Zařekla jsem se, že když je současnost tak pochmurná, musím nejdřív někde objevit malou radost, jakoukoliv, a teprve až ji najdu, napíšu o ní sloupek, abych pocítila chvilkovou úlevu. A vy se mnou.
DK
Dora Kaprálová
Strach dovede v naší hlavě rozehrát zcela iracionální, absurdní scénáře a spouštěčem přitom nemusí být bůhvíjak mimořádná událost. Rodinnou pohodu rozvrátí tatínkův opožděný návrat z práce – obavy, jestli se mu něco nestalo, přerostou v mysli maminky a dvou malých dcer v hororový střet s monstrem, které jim vstoupí do bytu. Jazykově vytříbená prozaická miniatura vyzývá děti ke kuráži.
Potkali jsme se před několika lety ve Vídni na večírku snad až příliš akademických akademiků, kde jsem se ocitla víceméně omylem, stejně jako on. Pili jsme víno, o něco později mně na terase strčil ruku do rukávu zimního kabátu. Mrzlo.
Tento text se jmenuje diktovaná. Píše se, totiž hraje se tak, že se člověk zaboří do křesla u okna a spustí si v počítači diktovací program. Nic na tom není. Mluvíte, jako právě teď já, a stroj vám vaše věty přepisuje. Když není čas. A času je čím dál míň.
Jedenáct dopoledne, leden. Sedím doma za počítačem a snažím se pracovat. Ozve se zvonek.
Dora Kaprálová se v nové knize tematicky ani formálně příliš nevzdaluje od svých předchozích povídkových souborů. Mnohem intenzivněji však ohledává otázku domova, vlastního exilu, dostává se i k úvahám o životě či smrti. Také se často vrací ke vzpomínkám a snům, skrze něž utíká do mnohem lyričtější polohy.
Nejhorší jsou začátky a konce, ačkoliv by se mohlo zdát, že i uprostřed života, textu, chůze, plavání, dokonce že i uprostřed takové činnosti, jako je vaření, může dojít ke krizi, kolapsu, k propadu, jako byste šli v poledne do sklepa a tam vás po hlavě přetáhl sklepní squatter; což se mimochodem stalo včera v ulici Karl-Marx-Allee…
Když bylo mé starší dceři šest a chodila do první třídy, neměla v berlínské škole skoro žádné kamarády. Mluvila nejčastěji s kaštanem na školním dvoře. Teprve po několika měsících se trochu rozkoukala a na okamžik se na ni usmálo štěstí. Byla pozvaná čínskou kamarádkou Li na oslavu narozenin.
A najednou, v pátek kolem deváté ráno, jsem si přede dveřmi důstojného vídeňského institutu, kam jsem ten den odešla pracovat, sáhla levou rukou na pravé ucho a zjistila, že náušnici po mrtvé milované pratetě prostě už nemám.
V noci se mi zdál legrační sen. Objednala jsem si v kavárně preso do kelímku pro svého ve skutečnosti přes rok mrtvého otce: „Kávu prosím, nějakou lahodnou, ale ne moc silnou, pro tatínka, leží na smrtelné posteli, tak ať to není žádný cloumák.“
Berlín je plný městských lišek. Abych byla přesnější, v Berlíně existuje zhruba 1400 liščích revírů a městem pobíhá asi tisíc sedm set lišek.
Kdy jsem se v broumovském klášteře cítila poprvé jako doma? Nejspíš hned to první odpoledne, kdy mě na nádvoří oslovil ten dobrosrdečný postarší muž. