Nejzajímavější myšlenky na nedávno proběhnuvším mezinárodním Festivalu spisovatelů v Praze byly k slyšení na panelech hovorů, které zaštítil jeden z hlavních sponzorů, britské noviny The Guardian, a jež moderovali přispěvovatelé tohoto deníku. Většina diskusí probíhala v angličtině, což některým diskutérům bohužel znesnadňovalo vyjadřování, neboť nenacházeli ta pravá slova. Diskuse byly obecně nerovnoměrné, někteří spisovatelé se ujímali iniciativy více, jiní téměř nic nepronesli či nepřinesli žádný nový pohled na probírané téma, anebo často jen citovali moudra jiných (besedy byly vždy uvozeny citáty, což obecně spisovatele inspirovalo, aby také nějaká související motta zmínili, ačkoli jedním z témat hovorů byla klišé, jimiž se vlastně také citáty stávají). Přesto se názory spisovatelů většinou nelišily a hovory často splývaly v jednolitý proud. Jedna z účinkujících, americká básnířka Jorie Graham, měla s faktem užívání angličtiny na mezinárodním festivalu odlišné problémy. Vadilo jí, že používání anglického jazyka jako společného komunikačního prostředku je jedním ze znaků globalizace, dominance ideologie jedné kultury nad jinými.

Hned na pokraji jedné z prvních diskusí, uvozené mottem: „Není život bez ideálů“, je zdůrazněna důležitost rozlišování mezi ideály jednotlivce a ideály, ideologiemi, států, jež právě s sebou nesou ta největší nebezpečí a jež, podle slov rakouského spisovatele Roberta Menasseho, jsou obecně vždy spojeny s násilím. Graham na něj navazuje konkrétněji a obhajuje například útok na Světové obchodní středisko, protože to byla podle ní obrana proti převládající kulturní ideologii, proti americké dominanci. Obecně v diskusích většina spisovatelů na politické rovině ostře vystupuje proti globalizaci, proti stírání rozdílů a jednotlivostí, a tedy proti znevažování národních suverenit.

Rozhovor plynně přechází na téma klišé, a sice co klišé vlastně znamenají, kde se vzala, co je na nich špatného a jak je rozpoznat. Robert Menasse se svěřuje s odvážným názorem, že když předchozí večer hlavní hvězda festivalu (hlavní, protože Michael Cunningham nedorazil), nositel Nobelovy ceny Wole Soyinka z Nigérie četl ze svého díla, on se velmi nudil. Neboť podle Menasseho je Soyinkovo psaní plné klišé a vzletných humanistických frází, jako je mír, spravedlnost, demokracie, se kterými principiálně nelze než souhlasit. Menasse, jako téměř pokaždé, dále přejde k politice a upozorňuje na to, že demokracie je ideálem, který nikdy neexistoval, že ideální demokracie je vtip. Politické zřízení dneška není demokracie. Demokracie nám dokonce vůbec nechybí. Volíme národní vlády, které již nemají žádnou faktickou rozhodovací moc. Tu má Evropský parlament, který ale nebyl zvolen, a my se nezajímáme o to, kdo nám vlastně z Bruselu vládne. Řecký spisovatel Vassilis Vassilikos ve vztahu k demokracii zmiňuje řecké slovo utopie, „žádné místo“.

Graham rozvíjí téma klišé s tím, že se to týká předem hotových frází, které jsou velmi oddělené od stále vyvíjející se skutečnosti. Nejsou adaptované na přítomnost, vztahují se jen k minulosti, jsou tedy ustrnulé a vyprázdněné. Klišé kdysi bylo pravdou a mělo význam, avšak ten se vytratil, a nyní zbyl jen prázdný obal bez obsahu. Toto slovo či slovní spojení ztratilo sílu překvapit, a protože je mrtvé, umrtvuje dále i lidského ducha. Je jistotou, ke které se odkazujeme, protože je to pro nás jednodušší, není třeba odvahy a vynaložení námahy na hledání nového. Je tedy možné, že někteří lidé celý život mluví, aniž by si byli vědomi toho, o čem hovoří, aniž by ke slovům měli vědomý vztah. Fráze se používají obecně, a tudíž abstraktně. Vztaženo znovu na politickou rovinu, klišé jsou také například dnešní populární americká hesla (war on terror, pro life), se kterými taktéž nelze nesouhlasit, nebo která nám poskytují jen jednu možnou odpověď (či jen jednu politicky korektní – with us or against us) – a která byla například od Graham vyžadována, když byla tato spisovatelka na večeru věnovaném jednotlivým účastníkům dotázána, zda si cení Pulitzerovy ceny.

