David Grossman patří mezi nejvýraznější izraelské prozaiky. Narodil se roku 1954 v Jeruzalémě v polsko-palestinském manželství. Vystudoval filosofii a divadelní vědu na Hebrejské universitě v Jeruzalémě. Od svých deseti let působil v rozhlase. Je laureátem několika literárních cen. Jeho vůbec prvním románem byl Úsměv jehněte (Chijuch ha-gdi, 1983), který vypráví příběh mladého vojáka, ještě plného ideálů, sloužícího na západním břehu Jordánu. David Grossman jako první izraelský spisovatel položil sobě i veřejnosti otázku po morálním dopadu vojenské přítomnosti na arabských územích. Jeho román Viz: Láska (Ajen erech ahava, 1986; do češtiny přeložil Jindřich Vacek) se vedle Plechového bubínku Güntra Grasse a Dětí půlnoci Salmana Rushdieho umístil na prvním místě v britské anketě o nejlepší literární dílo dvacátého století.

Rozhovor s Davidem Grossmanem vedla v rámci komponovaného večera Daniela Drtinová. Vzhledem k autorově angažovanosti v izraelsko-palestinském dialogu byla nasnadě otázka, kdo je v celém konfliktu vlastně obětí a jak se na sebe obě strany vzájemně dívají. Podle Grossmana jsou obětí Palestinci i Izraelci a jediným řešením je pokusit se pochopit hrůzu, kterou prožívají lidé na druhé straně, tedy nesoustředit se pouze na vlastní strach a neštěstí. Problém ale spatřuje v tom, že se ani Izraelci ani Palestinci nechtějí vzdát „exkluzivity“ vlastního utrpení, a proto je velmi důležitý dialog a neustálé připomínání, že každá strana prožívá svůj vlastní příběh. Další komplikaci představuje provázanost náboženství a nacionálních nároků. Současná situace je totiž pro většinu lidí krajně frustrující, což vede k větší inklinaci k religiozitě. Pak se ovšem dialog stává mnohem obtížnějším, protože s náboženským fundamentalismem komunikovat lze jen v omezené míře, pokud vůbec. Lidé aktivní v izraelsko-palestinském dialogu se proto snaží vrátit celý konflikt zpátky „na zem“ a diskutovat o praktických věcech, např. o hranicích obou států.

Konfliktní situace má také samozřejmě vliv i na rétoriku sdělovacích prostředků a na literaturu. Literatura má totiž moc do jisté míry napravovat škody způsobené zvolenou státní propagandou a manipulací lidských názorů. Spisovatel může nahlížet realitu i „nepřítelovýma“ očima, udělat si představu o tom, jakou skutečnost prožívají lidé na druhé straně, což může následně člověka obohatit a změnit úhel pohledu. Ačkoli jsou spisovatelé v Izraeli nahlíženi jako osoby poněkud avantgardní, jejich hlavním úkolem je, podle Grossmanových slov, vždy říci celý příběh. Momentální stav a způsob života izraelsko-palestinskou realitu zcela konfiskuje, proto je třeba kromě uniformy, která je vidět zvnějšku, učinit i pokus o nahlédnutí osoby uvnitř. Grossman osobně chce pochopit, jak současná situace ovlivňuje individualitu, snaží se hájit právo na rozhovor mezi Izraelci a Palestinci. Válka, podle jeho názoru, vede jedině k ještě větší destrukci. Čas dialogu nastal právě teď. Grossman zdůrazňuje, že je třeba umět se omluvit, ale také dokázat omluvu přijmout. Nikdo nepochybuje o tom, že jednoho dne všechno skončí, otázkou je pouze kdy a kolik ještě bude muset zemřít lidí.

V rozhovorech, které probíhaly v následujících dnech, se Grossman k úloze médií a literatury ještě vrátil. Komentoval základní rozdíl mezi sdělovacími prostředky a literaturou, který podle jeho názoru spočívá v tom, že hlavní zbraní medií je užívání klišé. Literatura může změnit myšlení lidí, každý totiž čtenář cítí v knize zachycené emoce a žije životy literárních hrdinů. Média tuto moc nemají, protože se primárně nejedná o nás. Pokud přestaneme používat klišé, máme možnost zasáhnout ostatní lidi nepřipravené. Ti se pak octnou v přímé konfrontaci s realitou a jsou tak nuceni znovu promýšlet a přehodnocovat své postoje.

Další věcí je, že v době krize či násilí se jazyk stává hlavním nástrojem manipulace. Vytváří se specifický slovník, který má za cíl oddělit lidi od reality. Grossman pracoval poměrně dlouhou dobu v rozhlase (byl vyhozen roku 1988, protože odmítl zamlčet zprávu, že palestinské vedení vyhlásilo vlastní stát, čímž poprvé uznalo i existenci státu Izrael) a také působil jako jedna z důležitých postav při tvoření zmíněného slovníku. Šlo v podstatě o stanovení pravidel předávání zpráv a výběr různých synonym pro vyjádření násilností či tragických událostí. Dalším charakteristickým rysem je užívání pasivních forem – nikdo neřekne, že izraelští vojáci zastřelili člověka, ale že byl zabit jeden civilista. Hlasatelé se vědomě vyhýbají bližšímu určení obětí, označení civilista či místní občan je mnohem neosobnější, než přiznání, že zemřelo třeba malé dítě. V každé zprávě, dodal Grossman, je taková přemíra „krvavých“ obratů, že by to vystačilo na celé století, a přitom se jedná o půlminutovou zprávu.

Jeho první knihou reportáží o událostech na okupovaných územích a o každodenním životě místních lidí, se kterými Grossman strávil devět týdnů, je Žlutý vítr (Ha-zman ha-cahov, 1987).

Na závěr úvodního komponovaného večera četl David Grossman úryvek z knihy Buď mým nožem (Še-tihji li ha-sakin, 1998), jejíž název parafrázuje Kafku v dopisech Mileně. Hlavními hrdiny jsou Mirjam a Jaír, oba mají již své vlastní rodiny. Jaír začne psát Mirjam dopisy, aniž by čekal, že odpoví. Mirjam však odpovídá. Setkat se nechtějí, protože by to znamenalo ponížit jejich vztah na pouhý milostný románek, důležitý je jen příběh vytvářený oboustrannou dopisovou konverzací. Nicméně, jak Grossman poznamenal, hebrejský výraz pro vyprávění lesaper se v biblických a talmudických textech objevuje i ve významu „milovat se“, takže i tento rozměr je v jeho románu implicitně obsažen.