Není les jako les, na tom se asi všichni bez větších obtíží shodneme. Lesy, do kterých se můžeme vydat na příjemný výlet, se od sebe často velice zásadním způsobem liší. Rovněž existuje nespočet příčin proč do lesa vůbec jít: na několikadenní vandrování, krátký nedělní výlet nebo třeba na houby. A podle účelu naší cesty si asi také vybereme ten či onen typ lesa - pokud zde chce člověk strávit delší čas, třeba několik dní, a jeho jedinou touhou je po hvozdu jen tak bloudit, sem tam narazit na zříceninu starobylého hradu nebo tvrze, pak jen stěží zamíří do některého z četných lesíků lemujících okraje hlavního města, spíše se vydá někam na Šumavu. Jinak tomu ovšem bude, vydá-li se na výlet v nedělní odpoledne, prostě si jen tak odpočinout. To pak přijde vhod například chuchelský lesík, kde mu odměnou za strmé stoupání, ovšem po úhledných asfaltových cestičkách, bude opičí dráha na vrcholu kopce, nebo taková obora u Hvězdy, kde se jednotlivé cestičky sbíhají před malebným letohrádkem. Je na první pohled zřejmé, že tento druhý typ lesa ztrácí mnoho z toho, co činí les jako takový jedinečným (aniž bych chtěl popírat, že by procházka v takovémto "lesíku" nemohla být příjemná) - možnost volit mezi nekonečným a nevyčerpatelným množstvím cest a cestiček, které, jak by řekl Borges a připomněl Eco, se rozdvojují. V tomto, druhém, typu lesa, pokud můžeme vůbec mluvit o lese, jsou cesty, jimiž se chodec může vydat, přesně vytčené, cíl, k němuž vedou, je pojmenován na samém počátku cesty a obtíže spojené s pohybem v terénu minimalizovány.

Umberto Eco použil metaforu lesa pro název svých šesti přednášek pronesených na Harvardu - nazval je Šest procházek literárními lesy. "Les" zde funguje jako metafora pro jakýkoliv narativní text i jeho interpretaci, "les" je metaforou pro narativní text, nejen text pohádek, ale jakýkoliv narativní text. Takovým lesem je Dublin, kde se namísto Červené Karkulky potkáte s Molly Bloomovou, či Casablanca, kde potkáme Ilsu Lundovou a Ricka Blainea" (str. 13). Nelze než souhlasit, že jde o metaforu velice výstižnou; stejně jako při pohybu v lese, i "v narativním textu je čtenář nucen volit neustále. Tuto nevyhnutelnost volby nacházíme dokonce i na úrovni jednotlivé věty - alespoň vždy, když obsahuje tranzitivní sloveso. Kdykoliv se mluvčí chystá ukončit větu, my jako čtenáři či posluchači uzavíráme sázku (byť nevědomky) - předvídáme volbu mluvčího anebo napjatě očekáváme, jakou možnost zvolí (alespoň u tak dramatických vět jako "Minulou noc jsem na hřbitově u kostela viděl ...")" (s. 13-14). Ovšem výmluvné je již samotné použití této metafory. Dává totiž okamžitě na srozumněnou, jakou pozici Eco vůči narativním textům zaujímá, z jakého úhlu o nich bude mluvit. Totiž již samotná skutečnost, že základem metafory narativního textu je činnost čtenáře (tj. toho, kdo je nucen se proplétat lesními houštinami, kdo je nucen při každém dalším kroku volit směr), nade vší pochybnost ukazuje, že autor přednášek stojí na straně té části literární teorie a kritiky, která se orientuje na čtenářovu reakci a vymezuje se proti "strukturalistickému" pojetí, podle kterého by textový objekt byl něčím nezávislým na interpretacích, které umožňuje. Oproti tomu, píše Eco v česky dosud nevydané knize Meze interpretace (Limits of Interpretation), čtenářsky orientovaný přístup "tvrdí, že literární dílo je obohacováno nejrůznějšími interpretacemi, jichž se mu během staletí dostalo, a i když tato estetika bere v úvahu dialektiku mezi textovým plánem a čtenářovým horizontem očekávání, nepopírá, že každá interpretace může a musí být porovnána s textovým objektem a s intentio operis." Tato pozice, kterou lze nalézt v posledních deseti letech ve všech Ecových knihách věnovaných problému interpretace, do jisté míry odráží změnu, k níž v poslední době došlo na poli literárních studií. Ve strukturalistickém kontextu se roli čtenáře nepřisuzoval tak zásadní význam, neboť šlo hlavně o analýzu textové struktury jako takové, o izolování jejích formálních struktur. Naproti tomu v šedesátých, a zejména pak v sedmdesátých letech se objevuje mnoho studií zabývajících se pozicí čtenáře a zdůrazňujících tuto roli. Mezi literární teoretiky, kteří se tomuto problému věnovali, patří například Todorov, Genette, Kristeva, Lotman a také Eco. Právě jeho kniha Otevřené dílo (Opera aperta), napsaná v rozmezí let 1957-1962, je jednou z prvních studií, které úlohu čtenáře velice silně zdůrazňují. Knihy, které italský myslitel napsal v letech následujících, lze do určité míry chápat jako rozpracování této studie, vyjasňování vlastní pozice, neboť, jak sám říká, nabyl pocitu, že dochází "k přílišnému zdůrazňování role čtenáře" - začal proto přikládat mnohem větší význam faktorům, které možnosti interpretace omezují a které alespoň (podle jeho mínění) umožňují rozhodnout, jaká interpretace je neadekvátní, když už nedokáží říci, jaká by byla správná.

