Byl jednou jeden slavný panovník, bájný mughalský vládce Akbar, který vystavěl neméně legendární Fatéhpur Síkrí, město obrovských paláců a honosných nádvoří. Na kratičkých čtrnáct let se toto divukrásné místo stalo centrem Indie a pak bylo z neznámé příčiny navždy opuštěno. Dodnes se jeho červené zdi tyčí na širé rovině jako upomínka marnivosti dávného vládce z dynastie velkých Mughalů. A právě v době této jeho kratičké a pomíjivé slávy a nádhery přichází do jeho zdí Mogor dell Amore (Pán lásky), plavovlasý cizinec z Florencie předem odsouzený na smrt, a aby panovníka obměkčil, vypráví mu po vzoru slavné Šeherezády příběh hodný Pohádek tisíce a jedné noci, příběh vlastního zrodu a jedné vášnivé lásky, která se, jak se ukáže, panovníka dotýká více, než si je ochoten připustit.

Asi takto by se dal shrnout začátek nejnovějšího, v pořadí desátého románu Salmana Rushdieho, který za dosti vlažných reakcí kritiků a čtenářů spatřil před několika málo týdny světlo světa. Jak je již z úvodní pasáže patrné, Rushdie se v něm pustil do pro něj zcela neznámých končin, žánru historické romance. Jak prohlásil v jednom z rozhovorů, byl již unavený věčnými debatami nad politickým nábojem svých předchozích knih, znechucený současností jako takovou, a tak se s úlevou obrátil do osvobozující minulosti, především do vzrušující doby velkých mughalských vládců, a vydal se do světa plného vášní, opia, temných zákoutí, harémů, nevěstinců, intrik a kouzel. Pokusil se opustit škatulku, do níž byl kritikou i čtenáři „napasován“, tedy autora tzv. hysterického realismu, jenž se snaží zachytit chaos moderního světa za pomoci komplikovaných příběhů plných alegorie, bizarních náhod a palčivé ironie.

Při rozsáhlém historickém studiu (které dokládá i dlouhá bibliografie na konci románu, jíž se chtěl zaštítit v případě, že by byl podobně jako literární kolega Ian McEwan někdy nařčen z nepůvodnosti tohoto lit. díla), narazil u osoby vládce Akbara a jeho královny Džódhabaí na některé nesrovnalosti, které ho vedly k zamyšlení nad věrohodností dochovaných pramenů a nad tím, zda tato slavná kráska skutečně existovala. Jak říká: „Pokud si ji dokázala historie vymyslet, proč bych i já nemohl popustit uzdu fantazii a dějiny tak trochu přetvořit?“ Přidává se tak po bok mnoha současným literátům, jimž je vlastní postmoderní nedůvěra v dogmatické vykládání historie jakožto neměnné pravdy a především víra v tzv. subjektivní historie, které se mohou od těch oficiálních značně lišit.

Byť se v případě The Enchantress of Florence jedná o historický román, třebaže v poněkud moderním hávu, tedy plný odboček, nečekaných rozuzlení a nadmíru komplikované stavby, Rushdie se v něm pro něj atypickým způsobem vrátil k evergreenu své dosavadní tvorby, hranici mezi skutečným a imaginárním světem. Sám to popisuje následně: „Jedna z věcí, jimiž jsem se vždy ve svých knihách zabýval, byla právě ona hranice mezi skutečným světem a tím imaginárním – hranice, která může být mnohem méně zřetelná, než si uvědomujeme. Pokud se nad některými věcmi zamyslíme selským rozumem, zjistíme, že svět krom jiného pracuje i tak, že se imaginární věci stávají postupem času skutečnými; na podobném principu fungují vynálezy, ale třeba i některé koncepty, jako například národ apod. Spousta věcí, jež bereme jako samozřejmé, započaly svou existenci v něčí představivosti, a teprve pak se staly skutečností. Právě proto je ona hranice mnohem méně skutečná, než si myslíme. A já jsem měl tu možnost ji jednou či dvakrát docela zvláštním způsobem překročit.“

