„Co třeba čokoládová příchuť v kombinaci bobů z Peru a Nigérie?“

„Jo, to by šlo.“

Barista mi podal kávu, vytáhla jsem peněženku a zaplatila jsem.

Vracel mi nazpět. Ale žádné drobné. Podával mi eura v pětistovkových bankovkách. Sroloval je hbitě do velkého balíčku a bylo jich tam najednou tolik, že se mi sotva vešly do peněženky. Napadlo mě, že je to moc, ale on byl při svém úkonu naprosto neoblomný. Dokonce mě v jednu chvíli chytil za ruku a zadíval se mi upřeně do očí, jako že dobrý.

A tak jsem to nechala být.

Třeba se mi to jen zdá, řekla jsem si a za rohem se do peněženky podívala znovu. Byla pořád stejně naditá, odhadem tam byla stovka srolovaných bankovek.

Šla jsem v rozpacích dál a rozhodla se, že si tedy ještě koupím za rohem zmrzlinu. Kávu jsem postavila na pult a objednala si citronovou. Když mi mladý zmrzlinář s dredy vracel za drobné pakl pětitisícovek, už mě to ani nepřekvapilo. Asi mám dnes dobrý den. Vzala jsem si zmrzlinu a z pultu odloženou kávu a poděkovala. Peněženku jsem už ani nedovřela. Vhodila jsem ji ledabyle do tašky a pokračovala rychlou chůzí za tátou…

***

Probudili jsme s Adamem v pevném objetí.

„A tobě se zdálo co?“ zeptala jsem se, ačkoliv jeho sny znám už zpaměti. Málokdy sejde ze svých snových kolejí.

„Počkej…,“ říká Adam... „Už vím… Letěli jsme do Mexika, ale nakonec jsme se ocitli doma v posteli a pak jsme se milovali. Celou noc.“

Ty sny se nám zdály po noční koupeli v termální lázni Leányfalu.

Když jsme si příběhy vyměnili a uskutečnili Adamův noční sen, utěšoval mě můj milý, ať nemám špatné svědomí ani morální dilema. Když odhlédne od toho, že to byl můj sen o otci, co jsem měla dělat? Kdo by ty prachy šel na mém místě vracet?

A navíc, řekl pak docela jiným tónem, navíc se nám zdálo v podstatě to samé. Ta zmrzlina přece!

Jenže mně se o sexu rozhodně nezdálo.

Mně se zdálo, že jsem si koupila kopeček citronové a ten kopeček jsem pak za rychlé chůze slízala. Nic víc a nic míň.

Zato jsem hned po probuzení s jistotou věděla, že to byl další ze snů o výhodném místě: mým novým zaměstnáním bylo obcházet kavárny a zmrzlinářství a kasírovat stonásobně víc, než zaplatím.

Někdo by to možná nazval šmelinou, ale podle všeho šlo o legální zaměstnání, podporované minimálně dvěma obchodníky: kavárníkem a zmrzlinářem.

***

Za okny prší.

Adam je v práci.

Ani si nechci představovat, kolik si tam dopřává káv a kolikrát týdně si odskočí na tenis. Může si to dovolit, je sám sobě pánem. Tohle výhodné místo si udržuje přes dvacet let s nevtíravou houževnatostí a sympatickou ledabylostí.

Možná je zářijový déšť ten nejlepší okamžik konečně si to přiznat.

Já – na rozdíl od Adama – výhodné místo stále ještě hledám. Na druhou stranu musím říct, že mám na hledání docela talent. Umím takové místo zdálky zpozorovat, zblízka ho popsat a vzápětí nabídnout ostatním. Ale obsadit ho a setrvat v něm? Tohle umění mi zůstává odepřeno…

A přitom!

Přitom jsem byla už v pěti letech přesvědčená o tom, že budu ředitelkou pojišťovny.

Při hře s knoflíky jsem si uvědomovala, že mě knoflíky na slovo poslouchají a rády podnikají výlety za poznáním (dnes by se asi řeklo firemní teambuildingy).

Podnik československé pojišťovny byl tehdy ještě státní, chodívala jsem tam hlavně za maminkou. Cesta do její kanceláře vedla přes úzkou temnou chodbu starého činžáku, kolem popelnic.

Skřípajícím výtahem se železnou mříží jsem vyjela do třetího patra. Zářivky se tam, v oddělení havarijního pojištění, rozjasnily jako nebe.

Vonělo to razítky a kávou, klapaly tam podpatky, ženy s rudými rty se nervózně usmívaly, na stěnách visely socialistické reklamní cedule a portrét Gustáva Husáka.

Moje extravagantní maminka trůnila v jedné z hlavních kanceláří. Nad stolem měla k nelibosti pořádkumilovných kolegyň plakátek s krasopisně napsanou větou „Pořádek je pro blbce, inteligent ovládá chaos“ a na zákazníky dokázala být někdy pěkně ostrá. Jednou jsem byla dokonce svědkem toho, jak takový zákazník tiše opakoval, že problém jeho havarijní škody spočívá hlavně v „ha ha ha…“.

Maminka mu netrpělivě skočila do řeči: „Čemu se tady chechtáte?!“

„Ha – – – hadici,“ dokončil dýchavičně koktavý muž a šel si stěžovat.

Já bych se takové chyby v pozici úřednice nedopustila.

