Pro svoji první knihu pro děti, kterou vydal v loňském roce Baobab, zvolila spisovatelka a publicistka Dora Kaprálová (nar. 1975) poněkud nezvyklý žánr: dětský horor. Pan Nikdo a bílá tma je krátká ilustrovaná próza sestávající z drobných textových úryvků, jež sugestivně až exaltovaně líčí rodinný příběh jedné říjnové neděle, kdy se po slunečném dni prožene městem B. noční uragán a město i jeho tři docela obyčejné obyvatelky, maminku s dvěma dcerkami, pohltí černočerná tma, bázeň, strach a beznaděj. 

Příběh s banální zápletkou – tatínek se nevrátí včas ze služební cesty, na vině může být nepřízeň počasí – rámuje scéna z pouštění draků v parku. Kaprálová hned na prvních stránkách vynáší své trumfy: věcný popis přesně odpozorovaných detailů, autentické dialogy a třeba i prosté konstatování „bylo jim hezky“ staví všednodennost do poetického světla; na okraj si přitom zafilozofuje, že „podzimní neděle je den, na který čekáme celý týden. A většinou i celý život“, a s motivem draků vplete do příběhu prostřednictvím dětských her bezuzdnou fantazii – dračí tance, tváře zmalované zubní pastou i existenciální úvahu, jestli jsou draci napořád.

Sestry Isa a Líza stráví s maminkou příjemné odpoledne venku a už se těší domů. Jsou však zklamané, že je nevítá tatínek, a netrpělivě očekávají jeho příchod. Večer pokročil, ukládají se ke spánku, ale všechny včetně maminky ovládne neklid, nervozita a nejistota. Navíc se přihnal déšť a schyluje se k bouři. Dynamické prostřihy mezi náladou v kuchyni a slotou na ulici působivě zvyšují napětí, zjitřené emoce pak vpustí do bytu monstrum – surreálný pan Nikdo je vylíčený jako bezměrný pán v plášti a s šedým kloboukem, s dutým, unylým hlasem, plivající černé zkažené zuby. V rozhovoru s maminkou i dcerkami se pochechtává, tolik toho o nich ví a chce je odvést do země Nicoty, z níž sám pochází. 

Prozaická miniatura je útvar, který si Dora Kaprálová již mnohokrát s úspěchem „odzkoušela“, což lze směle konstatovat s pomyšlením na její nejnovější povídkovou sbírku Utrpení a jiné žánry (2022) či dřívější Ostrovy (2019). Koneckonců novinářské ceny, jichž je Kaprálová držitelkou, rovněž osvědčují její talent. Dovede s jistotou načrtnout věrohodnou expozici příběhu, suverénně stupňovat napětí, nepodcenit závěr – v případě této prózy pro dětské čtenáře je to explicitní výzva: Nebojte se!

Knihy, které tematizují strach a mají dětem pomoci s jeho překonáváním, nejsou ojedinělé – připomeňme namátkou úspěšnou „naučnou“ příručku Neboj, Neboj z tvůrčí dílny Milady Rezkové a Lukáše Urbánka, příběhovou prózu pro předškolní děti Tma komiksové kreslířky Toy_Box anebo překladový titul Jako by se tu někdo snažil nevydat ani hlásku fenomenálního Johna Irvinga. Na novince Dory Kaprálové je sympatické, že „vysvobození ze spárů strachu“ svěřila autorka dětské protagonistce, zatímco předchozí zmíněné tituly sázejí na důvěru dítěte ve vševědoucího dospělého. Tady je ta nejmladší, šestiletá Líza, která sebere kuráž (to slovo výsměšně nadhodí pan Nikdo se záměrem ještě víc své „oběti“ znejistit) a odhodlaně vykřikne, že se nebojí. 

Tón knihy je někdy až teatrální, autorka pracuje s celou škálou jazykového rejstříku – civilní „hlas“ jednou ozvláštní obecnou češtinou, jindy nářečím, tu anglicismem, tu vulgarismem, sebevědomě sáhne po naivistickém rýmu (konec zvonec Japonec), pro titul neváhá užít oxymorón, ale ukazuje také, jak se může jazyk proměnit v nástroj manipulace, jak mohou zdrobněliny urážet a ubližovat (maminečko! udatný tatínečku!). Některé nápady, zdá se, naskakují asociativně, jako by se autorka při psaní nechala unášet proudem vědomí, zejména v popisu neskutečného zjevu nezvaného návštěvníka. „Jeho nohy jsou dlouhé, jeho jazyk smrdí nicotou, jeho nohy škaredou středou, jeho ramena morem, ale ony jsou tři a ještě mají draka v ložnici.“ Vyprávění také odhaluje, jak snadno se člověk, který se ocitl v úzkých, uchýlí ke lži: „Chtěly byste se vrátit. Ale kam? Zpátky do strachu, který vás nutil lhát? Lžete, protože máte strach, a máte strach, protože lžete…“

Pan Nikdo a bílá tma se jistě řadí ke knihám, které nejsou jen na jedno přečtení. Dora Kaprálová nenápadně otevírá řadu otázek, na něž mohou nejen děti hledat odpovědi v textu i mimo něj, v rozhovoru s druhými, v jejich příbězích. Se strachem jsme čas od času konfrontováni všichni. Vezměme nakonec v potaz i časový kontext, kdy tento „dětský horor“ Dora Kaprálová psala: 17.10.2020 ve Strmilově, tedy v „době covidové“ a pár dnů před smrtí svého tatínka, básníka Zeno Kaprála. 

Pozoruhodnému textu sluší prokomponované ilustrace, potemnělé akvarely Darji Čančíkové (nar. 1982), absolventky ateliéru ilustrace a grafiky na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze, jež má na svém kontě již několik ocenění za nejkrásnější české knihy. Rámec povídky se odráží i ve výtvarném pojetí, ilustrace, jež pokrývá přední i zadní předsádku, zachycuje neděli v parku. Samotný asi třicetistránkový text je třikrát předělen souborem ilustrací, z nichž některé jsou na rozkládacích stranách – zvnějšku zachycují výjevy z ulice a po rozevření interiér opanovaný strachem. Neostré kontury a temné barevné odstíny si žádají hloubavější pohled, stejně jako text, který tyto ilustrace doprovázejí.