Indická spisovatelka Anita Desai (1937) navštívila Prahu u příležitosti letošního Festivalu spisovatelů. Kromě řady románů a povídek, v nichž se zabývá hlavně vztahem Východu a Západu, proměnami indické kultury a rodinným prostředím, napsala i dvě knihy pro děti. Česky však zatím vyšla pouze kniha jejích povídek (Hry za soumraku, 1986). V současné době žije ve Spojených státech, kde na univerzitě vyučuje tvůrčí psaní.

iLiteratura: Nemohu se nezeptat na vaše pozoruhodné rodinné zázemí. Co přivedlo vaši maminku, původem Němku, do Indie?
Anita Desai: Potkala mého otce, který studoval na univerzitě v Berlíně. Seznámili se a otec si ji odvezl do Indie. Myslím, že to bylo v roce 1927 nebo 1929, dlouho před tím, než se v Německu všechno tak zhoršilo. Celé té době se vyhnula.

iLiteratura: Čím to, že se otec vypravil právě do Německa, a ne do Anglie, která by se jistě nabízela jako první?
Anita Desai: Pocházel z Bengálska a Bengálci měli k Německu už od dob romantismu velmi blízko, romantická literatura byla takový jejich styčný bod.

iLiteratura: Řada vašich knih poukazuje na obtížné postavení urdštiny (coby muslimského jazyka) po roce 1947, kdy došlo k rozdělení indického subkontinentu na Indii a Pákistán. Dotklo se její potlačování nějak vás osobně?
Anita Desai: Ano. Vyrůstala jsem ve Starém Dillí, kde se urdštinou běžně mluvilo. Ne přímo u nás doma, ale u sousedů nebo rodinných přátel. A já ten krásný jazyk často slýchala, protože se u nás po večerech rádi scházeli a recitovali si verše. Kultura Starého Dillí byla v té době silně muslimská. My jsme ale moc nerozlišovali, jestli je někdo muslim nebo hinduista. Onen rok 1947, období rozdělení Indie a Pákistánu, znamenal pro všechny obrovské trauma. Pamatuji si, jak jsem se po letních prázdninách vrátila do školy a zjistila, že všichni muslimští žáci jsou pryč, odjeli přes hranici do Pákistánu. A za oběť rozdělení padla i urdština, ve Starém Dillí ji teď už moc neuslyšíme.

iLiteratura: Období kolem roku 1947 muselo být opravdu bouřlivé, vybavujete si z té doby ještě něco?
Anita Desai: Byla jsem dítě, bylo mi deset, a tak jsem tomu, co se dělo, moc nerozuměla, ale cítila jsem ve vzduchu to strašné napětí. Všichni dospělí byli tehdy velice nervózní. A i z našeho odlehlého domu a zahrady bylo vidět, jak ve městě hoří. Pak se město najednou zaplnilo uprchlíky z Pákistánu, proměnilo se v obrovský uprchlický tábor.

iLiteratura: V rozhovoru pro The Guardian, který s vámi vedla vaše dcera, jste řekla, že jste začínala psát romány takřka potají a že pro vás psaní bylo tak trochu vzpourou. Co jste tím přesně myslela?
Anita Desai: Já psala už od dětství a nikdo nic nenamítal, rodina mě brala jako spisovatelku. Ale když jsem se vdala, dostala jsem se do velmi konvenční společnosti, kde se předpokládalo, že žena se bude starat o děti, o domácnost… Večer mohla jít s manželem na večírek, ale to bylo tak všechno. A já litovala každé chvíle, kterou jsem strávila mimo svůj stůl, kde jsem nejenom psala, ale také si četla. Takže jsem psala tajně, když byli všichni z domu a děti ve škole. To jsem sedla ke stolu a psala, dokud děti zase nepřišly – pak jsem všechno opět odložila.

iLiteratura: Manželovi by se nelíbilo, že píšete? Nebo vám připadalo, že by se to nehodilo?
Anita Desai: Otevřeně by mi to neřekl, ale myslím si, že pro rodinu – i pro děti – je zneklidňující, když vidí, že matka má taky jiný život. Nechtěla jsem, aby si děti myslely, že žiju ještě něčím jiným než tím, co se mnou mohou sdílet. Mé děti se k žádné z mých knih dlouho nedostaly. Teprve když vyrostly. Nerady vídaly mé jméno v novinách.

iLiteratura: Z jedné z vašich dcer, Kirani Desai, se přitom stala spisovatelka.
Anita Desai: Všechny moje děti říkaly, že nechtějí být spisovateli, že chtějí vést zajímavější životy a ten můj je takový nudný (smích). Kirani začala na univerzitě studovat environmentalistiku a já jí říkala: Píšeš tak pěkné dopisy, měla bys psát knihy! Ale neposlouchala mě. Učitelé si ale jejího nadání všimli a nakonec se k psaní dostala.