Diskutující kladou primární důležitost na opětovné přiřazování původních významů, obsahů, slovům a jazyku obecně – neboť dochází k inflaci jazyka a ke zjednodušování. Úkolem spisovatele je naopak nezjednodušovat, snažit se popsat realitu v její komplikovanosti a paradoxnosti.

Používáme (což se nevztahuje jen na spisovatele) stejný výrazový prostředek, stejný jazyk jako politici a reklamní agentury. Avšak spisovatel by měl cítit závazek ke slovům a měl by jim vracet jejich původní význam. Tohoto „odmlžování“ je úspěšně dosahováno, pokud mezi spisovatelem a předmětem jeho zájmu (a tudíž následně slovem) probíhá válka (zde volně přecházíme do další diskuse, uvozené mottem „Řeč je válka jinými prostředky“). Spisovatel musí při tvorbě najít odvahu se slovy odvážně bojovat, prorazit všudypřítomnou zeď klišé a přijít s něčím novým. Avšak většinou si přeje nad slovem, které klade odpor, lehce zvítězit, má tendenci ho chtít uchopit, zkrotit a ovládnout, ukázat mu svou moc. Měl by se však k tomu stavět naopak, stát se zranitelným, otevřít se slovu (předmětu zájmu), poddat se mu a nechat se jím změnit. Jak tvrdí izraelský, propalestinský politický básník Aharon Shabtai, myšlení není jednosměrným pohybem, myšlení je vždy dialog.

Graham zdůrazňuje, že literatura existuje proto, aby zpřítomnila jistý zážitek, zkušenost, která se odehrála v minulosti. Ne každý, kdo byl nějaké události svědkem, má schopnost tento zážitek zprostředkovat těm, kteří mu nebyli přítomni. Britský dramatik Howard Brenton však připomíná, že spisovatelé určitě nejsou chytřejší, moudřejší než jiní lidé, mají jen schopnost předávat zkušenost. Mají dar převést tuto minulou (či jimi zažívanou) skutečnost do slov tak, aby mohla hovořit do budoucna a aby mohla být živá. Literatura, jakožto jediné médium, které je toho schopno, je tudíž ve své podstatě opakem klišé. Mezi pojmenovávaným a pojmenovávajícím znovu podle Graham existuje vždy mezera, skutečnost je vždy od přítomnosti nějakým způsobem oddělena. Úkolem spisovatelů je tedy snažit se tuto mezeru co nejvíce zmenšovat, neboť čím je mezera větší, tím větším klišé se slovo stává.

Například nacisté se v Německu mohli usadit již dlouho před druhou světovou válkou, díky tomu, jak velký důraz kladli na propagandu (tím, že posílili obraz a ochudili jazyk o původní významy slov). Brenton se svěřuje se svým zážitkem ze sledování jednoho projevu, jehož propagandistické síle byl sotva schopen se ubránit a který sestával z toho, že Hitler dvě minuty mlčel a poté řekl jediné slovo: Němci.

Moderátor přispěje do diskuse opačným názorem, a sice že se mu zdá, že určité situace, určitá období odpovídají určitým formám komunikace. Jako příklad uvádí hurikán Katrina, kdy měl pocit, že tato zkušenost je natolik vizuální, že ji lze nejlépe zachytit obrazem. Graham tvrdí opak, že spíše než obrazy na ni tehdy více působily například hlasy policistů v telefonu, kteří ze stresu chtěli spáchat sebevraždu. Slovo, psaný záznam zejména, zážitek prohlubuje a zvnitřňuje, obraz není schopen zachytit zkušenost zvnitřku ani podat hloubku zážitku, a nemá tedy dlouhého trvání. O jistou hloubku se může pokusit pouze opakováním, repeticí. Realita je však dnes již předimenzována obrazy. Myslíme si, že to, co je nám předkládáno, jsou víceméně neutrální zprávy, avšak je to jen vládní propaganda. Nevíme, kdo má nad těmi obrazy, které běží stále dokola, moc, kdo rozhoduje o tom, kolikrát se v médiích objeví. Menasse souhlasí, že v porovnání s tím, kolikrát se někdy obrazy určité skutečnosti ve zpravodajství objeví, on nezná jediného člověka, který by měl takovou zkušenost s předanou zkušeností v písemné podobě, který by například tolikrát přečetl třeba knihy Prima Leviho o holokaustu. Podle Graham dnes na ovládnutí společnosti stačí mít kontrolu nad médii, informacemi a informačními technologiemi, není již potřeba hrubé síly, tanků. A protože zejména v Americe tato tendence dospěla tak daleko, že tamní zprávy jsou dnes kontrolované a propagandistické, nezávislá média s širokým dosahem zmizela a dochází ke špionáži občanů, existuje tam tudíž méně svobody než třeba v České republice.

