PWF 2012

V rámci letošního Festivalu spisovatelů proběhla také diskuse slibující přinejmenším zajímavý zážitek. Čtyři známí spisovatelé mezi sebou měli hovořit na značně kontroverzní a aktuální téma: měli představit svůj náhled na budoucnost islámu. Ve výsledku ale debata spíše klouzala po povrchu, moc podnětného v ní nezaznělo a diskutující přeskakovali od tématu k tématu.

Moderátor diskuse, turecký spisovatel Gündüz Vassaf, na začátku vznesl otázku, jestli se islám snáší s tvůrčí činností. Egypťan Hamdy el-Gazzar podotkl, že v Egyptě si lidé k Bohu vytvářejí osobitý vztah, a přistupují tudíž k muslimské víře tvůrčím způsobem. Nikdo se na něj ale nepokusil navázat a Gazzar získal dojem, že by měl své tvrzení dovysvětlit – když pak ve zbytku diskuse dostal slovo, nemluvil už takřka o ničem jiném.

Hanif Kureishi začal tím, že islám je třeba chápat hlavně jako znak, kterého různí lidé různě užívají, a že při diskusích o islámu bychom se měli soustředit především na jazyk, na to, jak se o islámu mluví a píše. Dodal, že spisovatelé často trpí autocenzurou a o islámu se psát bojí. Později převážně brojil proti náboženství vůbec a prohlašoval, že Bůh je jako diktátor a náboženství dělá z lidí děti.

Goytisolo měl tendenci začínat své příspěvky exkursy do historie, což působilo trochu učitelsky, ale příliš to nevadilo. Arabský svět je podle něj kulturně a vzdělanostně opožděný i vinou Evropy, která by se tím pádem měla snažit přispívat ke změně současného stavu. Zdůraznil také, že lidé v arabských zemích touží po svobodě a demokracii.

Vassaf sice podotkl, že o islámu se více než v muslimských zemích diskutuje v Evropě, ale dál v souvislosti s Evropou zmiňoval už jen její netolerantnost, případně úzké chápání rouhání (tj. coby rouhání proti křesťanství a jeho symbolům). O netolerantnosti islámu nemluvil nikdo. Diskutující také nedostatečně rozlišovali mezi pojmy „náboženství“ a „islám“. Padla otázka, jestli lze náboženství vůbec reformovat, a nikoho nenapadlo zmínit se o tom, že křesťanství určitou reformou prošlo.

Debatu spisovatelé uzavřeli sérií nesourodých, více či méně klišovitých výroků. Kureishi prohlásil, že spisovatelé vytvářejí mnohost a, podobně jako dvorní kdysi šašci, jsou těmi, kdo říká nahou pravdu. Vassaf vše korunoval prohlášením, že spisovatelé jsou – jako jedni z mnoha – „jiní“ (the other), a „jiné“ je nutno akceptovat.