Vydání románového debutu Marka Torčíka, českého básníka, spisovatele a publicisty, na podzim minulého roku vyvolávalo od samého začátku velká očekávání, mimo jiné proto, že text na zadní obálce slibuje knihu stylově podobnou tvorbě Oceana Vuonga a Édouarda Louise, dvou populárních mladých současných autorů píšících o dospívání v sociálně znevýhodněných podmínkách, homofobní či jinak diskriminující společnosti nebo o komplikovaném vztahu syna s matkou, případně s otcem. Jakkoli se takové přirovnání může jevit jako laciný marketingový tah ze strany nakladatele a medvědí služba samotnému autorovi, nepopiratelné kvality Torčíkova díla následně potvrdilo množství pozitivních recenzí a nakonec i nominace na cenu Magnesia Litera za prózu po boku Vyhoření Petra Šestáka a Helly Aleny Machoninové.

Na poetických základech

Vydání románu Rozložíš paměť však předcházela především básnická tvorba. Přerovský rodák na sebe poprvé upozornil sbírkou Rhizomy (2016), jež vyšla v Edici LSFH na základě ocenění v rámci Literární soutěže Františka Halase. Jeho další básnická tvorba vycházela časopisecky nebo ve sbornících soutěže Básne SK/CZ. A třebaže je jeho románový debut nominován v kategorii próza, vliv poezie na jeho psaní a úhel nahlížení reality je více než patrný. Román překypuje obrazy a motivy, ke kterým se opakovaně vrací a rozehrává je v různých podobách. Například prach, usedající na nábytek doma, na čočky, které matka hlavního hrdiny čistí v nejmenované továrně, i na vzpomínky. Prach, jenž se neodbytně vrací na místa, odkud se ho opakovaně snažíme dostat, jako bychom odmítali neodvratné plynutí času. Dále jsou to například paprsky světla, jež prach doprovázejí, zdánlivě mění podobu věcí či, v případě paprsků z hvězd, zosobňují vzpomínku na minulost, která už pominula. Nebo ještě motiv vody, líně plynoucí Bečvy, která dokresluje místní kolorit a spolu s létem stráveným u lomu Výkleky představuje bezpečné útočiště, jediný záchvěv nostalgického vzpomínání; ale také motiv vody, která ubližuje, zostuzuje: jako když je do vany vhozen bezbranný pískomil nebo když záchodovou mísu ucpe kulturistický časopis, zahozený tam ze zahanbení.

Někde mezi těmito motivy se odehrává příběh Marka a jeho matky. Začíná v roce 2021, kdy Markovi umírá dědeček. Právě tato událost rozběhne kolotoč vzpomínek, které nás přenesou do roku 2007, do dob Markova dospívání provázeného mimo jiné šikanou a vyrovnáváním se s vlastní i cizí jinakostí, a pak nás dále vedou zákruty lidské paměti. Touto poutí mezi fragmenty zapamatovaného, zapomenutého, zkresleného i vylhaného nás provází vypravěč, který se v du-formě obrací na Marka a v er-formě vypráví o jeho matce. Nakolik je to však román autofikční, tedy vycházející z osobního, ze subjektivně prožitého, natolik je i odtažitý. Vypravěč svého hrdinu pozoruje z odstupu, jeho niterné prožívání podrobuje detailní analýze, ale přesto (nebo právě proto) se zdá, jako by byl dospívající hrdina zbaven emocí. Jako by dítěti bylo odepřeno prožívat vlastní pocity, stejně jako mu bylo odepřeno naplno prožívat svou queer identitu – což nakonec i v tak odměřeném díle vyznívá nesmírně smutně.

Paměť na všechny způsoby

Autor však nezůstává pouze u niterné analýzy, doplňuje ji intenzivním pozorováním vnějších projevů, především tělesnosti. Postavy jsou zde asociovány se silnými pachy, ať už je to cigaretový kouř u dědečka, nebo pronikavá vůně aviváže u spolužáka Mariána. Silně prožívané čichové vjemy jsou pak doplňovány dalšími nepříjemnými tělesnými projevy, ať už jde o tělní tekutiny („Sklopíš oči a hřbetem ruky si znovu otřeš nudli u nosu. Na kůži zůstane tmavá šmouha, krev a sopel dohromady.“ s. 234), protivné zvuky („U nosu mu praskaly malé bubliny, při každém nádechu chrochtal.“ s. 38), nebo obrazná vyjádření („Na první pohled to vypadá, že se město vědomě pokouší setřást špatné vzpomínky, odstranit místa nejpodobnější otevřeným ránám, schovat křivé končetiny, za které se stydí.“ s. 249). Tyto názorné popisy však nejsou hodnoticími prostředky. Odpuzující tělesné projevy neslouží k odsouzení člověkači k posměchu – jsou jen dalším dílkem skládačky působivé hry s pamětí, která není pouze vizuální, ale odvolává se na všechny smysly.