Ecova snaha najít nějaké kritérium umožňující rozhodnout, která interpretace je adekvátní a která ne, je jistě chvályhodná. Text je možné interpretovat nespočtem způsobů a některé narativní texty, třeba některé Blanchotovy romány, dokonce záměrně otevírají nekonečné pole interpretace, ve většině případů by však bylo krajně nepoctivé říci, že všechny interpretace daného textu mají stejnou hodnotu - takováto nivelizace by jednak byla krajně nebezpečnou pro celé pole literatury a jednak by byla nepravdivá. Ve většině případů totiž dokážeme rozpoznat, že některá interpretace nám toho o tom či onom díle dokáže říci více, dokáže nárokům, které na ni dílo klade, dostát ve větší míře. Druhý problém ovšem spočívá v tom, zda-li je řešení, s nímž Eco přichází, opravdu přesvědčující,zda-li dokáže nějakým zásadním způsobem otázku interpretace a jejích hranic osvětlit.

Eco operuje s několika pojmy: za prvé rozlišuje mezi empirickým a modelovým autorem a empirickým a modelovým čtenářem, za druhé mezi intentio auctoris, intentio operis a intentio lectoris. Empirický autor Eca příliš nezajímá - je to osoba, která sice napíše jistý text, nicméně při jeho interpretování nemá žádná privilegia, interpretace vlastního díla podaná empirickým autorem (ten se v okamžiku interpretování stává empirickým čtenářem) si nemůže činit o nic větší nárok na autenticitu než interpretace podaná jiným empirickým čtenářem. Zajímavější je kategorie modelového čtenáře - ten je podle Eca implikován již v intencích empirického autora, pokud někdo uvede text frází "bylo nebylo", máme všechny důvody očekávat, že modelovým čtenářem budou čtenáři pohádek, kteří budou ochotni jistá tvrzení textu bez obtíží přijmout. Totožná tvrzení by však těžko přijal modelový čtenář jiného textu. Tak pokud bychom pohádku přesadili do zásadně odlišného kontextu, tvrzení dříve přijímaná jako neproblematická a evidentní (například Honza v lese potkal draka), by se stala vysoce podezřelými a zcela nepřijatelnými. Představme si například situaci, kdy by tento text byl převeden do kontextu policejního výslechu. Zde, myslím si, lze s Ecovým výkladem souhlasit: při čtení každého textu, pokud mu chceme rozumět, jsme nuceni něco přijmout jako určitou danost. Co se týče druhého rozlišení, Eco tvrdí, že intentio auctoris je pro nás čtenáře a interprety textu zcela nepodstatná, jednak o této intenci nic nevíme a i kdybychom věděli, nebylo by nám to při interpretování textu nic platné. V protikladu k ní stojí intentio lectoris - ta má patrně představovat tvořivou interpretaci, která se snaží text nějakým způsobem uchopit. Ke každému textu přistupujeme ze specifického kontextu, vnímáme jej z naší vlastní perspektivy, a tudíž je zřejmé, že k němu přistupujeme již s jistým předporozumněním. Tuto čtenářovu intenci však má omezovat intentio operis, patrně nejproblematičtější pojem Ecova výkladu. Domnívám se, že je totiž značně nejasné, co má tato intence vůbec představovat, pokud jsme řekli, že intence autora je pro interpretaci nepodstatná. Pochopitelně na obecné rovině se lze shodnout, že ten či onen text chce říci to či ono, ovšem problém nastává na rovině teoretické. Eco ve svých všech knihách uvádí případy, kdy rozhodnout se není až tak těžké. V knize Interpretace a nadinterpretace například uvádí příklad Jacka Rozparovače - zde se patrně obecně shodneme, že jeho jednání není adekvátní interpretací Lukášova evangelia (ačkoliv kdo ví), že tento si žádá interpretaci odlišnou. Zde však, zdá se mi, Eco příliš uhýbá o