Jak již bylo v úvodu naznačeno, hlavní roli v románu The Enchantress of Florence hraje příběh, tedy spíše vyprávění příběhu. Je to román o síle historie, mýtu, jejich moci nad lidskými životy a schopnosti přetvořit jednou pro vždy realitu. Mogor dell Amore vypráví panovníkovi o krásné čarodějce Qara Köz, aby si zachránil život, ale také, aby velkému mughalovi připomněl pomíjivost lidského života: v jednu chvíli jste všemi uctívaný vládce, málem rovný Bohu, vzývaný celými národy a milovaný všemi, vzápětí upadnete v zapomnění a budete stejně nedůležitý jako poslední z posledních. Pomocí příběhů, ať skutečných, či vymyšlených. můžeme vstupovat do osudů jiných, stejně tak se i my můžeme jejich prostřednictvím stát nesmrtelnými.

Do panovníkova sídla se tak díky strhujícímu vyprávění Mogora dell Amore vrací zpola pozapomenutá příbuzná, kouzelnice černých očí a nevýslovné krásy Qara Köz, jež si dokázala podmanit nejen muže ve své blízkosti, ale i celá města a národy. Pro mnohé bulvárněji zaměřené je tato v Rushdieho tvorbě nevídaná oslava ženské krásy a intenzivního citu odrazem jeho bouřlivého vztahu s americkou modelkou indického původu, Padmou Lakšmi. Sám Rushdie inspiraci svou v pořadí čtvrtou manželkou nepopírá; spíše však než jako předobraz Qara Köz ji bere jako motivaci, díky níž vůbec tento román dokončil. Psaní pro něj bylo terapií, jak ustát katastrofický rok 2007, a také způsob, jak se vypořádat s pocity, které by neměl jak jinak ventilovat. Podíváme-li se však na postavu Qara Köz v širším kontextu Rushdieho tvorby, zjistíme, že není až tak výjimečná. Pomineme-li fakt, že jde o ženu (ženy prozatím nedostaly nikdy v autorových knihách příliš velký prostor), je to zcela typická rushdieovská „figura“ – vykořeněný člověk žijící pouze v provizorních vztazích, člověk stále na pochodu, který má obtíže najít si k cestu k jiným lidem, který nedokáže u ničeho setrvat déle.

Kritik Timesů nazval román The Enchantress of Florence nejslabším dílem, jaké kdy Salman Rushdie napsal. I ostatní recenzenti zůstali mnohdy raději u prostého popisu děje, než aby se pustili do nějakého detailnějšího hodnocení knihy. Ať tak, či onak, je tato kniha každopádně v perspektivě dosavadní spisovatelovy tvorby problematická. Předně je to krok do neznáma, který autor učinil ve snaze vymanit se ze stereotypního vnímání vlastního díla. Rushdieho čtenáři (a potažmo i kritici) si navykli na určitého „Rushdieho“, který se značnou nadsázkou tepe do vlastních řad a za pomoci alegorie a fantaskních obrazů přetváří moderní dějiny zemí, odkud pochází. Teď najednou mají před sebou historickou romanci, která na jednu stranu čerpá ze západní románové tradice, na stranu druhou značně komplikovanou metatextovou strukturou ztěžuje čtenářský požitek. A právě v tom leží pravděpodobně kámen úrazu. Rushdie sice neuvěřitelně poctivě nastudoval historické zdroje k danému období, tedy konci 16. století, pohrál si stavbou a originálně propojil dva zdánlivě neslučitelné světy, mughalský orientální dvůr a renesanční Florencii, ale celek je i díky akcentu na imaginaci, mýtus a příběhovost značně roztříštěný. Jako by Qara Köz očarovala i samotného Rushdieho a svázala mu ruce. V žádném případě proto nelze The Enchantress of Florence brát jako čistě historický román, na to je až příliš komplikovaný a mnohovrstevný, ale mnohem více jako alegorii tvůrčího procesu, nedůvěryhodnosti dějin a síly lidské fantazie, která asi bude pro část Rushdieho fanoušků hůře stravitelná.