Možná paradoxně nejslabší se vypravěč jeví, když úvahy o paměti formuluje explicitně a reflektuje její pomíjivost, nespolehlivost a zároveň její zásadní vliv na identitu člověka. Tyto myšlenkové pochody jsou sice poměrně ladně vetkané do příběhu, ale občas vyznívají příliš doslovně a mnohem přesvědčivěji působí jejich implicitní vyjádření přes již zmiňované motivy či narativní plynutí díla – vypravěč prolíná jednu vzpomínku s druhou, přechází od těch nedokonale uložených v paměti k těm přiznaně vybájeným a možná o to nezapomenutelnějším:

„Dopad je zvuk odrážený od stěny, vibrace zábradlí a kovových tyčí na okraji schodiště. Nic z toho ale nevnímáš. Slyšíš až jiné hlasy, mámu doma u stolu, opíráš o něj ruku v sádře a poprvé v životě se jí s něčím svěříš. Z těch schodů tě shodil Filip, zalžeš, některé detaily si necháš pro sebe, jiné zase přikrášlíš, dokud jí nezbude nic jiného než ti uvěřit.“ (s. 251)

Román je členěn do větších kapitol, které nás přesouvají mezi roky 2007 a 2021, a průběžně nás tak transportují mezi evokovanou minulostí a přítomností. Nicméně tyto záchytné body vzápětí zdánlivě ztrácí na významu, protože vypravěč mezi časovými rovinami a líčenými událostmi přeskakuje v rámci odstavců a někdy i vět. Vzpomínky tak postupně tahá na povrch, proplétá je mezi sebou, až některé zase vyšumí do prázdna. I zde pokračuje v simulování fungování lidské paměti – jedna vzpomínka v nás probouzí jinou, čímž odstartuje řetězec navazujících obrazů a asociací. Někdy přestávají posouvat děj, vyvolávají pouze pocity a smyslové vjemy, vzpomínky na bolest, pach či chuť. Právě proto v Torčíkově debutu čas působí, jako by se zastavil a zároveň jako by neustále nekontrolovaně plynul. K některým vzpomínkám se vrací opakovaně, nahlíží je z různých úhlů pohledu a podrobně analyzuje, některé se jen objeví a zase zmizí, avšak zůstávají součástí větší mozaiky. Četba takového románu pak sice není úplně napínavá, zato dokáže být velmi vtahující.

Ambiciózní tematický rozptyl

Ačkoliv je paměť dominantním tématem románu, není zdaleka jediným. Své ústřední místo zde má vzhledem k příběhu i otázka dospívání člověka potýkajícího se s jinakostí – ať už jde konkrétně o Marka jakožto gaye, či spolužáka Mariána, který je Rom – na konzervativním maloměstě. Jde o vyrůstání v prostředí, jež člověka dusí (a to obrazně i doslova – ať už jde o průmyslové znečištění vzduchu, nebo násilí ze stran šikanujících spolužáků), ale i přesto se dotyčný může podílet na udržování statu quo – němým přihlížením, snahou zapadnout a neupozorňovat na sebe. Kromě lidí s menšinovou identitou se však s tímto problémem potýkají i ženy, kupříkladu Markova matka. Ta si je svého útlaku – především ze stran násilnických mužů, ale částečně i útlaku systémového – do jisté míry vědoma, pojmenovává jej v rozhovoru s kamarádkou, ale nezajde tak daleko, aby se, jak nakonec poznamená, považovala za feministku. Otevřeně politická témata ostatně stojí spíše na okraji románu. Jistě, jsou součástí příběhů jednotlivců, postavy reflektují zásahy konkrétních politiků či politických uspořádání do vlastních životů, vypravěč jim však věnuje pozornost spíše v náznacích, elipticky a je na čtenáři, aby si nedořečené domyslel nebo do něj vsadil vlastní agendu.

Přes množství témat i motivů však román zůstává kompaktní, možná právě díky již zmiňovanému opakování a přílišnému neodbíhání od ústředních dějových linek a několika málo pojmenovaných dramat hlavních hrdinů. U debutů se občas stává, že toho autor chce říci co nejvíce, pojmout najednou vše, co konečně může vyjádřit. V případě Rozložíš paměť se ovšem zdá, že tato touha byla udržena v jistých mantinelech – možná zde zafungovala jasná vize autora, možná jde o přínos redaktorky Barbory Klimtové; pravděpodobně zde roli hrálo obojí. V každém případě tak vznikla literárně pozoruhodná publikace, která jen podněcuje zvědavost, s čím mladý nadějný autor přijde příště.