Není to tak, není to tak. Většinou jsou nejhorší začátky.

Když mi má dcera dnes telefonuje ze školního výletu v Itálii, že onemocněla, neříká mi „ahoj mami“, nezdržuje se formalitami, řekne jenom: „takže…“ a pokračuje. A já cítím do morku kostí, že je to proto, že onemocněla, není jí dobře, proč by měla abecedu formalit odříkat od a do zet. Říkám si to a cítím lehkou májovou melancholii, protože řád života spočívá přece v tom, že putujeme od narození ke smrti, nějaká ta linearita v našem pachtění přece musí být…

A přece jsou pauzy a pomlčky podstatné, jako krok stranou, když už člověk nemá na vybranou. Aspoň na okamžik se svalit v májovém dni nečekaně do trávy v parku, pozorovat mravence, číst si, myslet na přechodníky, které miluje jeden můj zapálený student češtiny, sedmdesátiletý technický pracovník německých drah. „Miluju přechodníky,“ říká mi včera a dívá se na mě smutnýma očima technika, který je ve skrytu duše lingvistou, ovládajícím všechny slovanské jazyky. „Jaké je tvé oblíbené zvíře?“ ptám se ho, protože mě napadá, že dnes bychom mohli mít zoologické téma. „Řekni mi,“ naléhám, „jakým zvířetem bys chtěl být?“ A on, smutný technik s vynikající češtinou a slabostí pro přechodníky, odpoví, že by byl rád pavoukem.

Sedí naproti mně v učebně, na sobě má černou košili, černé plátěné kalhoty a na šňůrce brýlí mu visí černá rouška. Ano, pavoukem, je mi to jasné, ani vyslovit to nemusel. Vedle něj sedí jeho družka, co nemiluje přechodníky, ale miluje pavouka-technika a její čeština je uchvacující, vlastně se učím spíš já od ní než ona ode mně, protože kdykoliv vyslovím nějaké slovo, třeba „bezmezný“, a jiný žák, osmdesátiletý báňský inženýr, zvedne husté obočí s otázkou, ona mě zastoupí, protože ona, družka pavouka, ví pokaždé všechno o vteřinu dřív než já.

Ale teď, když náš technik-pavouk přizná barvu, usměje se jeho družka potměšile a říká mu: „Já pavouky nesnáším, zabíjím je přece.“ Pak se oba smějí a je to krásný moment, který nemá začátek ani konec, ve kterém je celá věčnost, věčnost v pauzičce.

„Jak zabíjíš?“ zeptá se pavouk po chvíli příkře. A družka mu dokonalou češtinou připomíná, že před lety, když k němu přišla poprvé domů, seděl u něj na kuchyňském parapetu okna pavouček v síti. A ona mu řekla: „Hele, vezmi smeták a vynes toho pavouka, vypadá to hrozně, jak to tady vlastně žiješ?“ A technik dnes na hodině češtiny přiznává, že ho tenkrát nedokázal vyhodit, a tak vzal pavouka (umělce samotáře) na lopatku a odnesl ho i se sítí do koutku verandy, kam její oko nedohlédlo. „Skutečně?“ zeptá se ona a zasměje se štěkavě, protože její oblíbené zvíře, kterým by byla, kdyby mohla být zvířetem, by byl její mrtvý psík, samozřejmě v tomto případě ještě živý psík, kterého milovala a který byl stejně veselý, světlý a blonďatý, jako je dnes ona sama.

„A já bych chtěla být to zvíře, co v noci nespí – sova,“ přidává se dáma, která žila do deseti let v Čechách a její čeština je dokonalá, ale hlavu má zatěžkanou nějakou temnou nemocí, zdá se mi, že je to Alzheimer, ale nechci na to myslet.

„Jak je sova německy?“ ptá se teď znovu. „V tom slově je třikrát písmeno e.“ „Ale nejsou tam tři e,“ oponuje pavouk, „to je nesmysl, tři e,“ dodává veselá psice, „to určitě myslíš Eule, Eule je německy sova,“ říkají teď oba současně, a jak vysloví „Eule“, hledíme všichni z okna českého centra na soumrak před ambasádou KLDR.

Ach – jaké je to štěstí, tyhle hodiny, napadá mě v ten okamžik a pak znovu v polospánku. Nejmladší žák má čtyřicet, mladšího bych v kurzu nesnesla. A čeština našeho čtyřicetiletého benjamínka je krásná, protože miluje gramatiku, a to by chtěl být přitom prachobyčejným africkým okapim. „Okapi?“ vykřiknu radostně a píšu na tabuli červeným fixem: okapi. Kdybyste škrtli měkké i, máte z toho okap, jestlipak víte, co je to okap?

„Okap je při bouřce,“ odpoví veselá psice.

Opakem okapu není opak, napadá mě, ale nahlas to nevyslovím. Zato po chvíli přidávám k encyklopedii nepotřebných znalostí, že znají-li slovo „uši“, pak současně vědí, že „uši“ je japonsky „kráva“. V tom okamžiku se už nemohu zastavit, nemohu se zbavit euforie, že tady, na hodině češtiny, vzniká podivně zacyklený zoologický skleník krásných slov, a dokonce i později, když už česky vyjmenováváme obtížný hmyz – komár, hovado, masařka –, stále se nad námi vznáší duch roztomilých zvířátek quaků, kteří žijí na jediném ostrově u Austrálie a milují selfíčka s turisty, jak nás informoval pavouk, milují selfíčka a vše, co dělají turisti.

„A kdyby turisti kouřili, pak by si i ti malí klokánci dali cigaretku?“ zeptám se omámeně, protože tyhle hodiny nejsou bděním, ale čirým polosnem radosti, pauzičkou bez začátku a konce.

„To asi ne,“ odpovídá pavouk už zase melancholicky, a snad aby si usmířil družku-psici, pokračuje najednou zasněně: „Vlastně bych si ze všeho nejvíc přál být tasmánským ďáblem.“