Tolik očekávaný, ve světě uznávaný a již po šestnácté pořádaný pražský Festival spisovatelů proletěl městem jako blesk a už po něm není ani stopy. Snad je to tím, že trvá jen několik dní (letos proběhl ve dnech 4.–7. června), nebo tím, že spisovatelé jsou vesměs světloplaší a cítí se lépe mimo dohled televizních kamer, každopádně festival přišel a odešel, aniž by vzbudil valný zájem. Vinu přitom nelze přičítat pořadatelům, kteří propagaci rozhodně nepodcenili a společně s exkluzivním sponzorem festivalu, listem The Guardian, pořádali tiskové konference a lákali návštěvníky ve všech osvědčených hnízdech intelektuálů. Spíš se zdá, že letošní ročník poškodil nešťastný souběh festivalu s vyvrcholením parlamentních voleb, které nikoho nenechaly chladným. Proto byl asi sál hlavního stanu festivalu, půvabného a moderního divadla Minor, v době hlavních večerních debat spíš poloplný a na první pohled bylo jasné, že značná část publika jsou buď minulí nebo budoucí účinkující. Malý zájem nakonec vyvrcholil snížením vstupného na závěrečný galavečer, což by skeptik mohl defétisticky označit za potupu. Milovníci literatury ovšem vědí, že na trvalé hodnotě děl zúčastněných literátů to nemění zhola nic a že čas na docenění velké literatury a myšlenek v ní obsažených obvykle přichází, až když odezní společenské bouře. Pro ty, kdo by byli rádi přišli, ale zůstali přimrzlí u svých televizorů, kde fascinovaně sledovali emoce cloumající zvlášť některými majestáty, malá rekapitulace prvního a posledního dne 16. Festivalu spisovatelů Praha.

Neděle 4.června 2006, divadlo Minor, 19:00
Letošní ročník byl věnován dramatiku Arthuru Millerovi a heslem se stala Millerova slova „Není život bez ideálů.“ Na slavnostním zahájení se proto promítal svižný, vtipný a nápaditě řešený portrét dramatika podbarvený swingovými skladbami, který v mnohém připomínal animované sekvence ze skečů Monty Python´s Flying Circus (různě staří Arthurové Millerové vystřižení z fotografií komicky poskakují na pozadí newyorských scenérií). Výbornou práci autorů snímku trochu kazil fakt, že kromě úvodních slov Marka Ebena se k tématu Miller už prakticky nikdo nevyjádřil. Millerovská linie tedy tvořila k festivalu jakousi paralelní existenci, která se odvíjela nezávisle na debatách.

Marek Eben také uvítal prvního a současně nejvzácnějšího hosta festivalu, nigerijského spisovatele a laureáta Nobelovy ceny za literaturu Wole Soyinku (1934). Soyinkovi se kromě nigerijského vzdělání dostalo i britského na University of Leeds, což se výrazně odrazilo na jeho uchu lahodícím britském přízvuku s občasným dunivým ozvukem afro-americké intonace. Básník, dramatik a esejista odpovídal na dotazy Marka Ebena a Garyho Youngea z The Guardian a řeč byla především o nutnosti či nepotřebnosti politické angažovanosti literáta a o době, kterou Soyinka strávil na vězeňské samotce v letech občanské války v Nigerii. K prvnímu tématu se Soyinka vyjádřil poměrně ostře, když odsoudil prvoplánovou angažovanost literatury a přihlásil se k potřebě psát z obecně lidských, a nikoliv politických či zpolitizovaných důvodů. Společenský dopad velké literatury je až vedlejším příznakem touhy psát. Mimo jiné se zmínil, že jeho literární současníci v Nigérii začali psát trvalé a cenné knihy teprve potom, co opadlo bezprostřední vzrušení z osamostatnění se od britského impéria a následné občanské války, a oni přestali řešit vnitropolitické záležitosti za každou cenu.

 Druhé velké téma prvního večera, Soyinkova samovazba, bylo paradoxně podstatně veselejší, také díky spisovatelově nadhledu a smyslu pro humor. Na otázku, co by doporučil vězňovi odsouzenému k samovazbě, odpověděl, že nejdůležitější je kreativita. Pak popisoval, jak pokročil od mentálního čtení knih, které už kdysi četl, k přehrávání si skladeb v hlavě, odtud dále k vymýšlení her, vynálezu vlastního inkoustu a jejich sepisování na toaletní papír. Řekl, že odsouzenec se musí umět zabavit i těmi nejmenšími detaily a že i taková kost z kuřete vydá na hodiny kontemplace.

