategorii absolutna, o šumu a tichu nebo o živlu ohně. V návaznosti na G. Bachelarda oheň analyzuje v jeho různých aspektech: od ohně, který má vzestupnou tendenci a vede k transcendenci, až k ohni, jenž sídlí v hlubinách, tedy ohni pekelnému; od ohně očišťujícího (v případě alchymistů) až k ohni jako uměleckému podnětu, který může přinášet až estetickou a smyslovou extázi. A v narážce na globální oteplování Eco kapitolu uzavírá s tím, že zřejmě kráčíme vstříc smrti ohněm. Navzdory pesimistickému závěru ovšem kniha vyznívá díky autorově vynalézavosti a intelektuální hravosti povzbudivě, a čtenáře může nabádat k tomu, že než ona smrt přijde, nebylo by marné si od Eka v mezičase ještě něco dalšího přečíst…