tématu. Přestože se můžeme na právě uvedeném příkladu shodnout, pranic nám to nepomůže při rozhodování, zda interpretace nějakého Shakespearova sonetu je adekvátní či nikoliv. O co vlastně Ecovi jde? Sám na několika místech svých knih říká, že chce "bránit" text proti svévolným interpretacím neboli nadinterpretacím (v angl. textu "overinterpretation"), a odkazuje v tomto případě (velice vágně) na literární teorii, kterou nazývá "dekonstrukce". Není však vůbec jasné, koho pod tímto označením míní, vždyť sám je nucen vzápětí připomenout, že rozhodně nemá na mysli Derridu, a jak se v průběhu jeho textů ukazuje, nemluví ani o "americké dekonstrukci" (tj. de Man, Bloom, Hillis-Miller aj.). Vzniká pak dojem, že ono intentio operis je reakcí na jakési strašidlo dekonstrukce, které Eco na svých toulkách po lesích potkal, přitom je velice těžké se s tímto strašidlem vypořádat, když ani on sám jej nedokáže adresně pojmenovat. Položme si tedy otázku, co to podle Eca je adekvátní interpretace. Nepochybně, jak ukázala již jeho první slavná kniha, bude tato interpretace tvořivým čtením, jež však bude omezováno intencí textu. Avšak i když je pravda, že v mnoha případech, jako byl již citovaný Jack Rozparovač, můžeme jistým způsobem rozhodnout, co chce text říci, tato intence zůstává krajně pochybnou; předpokládá totiž, jak Eca v knize Interpretace a nadinterpretace upozornil již Richard Rorty, jistou vnitřní soudržnost textu, ještě před tím, než je popsaný v interpretaci. Rorty přijímá Ecovu deskripci "starého a stále platného hermeneutického kruhu", zdůrazňuje, což ostatně naznačuje sám Eco, že texty vznikají v procesu interpretace, avšak právě z tohoto důvodu je pro něj zavedení pojmu intence díla nepřijatelné. Soudržnost textu, tvrdí Rorty, je právě taková, jakou se mu podařilo "nabrat při poslední otáčce hermeneutického kruhu." A i když člověk nemusí s Rortym souhlasit ve všech konsekvencích jeho pragmatického pojetí interpretace (například, když říká, že jej nezajímá, jak je text vnitřně konstruován) myslím si, že tato výtka vůči konceptu intentio operis má své velice závažné opodstatnění.

Jinou námitku směřuje v již citovaném sborníku přednášek Jonathan Culler. Ten se pozastavuje nad tím, že Eco sám ve svých nesčetných studiích a dvou románech zcela zřetelně tíhne k oné skupině, kterou nazývá "vyznavači zahalenosti". Culler tvrdí, že Eco, přestože neustále zdůrazňuje umírněnou interpretaci, je přesvědčen o zajímavosti a větší intelektuální hodnotě "nadinterpretace." Osobně se mi zdá, že tato poněkud škodolibá poznámka je velice trefná, za příklad mohou posloužit i Ecovy toulky po literárních lesích, avšak to, jak Culler dále argumentuje, je poněkud nejasné. Nelze se zde pouštět do detailního rozboru jeho tvrzení, uveďme však alespoň jeho základní tezi: tvrdí, že interpretace je zajímavá jenom tehdy, je-li extrémní. To je poněkud zavádějící, především zavedením hlediska "zajímavosti" se celý problém dostává do zcela jiné polohy, dále je velice nejasné, jak tuto "zajímavost" chápat a nakonec je to i jaksi unfair vůči Ecovi. Ten si totiž neklade otázku, kdy je interpretace zajímavá, nýbrž kdy je adekvátní. Jde zde o mnohem širší pole než je oblast fiktivní literatury. Culler svým redefinováním tématu celou věc až neúprosně zúžuje; ano v literárním kontextu jsou často interpretace zajímavé tehdy, jsou-li extrémním osvětlením textu, nicméně v běžném životě často potřebujeme interpretaci, jakou chce vymezit Eco, tj. interpretaci, která by byla práva interpretovaného.

