Na hudební scéně Městského divadla v Brně bude mít 19. února 2011 českou premiéru inscenace Jméno růže, kterou podle známého Ecova románu napsal německý divadelník Claus J. Frankl. Po českém knižním překladu Zdeňka Frýborta a filmovém zpracování se Seanem Connerym v hlavní roli má tedy české publikum možnost seznámit se s touto látkou již ve třetí umělecké formě.

V upoutávkách je inscenace prezentována jako „Mysteriózní drama! Mysteriózní detektivka! Tajuplný gotický thriller! Napínavá historická detektivka! Mystický horor! Vzrušující výprava do estetického myšlení středověku!“

Něco málo o chystané inscenaci prozradil režisér Petr Kracík v rozhovoru pro Brněnský deník: „Chtěl jsem se vyhnout složitým filozofickým přesahům a vyzdvihnout především vášnivý příběh ze světa mužů. Nebude to ,atrakce‘, protože nejdůležitějším pilířem je pro mě herec. Vše musí divákům zprostředkovat právě on.“ Kracík dále uvedl: „Chtěl jsem vytvořit novou a ryze divadelní verzi známého příběhu. Naše Jméno růže určitě nebude žádnou ,operou‘ přesycenou efekty.“

Přestože Eco ve svém románu používá narativní struktury detektivky, thrilleru a dalších triviálních žánrů, text má také velmi hluboké filozofické pozadí zachycující dobové myšlenkové a estetické směry. Lze očekávat, že tato složka asi nebude scénicky zobrazena. Dramaturg Ladislav Stýblo uvedl pro www.divadlo.cz: „Franklova divadelní adaptace se s obtížným úkolem převést složité Ecovo dílo na divadelní jeviště vyrovnala s příkladnou odvahou a se ctí. Franklova adaptace samozřejmě nemůže na jeviště přivést celé bohatství Ecova románu – z pochopitelných důvodů opouští vše, co není nezbytné pro pochopení zápletky, vykreslení postav a tématu nebo vytvoření atmosféry. Poněkud byl také redukován počet jednajících postav na nezbytné minimum. Vše podstatné, co zakládá popularitu románu, však zůstalo zachováno a je mnohdy velmi zajímavě převedeno pro divadelní jeviště. Franklova adaptace je však románové předloze poměrně věrná a lze říci, že nejpodstatnějším posunem oproti románu je mnohem větší důraz na vizuálně vděčné momenty a naopak co možná největší omezení dialogů, zejména těch probíhajících v románu mezi Vilémem z Baskervillu a Adsonem z Melku.“