iLiteratura: Ve vašich knihách se často objevují postavy, jež se příliš nedokáží vyrovnat s okolním světem a které nepřestává pronásledovat jedno neštěstí za druhým. Mám na mysli třeba univerzitního učitele Devena z In Custody (V úschově), jenž se nechává všemi využívat, nebo postavu Umy z románu Fasting, Feasting (Půst a hodování), která tráví život posluhováním stárnoucím rodičům. Odkud se ve vás zájem o tyto postavy bere?
Anita Desai: Příběhy něčího úspěchu, které beztak každý zná, mě nezajímají. Zajímají mě hrdinové, kteří se nebojí vzepřít rodičům, životu, do něhož se narodili, tradici. Kteří mají nějakou představu, i když třeba jen nehotovou, že život může vypadat jinak.

iLiteratura: Postavy, které jsem zmiňovala, žijí jinak, než káže mainstream, ale svým způsobem také, alespoň částečně, zůstávají dětmi. Nevypovídají tím něco o indické rodině, které se ve svých románech rovněž hodně věnujete?
Anita Desai: Vím, že na Západě panuje představa, jak ochranitelská a podpůrná je indická rodina. A tak to opravdu je. Jenže všechna ta podpora a ochrana je někdy dost dusivá. Nepřipouští žádný protest ani pochybnosti. Pro určitý typ lidí, zejména pro ženy, toto prostředí může být velmi tíživé – vyjma některých opravdu výjimečných žen. Obecně vzato jde ale i o takový ďáblův obchod: indické ženy všechnu tu ochranu dostávají výměnou za svobodu a nezávislost. Donedávna pro ně bylo velmi obtížné začít chodit do práce, vydělávat nebo živit své děti. V poslední generaci se to změnilo. Řekla bych, že teď v Indii pracuje stejné množství žen jako mužů.

iLiteratura: Nyní žijete ve Spojených státech; máte nějaké oblíbené americké autory?
Anita Desai: Až tolik jich nečtu. Než jsem se do Států přestěhovala, četla jsem velké americké klasiky: Hemingwaye, Faulknera, Steinbecka. Jenže když jsem do Ameriky dorazila, zjistila jsem, že jejich knihy mají jen málo společného s dnešní realitou. Ale snažím se číst i současné autory. Vzpomínám si, že na mě silně zapůsobil Don DeLillo. Ten zobrazuje Ameriku tak, jak ji vidím já.

iLiteratura: Část Fasting and Feasting, v níž americkou současnost sledujeme očima indického vysokoškolského studenta Aruna, mi připomněla DeLillův Bílý šum – vzala jste si v ní na paškál supermarkety, plýtvání, televizi…
Anita Desai: Ano, Bílý šum jsem v té době pravděpodobně četla. Ještě je tu ale ta izolace, izolované životy, které tam lidé vedou. Od života v Indii, kde vás nikdy nikdo nenechá na pokoji, se velice liší. Komunita, jakou člověk nalézá na východě i jinde, nejenom v Indii, ve Státech neexistuje. V zemích s teplým klimatem lidé žijí pospolu na ulici. Proto také tak ráda cestuji do Mexika, kde ten indický způsob života cítím. Tam se lidé tolik nepovalují na gauči před televizí, ale vyrážejí ven a setkávají se s přáteli.

iLiteratura: Souhlasila byste se svým krajanem Salmanem Rushdiem, že pro spisovatele je nejlepší, stojí-li rozkročen mezi více kulturami? Nebo v tom spatřujete i nevýhody?
Anita Desai: O tom mezi sebou spisovatelé často diskutují. Jestli ti, kteří celý život strávili ve městě, kde se narodili a které znají hluboce a úplně – ale nikdy nepoznali nic jiného –, jsou na tom lépe než autoři, kteří měli možnost se přesouvat ze společnosti do společnosti a mají lepší přehled o tom, jak je svět různorodý… Těžko říct. Z Američanů bývá zmiňován třeba Faulkner. Celý život psal o jednom malém městě. My máme podobného spisovatele v Indii, R. K. Narayana. Nevím, jestli se stále čte, ale byl to jeden z prvních indických spisovatelů, kteří se ve dvacátém století na západě proslavili. I on si vymyslel jihoindické městečko, dokonce si nakreslil mapu, a o ničem jiném nepsal. Těžko říct, jestli na tom byl lépe on nebo autor jako Salman Rushdie, který obývá více kultur a ze všech si něco bere. Ne každý ale z vícera světů dokáže čerpat něco cenného, hodnotného – pro někoho je lepší, zůstane-li u toho svého. U mě by to nefungovalo, já v domácnosti s více kulturami vyrostla.