Pak jsem chtěla být obchodním cestujícím z téhož podniku, tak jako můj otec, který nikdy nikam za obchody necestoval. Ani nemusel. Seděl v přízemní kanceláři s oknem do dvora, pil kávu, kouřil fajfku a psal básně, vždy od osmi do dvou. Zřejmě byl mezi klienty oblíbený, protože ti, za kterými měl cestovat se smlouvami, cestovali za ním. Ani ty smlouvy podepisovat nemuseli. Jenže i tatínek musel odejít. Poté co napsal o pojišťovně reklamní báseň, kterou si ředitel mylně vyložil jako „urážku pojišťovnictví“.

***

Později jsem tu a tam obsazovala různá pseudovýhodná místa, která většinou rok dva po mém odchodu záhadně zanikala.

A před malým okamžikem mi už třetí známý doporučil ucházet se o ředitelské místo jedné nejmenované kulturní instituce v Berlíně. Potěšilo mě to a předala jsem informaci dál.

Až ten šťastlivec nastoupí, budu doufat, že mě pozve, abych tam mohla přečíst Výhodné místo.

Nejblíž jsem se k výhodnému místu dostala letos v Broumově. Přijela jsem tam psát, ale ve skutečnosti – jak už bývá mým zvykem – ve skutečnosti jsem se ohlížela po nějakém tom místečku. Chvíli jsem si myslela, že bych mohla být místní kastelánkou. Na lesním posedu mě napadlo, že bych byla ideální osvícená střelkyně vysoké, která srny nestřílí, ale soucítí s nimi. V klášterní restauraci mi došlo, že bych byla patrně ještě lepší šéfkuchařkou se specializací na zvěřinu (což trochu popřelo smysl mého předchozího zaměstnání).

Ale to všechno nakonec přebilo povolání, kterého jsem si všimla víceméně náhodně, když jsem se vracela z procházky.

Naproti pozdně gotickému kostelu jsem na kamenité hřbitovní zídce spatřila nástěnku. Stálo na ní dětským tiskacím písmem: POHŘEBNICTVÍ, ING. TOMÁŠ HŘIB – HROBNÍK.

Ach! Být tak hrobníkem, spojit pragmatické sny o budoucnosti s praktickou, bohulibou činností…

Hned druhý den jsem se ke hřbitovu vypravila znovu.

Byl podvečer a inženýr Hřib zrovna pracoval. Pozorovala jsem ho z uctivé vzdálenosti. Viděla jsem, jak mu hrají svaly na letně opálených zádech, jak je zpocený, hluboce v sobě usazený a krásný. Krásný, tak jako jsou ostatně krásní všichni pracující lidé, u nichž je na první pohled jisté, že svou pílí, talentem a – přiznejme si – i trochu odpudivou snaživostí obsadili všechny výhodné pozice.

Pokračovala jsem přikrčeně dál podél tújí za hřbitovem a dostala ještě jiný, lepší nápad…

Přelezla jsem směšně nízký zadní hřbitovní plůtek.

Počkala jsem, až hrobník dokope jámu, otře si pot z čela, obleče košili, uklidí lopatu a odejde.

Stmívalo se.

Teprve když za sebou zamknul hřbitovní vrata, teprve pak jsem vylezla ze své skrýše a šla si lehnout do čerstvě vykopaného hrobu.

Země voněla vlhkou červnovou hlínou, byla měkká a poddajná.

Nic mě netlačilo, nic nechybělo a nic nepřebývalo.

Došlo mi, že všude je svým způsobem dobře a všude se dá najít spousta výhodných míst!

V berlínském Charlottenbourgu žije třeba už desetiletí asi šedesátiletý bezdomovec, který vypadá pořád líp a líp. Bydlí u pumpy s pitnou vodou, je čistotný, neustále pracuje kolem svého příbytku z krabic, pucuje, uklízí. Jídlo mu dávají učitelky z místní školky, protože je to Pan Bezdomovec, ne nějaký otravný žebrák. Nakonec ani nežebrá. Jen sedí a lidé mu díky jeho vznešenosti a ušlechtilé tváři sami dávají drobásky.

Ale ať mluvím za sebe.

Já bych například jako pracovnice s výhodným místem na úřadě práce radila nepraktickým doktorandům, jak na to. Absolventům humanitních oborů bych zase chytře doporučila zřídit si jakoukoliv poradenskou firmu, protože neví-li člověk kudy kam, měl by začít radit druhým.

Mohla bych dělat koučku ženám středního věku on-line, to je teď taky populární. Vypozorovala jsem, že čím jsou takové koučky od pohledu esoteričtější a svým způsobem hloupější, tím větší mají klientelu.

Ani manuální práce se neštítím. Jako barmanka v alpském středisku bych měla kromě ubytování s balkánskými a syrskými kolegy každý den zajištěný nádherný výhled na zasněžené vrcholky hor.

A jako vídeňská jeřábnice bych sice nemohla čurat, kdykoliv mě to napadne, ale výhled na Prater by byl taky k nezaplacení.

***

Skutečně nemusíte kvůli výhodnému místu hned běžet do korporátu nebo pracovat jako poslíček na kole ve firmě Bolt.

Ano, svět je i dnes plný výhodných míst.

A nic na tom nemění klimatická krize, činy sebevražedných teroristů ani úzkost opuštěných starých žen, které se kvůli svým nevděčným dětem topí v dluzích.

Svět je stále plný výhodných míst, a snad i proto jsem v duchu zůstala optimistkou.

Ale teď už mě nerušte. Zabořím se ještě pohodlněji do téhle čerstvě vykopané jámy.

Není odtud nejvýhodnější výhled, ale to nevadí.

Je tu hrobový klid.

Snad mi čerstvý nebožtík, co mi brzy vyfoukne i tohle výhodné místo – snad mi nebožtík můj dočasný záskok odpustí.

Bude mít na to ostatně celou svou věčnost.