Španělský spisovatel Jorge Semprún zdůrazňuje, že literatura však také musí mít své čtenáře, musí být čtena, a zde často vzniká problém. Slovo svého čtenáře často nenachází. Například v poslední době bylo publikováno mnoho knih o gulazích, a nikdo je nečte. I po zpřístupnění velkého množství informací nebyly gulagy v myslích lidí postaveny na tu samou úroveň jako koncentrační tábory (Semprún sám koncentračním táborem prošel). Zveřejňovaná fakta nejsou ochotni přijmout zejména levicoví čtenáři ze západní Evropy a Ameriky – výjimkou byl již tehdy právě Arthur Miller (jemuž je tento ročník festivalu zasvěcen), který svůj podpis připojil pod žádost o propuštění Solženicyna.

Důsledkem tohoto předimenzování reality obrazy se lidé stále více a více odvracejí od psaného slova a ztrácejí schopnost se k němu vrátit. Podle Graham se zejména v Severní Americe lidé stávají hluboce nevzdělanými, až negramotnými. Tím, že literatura již nemá takové postavení, a tudíž nedochází k prohlubování a zpřítomňování zážitků, nastává jistá všeobecná amnesie neboli vymýcení vědomí minulosti. Člověk, který však nemá povědomí o minulosti, protože se mu o ní ve škole nedostalo žádných informací a není mu ani později jinak připomínána, si nemůže představit budoucnost. Kultura obrazů je kulturou přítomného času. Odvrat od psaného slova způsobuje (či je způsobován) přívrat k obrazu, což dále podporuje ještě větší odcizenost od psaného slova.

Další hovor se stáčí na divadlo a místo otázek v životě člověka (Millerův citát: „Velké drama znamená velké otázky“). Podle Roberta Menasseho, který volně navazuje na problém vyprázdněných slov, klišé a vyvyšování mrtvé minulosti nad živou a vyvíjející se přítomnost, existuje divadlo proto, aby reflektovalo současnost. Menasse tvrdí, že z tohoto důvodu je dnes německé a rakouské divadlo, které on zná nejlépe, mrtvé, neboť mu chybí vše, co dělá divadlo divadlem, co on chápe pod pojmem divadlo. Divadelní scéna již nereflektuje ducha doby, současnou situaci, postmodernost, obrací se k minulosti a manýristicky bazíruje na ornamentech. Gesta se stala důležitějšími než obsah a myšlenky díla. Herci na jevišti nejsou lidmi, ale pouhými stroji, které vykřikují jakýsi text. S tím souvisí také obliba převádění historických románů do divadelní podoby, proti čemuž Menasse také protestuje. Romány byly napsány ve formě románů, tudíž pokud by autoři byli toho názoru, že by se měly hrát na divadle, byly by jako divadelní hry napsány.

Aby přiměl diskutující přejít k druhé polovině citátu, moderátor cituje Emmanuela Lévinase, který prohlásil, že otázky nás spojují a odpovědi nás rozdělují, a poté dává diskutujícím vybrat, ke které polovině citátu se spíše kloní. Všichni si vybírají druhou polovinu, kromě Menasseho, který tvrdí, že by souhlasil s možností „otázky nás rozdělují“, protože on sám je známý kladením (provokativních) otázek, které lidi rozkmotřují a rozdělují v názorech.

Spisovatelé se dále snaží etymologicky rozebrat slovo „otázka“, avšak nedojdou dále než jen k tomu, že vychází ze slova „quest“ (hledání).

Menasse pokládá kladení otázek, zejména sama sobě, za nesmírně důležité. Nerozumí tomu, jak je možné, že si dnes lidé většinou otázky nekladou, a přesto mohou bez problémů žít. Proč lidé většinou něco konají jen proto, že je to jejich práce, a neptají se, proč, k čemu to dělají, kdo z toho co má. Moderátor cituje Uptona Sinclaira, který řekl, že člověk se nemůže na nic ptát, pokud jeho plat závisí na tom, neptat se na nic.

Na konci se spisovatelé shodují, že je potřeba pravdy, a tedy více literatury, ne propagandy, a tedy obrazů. Menasse (který v současnosti pracuje na románu s názvem Don Juan de la Mancha) však skepticky tvrdí, že již není žádný druhý Spinoza, který by byl pro pravdu ochoten všeho zanechat, dnes spíše zanecháváme pravdu pro všechno, pro cokoli jiného. Jednou z posledních myšlenek, které na festivalu spisovatelů zazněly a na které se všichni přítomní shodli, je, že „vše je horší než bývalo“.