Wole Soyinka je autorem více než dvaceti knih, z nichž u nás bylo přeloženo několik dramat, např. Bratr Jero v nesnázích nebo Proměna bratra Jero, a jeho životopis Aké: Léta dětství. Jeho vystoupení dodalo Festivalu spisovatelů lesku, který do značné míry pramenil z jeho schopnosti transformovat osobní zkušenosti do obecné roviny, zamýšlet se nad otázkami lidských práv a pregnantně a současně humorně formulovat své odpovědi.

Na závěr prvního večera, po konzumaci četných různobarevných koktejlů věnovaných sponzorem Becherovka, se promítala filmová adaptace Millerovy hry Smrt obchodního cestujícího s Dustinem Hoffmanem v hlavní roli. Skvělá hra, skvělý film a poněkud nemotorné naroubování zajímavé debaty na úplně jiné téma.

Středa 7. června 2006, divadlo Minor, 19:30
Paul Holdengräber, který zahajoval závěrečný večer, dokázal vytvořit verbální most mezi prvním a posledním dnem festivalu, když zhodnotil úspěšnost a účinnost debat, podotkl, že není každý den posvícení, vyzdvihl bláznivého génia ředitele festivalu Michaela Marche, který rok co rok strašlivě riskuje, když vrhá dohromady často zcela neslučitelné osobnosti, načež vyprávěl několik humorných, více či méně od festivalu odvislých historek.

Michael March si pak povídal s rakouským spisovatelem Robertem Menassem (1954), jehož angličtina místy jemně pokulhávala, takže místy docházelo k drobným nedorozuměním a sama debata nebyla nijak zvlášť přínosná. (Kromě okamžiku, kdy Menasse v souvislosti se světovým mírem prohlásil: „I like peas.“ a skočil si do publika pro svůj sáček se zeleným hráškem.) Povídka Starting over (Věčné mládí), kterou Menasse přečetl, byla ale nečekaně zábavná, chytrá a vkusná, takže se mu podařilo pocit mírné nespokojenosti ze svého vystoupení rozptýlit.

V pozici moderátora Michaela Marche vystřídal obdivuhodný Jim Naughton, skotský bohemista, který za celou dobu neudělal jedinou chybu v češtině. Hana Andronikova (1967) při rozhovoru neposkytla žádné zvláštní food for thought (látku k přemýšlení) a divák měl právem dojem, že moderátor zná její prvotinu Zvuk slunečních hodin lépe než ona sama. Nejinak tomu bylo ovšem později s Jáchymem Topolem, takže se nakonec ukázalo, že na překážku je možná pronikavý a analytický Naughtonův mozek, který autory rychlostí úsudku předbíhá a bere jim slovo. Bohemistka a anglistka Andronikova nakonec přečetla barvitou kapitolu ze svého románu věnovaného rodnému Zlínu. A protože se inkriminovaná pasáž odehrávala v Indii, z reproduktorů ji podbarvoval Ravi Shankar.

Posledním literárním hostem toho večera se stal Jáchym Topol (1962), který hovořil o všem možném, jen ne o literatuře. Šaškoval, smál se svým naivním smíchem a vytvářel iluzi, že neumí do pěti počítat – a obecenstvo na hru spokojeně přistoupilo. S Paulem Naughtonem si dali lehké přetlačování v chytristice a nakonec Topol přečetl jeden a půl z připravených tří stránek z poslední prózy Kloktat dehet. Jeden a půl proto, že co chvíli nebyl s něčím spokojený, nebo se mu to pro veřejné čtení zdálo příliš vulgární, a tak to přeskočil.

Přehlídku toho večera uzavřela zpěvačka Monika Načeva s kytaristou Michalem Pavlíčkem, kteří společně předvedli několik skladeb otextovaných Jáchymem Topolem. Načeva má elegantní pohyby a hluboký chraplavý hlas; Topolovy texty se zdály být pětiřádkovými výkřiky do tmy; společně s Pavlíčkovou kytarou to ale vydalo na příjemně bluesový hudební minimalismus, který k intelektuální atmosféře festivalu dobře sedl.