Povídková sbírka Utrpení a jiné žánry s ilustracemi Jakuba Janovského je v určitém smyslu svědectví a pocta všednosti. Je napsaná bez patosu, s nadhledem a sebeironií, která je pro autorku stejně přirozená jako střídání realistických příběhů se surreálnými líčeními snů. Pokrývá různé podoby všednodenní povrchnosti i emocionální hloubky: skrze příběhy od těch humornějších z práce až po smrt v rodině tvoří Kaprálová pro čtenáře ztotožnitelné spektrum života „obyčejného“ Středoevropana.

Spisovatelka působí jako rozhlasová dokumentaristka a posbírala několik česko-německých cen za reportáže a texty týkající se překonávání hranic kultur. Své sloupky publikuje také na iLiteratura.cz, kde dříve vyšla i část z textů zahrnutých do aktuální sbírky (Malule, Proč už nepíšu o poezii, Ztráty a nálezy aj.). Kromě toho se dlouhodobě zabývá otázkou porozumění mezi lidmi a hledáním blízkosti – to je ostatně patrné i v Utrpení.

Kaprálová je všímavá pozorovatelka, zachycuje maličkosti a buduje skrze ně prostor, kde se čtenář ocitá ve středu dění. Její velkou předností je však schopnost pozorovat zblízka i zdálky zároveň: s citem pro detail, ale i s nadhledem, se slovní úsporností, kterou se některé texty blíží více publicistice než beletrii. S podobnou lehkostí se jí ale daří vybudovat i napětí, stejně jako vykreslit obrazy vzpomínek nebo stesku – v závislosti na námětu se proměňuje i forma.

Autorka se často pohybuje až na hraně žánrů a neláme si s nimi příliš hlavu – je jí jedno, jestli má někde forma blíž volnému verši než próze, jestli intimní vyprávění v první osobě střídá bajka z pohledu berlínské lišky. Realisticky líčené příhody velmi přirozeně přecházejí v lyričtější obrazy a autorka tomu přizpůsobuje tempo i tón. V naprosté většině však píše ich-formou, i když občas roli vypravěče přenechá jiným a i tímto prvkem maže čtenářovu možnost odhalit odraz skutečnosti ve světě fikce.

Spasení člověka velkoměstem

Kaprálová v nové knize intenzivně ohledává vztah k domovu i zkušenost života mimo rodnou zem, skrze vícero textů uvažuje nad vlastním „exilem“ v Berlíně. „V takových okamžicích přemýšlím, proč žiju tam, kde žiju, a kam by se člověk měl vrtnout, aby cítil v duši mír a v ústech místo kousků plastu s tukem lásku k bližním, například,“ přemítá sebeironicky ve chvílích předjarního Berlína (v povídce Odejdi, nebo tě tady zamknu) nebo naivistickým rýmem glosuje: „nevyletět z Brna, je ze mě zkyslá srna“.

Nejde jen o nahlédnutí do života autorky, která už více než dekádu žije v Berlíně, její úvahy nabízejí i možnost ztotožnění pro ty, kteří znají touhu ochutnat život „venku“. „Nekonkrétnost velkoměsta dokáže jediná člověka spasit,“ píše a zároveň je z mnoha řádků patrný stesk a pnutí zpět k domovu – ke světu dětství, vzpomínek, rodiny, která je také jistým druhem myšleného domova. Nejemotivnější povídky zprostředkovávají vzpomínky na zesnulého otce a domov, který představoval. Na druhou stranu určitý protipól nebo zrcadlo autorky-vypravěčky tvoří dcery, které si při vyjadřování neberou servítky (podobně jako v úvodním textu Ostrovů). A které také vydobydou na matce želvu jménem Apokalypsa.

Náměty jsou ovlivněné i obdobím covidu; možná právě zkušenost nuceného „exilu“ ve vlastních domovech vytváří šanci číst tyto „obyčejné“ příběhy intenzivněji, být pozornější. Zavření mezi čtyřmi stěnami byli lidé nuceni reflektovat, proč a kde žijí, zrovna tak jako jak žijí; měli šanci své okolí pozorovat pouze oknem.

V závěrečné části sbírky se přece jen na mysl vkrádá myšlenka, jestli by nemělo být dílo něčím více propojené, konzistentnější, proč vůbec obsahuje některé příběhy (Pan Mrtvolka a ibalgin), jestli by nemělo mít výraznější pointu než to, že se nakonec střípky autorčina života, snů či zážitků poskládají v plastické svědectví (nejpozději na to svým komentářem upomíná postava jedné z dcer v posledním textu). Zvlášť se taková úvaha vnucuje na mysl v bajce vyprávěné liškou, která je svědkem berlínského dění mnoha dekád a do knihy se díky ní vkrádá historická exkurze Berlínem – jenže Kaprálová právě ve Stoleté lišce v parku čtenáři pomyslně odpovídá. „Tohle je ovšem můj příběh, moje bajka, vy jste jen kulisy pro truchlivé vyprávění, které vám zde vyštěkám,“ říká vypravěčka liščinými ústy.

Jako by tím Kaprálová jen pointovala suverenitu, se kterou vypráví. Byla by škoda její vyprávění minout. Právě proto, že jde o výsostně osobité líčení, může nám – stejně jako autorce pozorovaní sousedé nebo vlastní děti – nastavit zrcadlo. A neměli bychom zapomínat, že Kaprálová dovede i vlastní kritiku podat s nadhledem a humorem. „Svět se zmenšuje, ale v okamžicích úlevy nabízí pořád ty stejně skvostné, skryté zázraky,“ píše Kaprálová v povídce Cestovat. Ona si jich všímá. A je užitečné si je – nejen v době krizí všeho druhu – připomínat.