Ale vraťme se zpět ke zmíněným literárním toulkám bostonskými lesíky. V textu těchto šesti přednášek totiž velice zajímavým způsobem fungují kategorie, o nichž je řeč v souboru cambridgeských přednášek Interpretace a nadinterpretace. V mnoha ohledech tyto dva texty hovoří o stejných otázkách, liší se však tón, jakým je o nich pojednáváno. Snad by šlo říci, v souladu s Ecovým vlastním výkladem, že tyto dva texty, které spojuje jak postava empirického autora (což není až zas tolik významné), tak obsahová stránka (což je závažnější), se liší z hlediska modelového čtenáře. V prvním případě, tj. přednášek z anglické university, je patrné, že text je určen čtenáři pohybujícím se v akademické oblasti, tomu odpovídá volba příkladů k ilustraci výkladu (interpretace W. Wordsworthe, Danta, velké množství odkazů na odbornou literaturu, zejména z oblasti filosofie a literární teorie), náročnost textu a v neposlední řadě také jistá věcnost, držení se tématu.

Oproti tomu text přednášek na americké univerzitě má rysy zcela odlišné a zdá se, že jeho modelový čtenář je člověk řídící se zcela Cullerovým tvrzením, že interpretace musí být extrémní, aby zaujala. Podle toho se Eco, jemuž rozhodně jde o to zaujmout, také řídí. Výklad, jenž se nese v poněkud ležérním tónu, je doplňován celým množstvím leckdy až zbytečných příkladů, které však veskrze, až na pár výjimek, pocházejí z tzv. lehčích žánrů (které v žádném případě nechci nikterak snižovat) - komiksy, Alexandre Dumas, populární literatura, detektivky. Příklady interpretace, které zde italský intelektuál uvádí, lze rozhodně označit jako extrémní (paranoidní čtení textu, jak to nazývá on sám), jsou zcela v rozporu s proklamovanou potřebou adekvátní interpretace, což Eco, abych mu nekřivdil, sám přiznává, avšak na samotném faktu toto přiznání zhola nic nemění. Lze dokonce úspěšně pochybovat o tom, zda-li se vůbec jedná o interpretace, neboť Eco zde mluví o "čtení" (jenž je však v jeho některých textech totožné s pojmem "interpretace"). Toto "čtení" se však v mnoha případech vůbec nevztahuje k celku textu jako takového, nechce ho nějakým způsobem interpretovat a konec konců nám toho o "čteném textu" až tolik neřekne - je sice zajímavé vědět, kdy se ten či onen spisovatel dopustil jaké chyby, ale i když vím, že Dumasovy znalosti o historii Paříže nebyly patrně nejlepší, přesto se nestanu chápavějším čtenářem Tří mušketýrů. Modelový čtenář tohoto textu je člověk, který na přednášky přišel, aby se podíval na slavnou postavu intelektuálního pantheonu, pobavil se a příliš neunavil. Toto všechno mu Umberto Eco dokáže v bohaté míře nabídnout, navíc mu poskytne i zdání jisté intelektuální hloubky, a to počátečním odkazem na lesy, v nichž je čtenář nucen bloudit, na Borgesovu metaforu cestiček, které se rozdvojují. Rozdíl, jenž vysvitne v průběhu textu, je však zcela zásadního charakteru - les, v němž se při svých harvardských přednáškách prochází Eco, je na rozdíl od jeho anglických přednášek spíše takovým parčíkem na ony zmíněné nedělní vycházky po obědě; sice jsme nuceni volit mezi každým stromem, nicméně ať se rozhodneme tak či onak, na věci samé to nic nemění, žádná z cest není nebezpečná, všechny vedou k bezpečnému a neznepokojujícímu pobavení. Nejde o nějaké opravdové bloudění, spíše je to takové potulování, Eco přeskakuje z tématu na téma, řekne mnoho zajímavých věcí, navíc má značný talent na to zajímavé věci i poutavě podat, avšak tam, kde se vyskytne problém (jako je například problém přiměřené interpretace), uniká Eco okamžitě k jinému tématu.

Po pravdě řečeno Ecův text jako takový, pokud jej čteme podle autorovy vlastní teorie, není pro americké posluchače příliš lichotivý, neboť odkrývá, jaké obecenstvo si samotný autor představuje. V textu najdeme, jak jsem již podotkl, celé množství pozoruhodných postřehů a náčrtů analýz, to však samo o sobě není až tak zajímavé - fascinující je strategie autora pracujícího jako skutečný manipulátor, který dokáže přesně odhadnou očekávání čtenáře a v závislosti na tomto odhadu rozvinout úspěšnou strategii. Soudě podle úspěchu knihy v anglosaském světě nelze než konstatovat, že Umberto Eco se při svých analýzách znaků masové kultury a fungování fenoménu reklamy dokázal mnohému přiučit.