Umberto Eco je skutečným synem boha Herma, jehož se někdy dovolává: tedy boha-zprostředkovatele, patrona tlumočníků, boha, jenž je ztělesněním překračování hranic. Spektrum zájmů tohoto italského vědce a romanopisce je stejně rozsáhlé jako intelektuální záběr a jeho esejisticko-pedagogické schopnosti, tj. podat určitou látku jasně a čtivě, takřka bezkonkurenční.

Není proto ani divu, že si Umberto Eco za posledních několik desetiletí získal srdce nebo aspoň obdiv nesčetných čtenářů, u některých se těší doslova kultovnímu postavení - jako romanopisec, sémiotik, esejista či komentátor aktuálního dění.

V uplynulých několika letech jsme se měli možnost seznámit s Ecovým rozsáhlým dílem i v českém překladu. Bohužel, zatímco autorův první román Jméno růže (a právě on mu zjednal světový věhlas) vyšel poměrně záhy, na vydání jeho mnohem dřívější stěžejní kritické práce Otevřené dílo stále čekáme. Mezitím vyšly česky všechny autorovy romány, včetně toho posledního, americké přednášky, studie o masmédiích, metodický návod na psaní diplomové práce, studie o středověkém umění a nyní i delší kniha O zrcadlech a jiné eseje - jež je ovšem zas jen sbírkou esejů, a nikoli ucelenou studií, byť sbírkou esejů úžasně zajímavých.

Středověké obludárium
Poslední dva romány Umberta Eca patrně nadchly především ty čtenáře, kteří milují autorovy encyklopedické znalosti - a rádi se nechají poučit, byť s rizikem, že si do katalogu středověkých oblud nebo traktátů rafinovaný a žertovně naladěný spisovatel občas něco přimyslí. Neuspokojily naopak ty, kteří očekávali skutečně literární (jakkoli obtížné je to definovat) výkon - podobný, jaký Eco předvedl ve Jménu růže - a kteří když touží nahlédnout do světa bohatých autorových znalostí, dají přednost ne-beletrii, například knize O zrcadlech a jiné eseje, již teď v překladu Vladimíra Mikeše a Veroniky Valentové vydala Mladá fronta. Svazek ale jistě potěší i první (hypotetickou) skupinu čtenářů - mimo jiné obsahuje i text osvětlující pozadí posledního Ecova románu Baudolino, inspirovaném středověkým hledáním říše kněze Jana, bájnou tehdejší zoologií a geografií.

Široký záběr
Co se nebeletrie týče, měl Eco dosud v českých překladech smůlu - překlad studie Skeptikové a těšitelé je nekvalitní, plný chyb a v podstatě nečitelný, závažné překladatelské chyby se nevyhnuly ani překladu amerických přednášek, které vydala před pár lety Votobia. Oproti tomu překlad Mikeše a Valentové je velice pečlivý, přesný, čtivý a kniha je navíc vybavena užitečnými poznámkami, rejstříkem a seznamem odkazů.

Umberto Eco je znám i tím, že své eseje často v různě obměněných podobách recykluje, a tak lze tuto dobře přeloženou knihu chápat i jako jistou náhradu: v jiné formě nabízí myšlenky a postřehy obsažené v už dříve česky vydaných textech. Samotná kniha - složená z porůznu, většinou časopisecky publikovaných textů - je rozdělena do několika oddílů: Způsoby reprezentace pojednávající o problematice zrcadla, znaku, iluze, ale třeba i intertextualitě a zobrazení určité kultury: Mezi experimentem a konzumem, týkající se zčásti italského moderního umění, zčásti problémů detailně rozvedených ve dvou česky vydaných knihách (Skeptikové a těšitelé, Šest procházek fiktivními lesy), Dohady o světech, nabízející zajímavý esej o Borgesově vnímání detektivky, Mezi poezií a prózou, vracející se opět k problému znaku a nakonec část O humanitních vědách, kde zaujme především zajímavý portrét Johanna Huizingy.

Rozsah a originalita
S trochou nadsázky by snad šlo říct, že Umberto Eco je příliš sečtělý na to, aby byl originální - on je ovšem originální svým rozhledem, způsobem, jakým dokáže dávat věci do nečekaných souvislostí. Též je originální tím, jak dokáže vysvětlovat a jak bystře si dokáže všímat těch nejmenších, na první pohled nepodstatných detailů. Namísto hloubky originality nabízí křišťálově jasný pohled na panoráma myšlení - a to rozhodně není málo. Dokazuje to i tato nadmíru zajímavá a skvěle napsaná kniha.