Úterní večer Festivalu spisovatelů se nesl ve znamení jednoho jména: Salman Rushdie. O vystoupení britského spisovatele byl obrovský zájem, lístky záhy zmizely a pořadatelé měli plné ruce práce, aby se ubránili návalu těch, na které se nedostalo.

Ti, kteří se dostali dovnitř, rozhodně nelitovali - vystoupení Salmana Rushdieho se zařadilo k těm nejlepším za celé trvání Festivalu spisovatelů, k čemuž přispělo jednak charisma hosta, jednak způsob vedení večera, kdy si autora předávali dva moderátoři, Marek Eben a prezident Festivalu Michael March. Oba se velmi dobře doplňovali, navíc Marchovi se podařilo rozvést živou a nadmíru zajímavou debatu o populární hudbě, která je také námětem Rushdieho poslední knihy The Ground Beneath Her Feet (český překlad Zem pod jejíma nohama chystá Paseka na květen).

Návrat o několik let zpět
Ještě předtím se Rushdie při setkání s novináři rozpovídal o příčinách, proč tak vehementně odmítal silnou policejní ochranu. Vysvětloval, že pod přísnou ochranou byl pouze zpočátku, tedy po vydání Satanských veršů, pak už se spíše vyhýbal publicitě, než že by byl střežen. "Po New Yorku se pohybuji normálně bez ochranky a je pro mne velká úleva, že ta záležitost s fatwou už odezněla. Teď v Praze jsem měl najednou pocit, jako by se čas vrátil o několik let zpět, a nebyla to v tomto ohledu příjemná vzpomínka." Ale nešlo jen o osobní pocity - Salman Rushdie s lítostí v hlase podotkl, že extrémní policejní ochrana s sebou přináší zvýšenou publicitu, jež se zaměřuje na všechno kolem, jen ne na knihy samotné.

Návrat Satanských veršů do literatury
Nicméně Rushdie rovněž - už radostněji - zdůraznil, že je rád, že se Satanské verše vracejí do literatury. "Zprvu to byl šok - číst v novinách o někom, kdo s mou skutečnou osobou neměl nic společného. A stejně tak to bylo s knihou: Satanské verše nejsou knihou o islámu, mnohem spíš to je komický román o současném Londýně." Také opět zdůraznil, že byť je člověk nenáboženský, není proti islámu ani jinému náboženství - problém spatřuje ve zpolitizování náboženství, což dle jeho slov častý případ právě islámských zemí. V průběhu večera pak zajímavě srovnal přijetí svých knih v Indii a v západní Evropě - zatímco na Západě se vyzdvihoval hlavně jejich fantastický prvek a byly řazeny do žánru "magického realismu", v Indii naopak zůstal opomenut nejenom fantastický, ale i fiktivní rozměr a knihy byly vnímány jako "skutečné historie".

Spisovatelem ze samotné podstaty
"Moji rodiče říkají, že vždy, už když jsem byl hodně malý a nepamatuji si to, jsem tvrdil, že chci být spisovatelem. Všichni malí kluci chtěli být kosmonauty - ostatně byla to doba prvních letů do vesmíru - já ale ne, já chtěl vždy psát." A jediným vysvětlením této životní touhy je jeho hlad po příbězích: "Vždy jsem moc rád četl, a tak jsem asi v nějakém okamžiku zatoužil po tom, přejít na druhou stranu a vstoupit do světa, kde se knihy tvoří." Monumentální Zem pod jejíma nohama je už dva roky stará kniha, a tak Salman Rushdie přirozeně nemohl uniknout otázce, zda něco píše teď. Trochu znaven dlouhými a autorsky velmi náročnými romány se Salman Rushdie rozhodl "psát knihy kratší, ale častěji". S charakteristickou dávkou humoru vzápětí dodal: "ono je to totiž lepší i po finanční stránce." Co se týče současné tvorby, právě dokončil román The Fury (Zuřivost), v němž zůstal věrný novému, výše zmíněnému krédu (kniha má mít dvě stě šedesát stran), a který vyjde v anglickém originále v září. Nový román též méně silně staví na fantastických prvcích, charakteristických pro mistrovská díla typu Dětí půlnoci či Maurova posledního vzdechu.

Indie jako určující zkušenost
Podobně jako jiní britští spisovatelé spojení s Indií (např. Lawrence Durrell či Rudyard Kipling), i Rushdie zdůrazňuje, že Indie a její kultura navždy zůstanou pro jeho myšlení klíčové. Spisovatel v Indii vyrostl, ovšem střední školu a univerzitu vystudoval už v Anglii, kde se také později usadil. I to je jeden z důvodů, proč se rozhodl psát v angličtině ("Když jsem začínal psát, byla angličtina fakticky už mým prvním jazykem"). Tím druhým je skutečnost, že coby "koloniální pozůstatek" zůstává angličtina lingua franca i v současné, jazykově a etnicky rozrůzněné Indii. Právě tuto rozrůzněnost autor silně zdůrazňoval, a je snadné vidět proč - jako by byla předobrazem disparátních, neslučitelných, leč přesto se střetávajících příběhů, z nichž jsou utkány jeho romány. "I když jsem žil v Anglii, do Indie jsem často jezdil - přirozeně po odsouzení Satanských veršů to bylo obtížnější." Jako doklad toho, že rozruch a kontroverze kolem knihy utichají, lze uvést i to, že za velké pozornosti britského tisku Rushdie znovu Indii navštívil loni. Dnes spisovatel žije v New Yorku, jenž jej fascinuje coby město plné imigrantů, tedy různých fragmentárních příběhů soustředěných do jednoho zhuštěného prostoru. Vedle toho na americké metropoli oceňuje i "blízkost" jednotlivých kulturních sfér - "V New Yorku se střetávají různé formy umění: literatura, divadlo, film, výtvarné umění. To v Londýně panuje jakási segregace, každá umělecká činnost má svůj vyhrazený prostor."

Zem pod jejíma nohama
Promyšleně vedená debata nenuceně přešla až k samotnému vrcholu večera, jímž bylo Rushdieho autorské čtení z románu Zem pod jejíma nohama. Zde autor publikum doslova uchvátil a odměnou mu byl obrovský aplaus. Nemenší úspěch mělo i čtení z českého překladu Pavla Dominika, jehož se skvěle zhostil herec Miroslav Moravec - navíc pro české čtení organizátoři zvolili jednu z nejpůsobivějších pasážích knihy o klíčové polaritě mezi Východem a Západem.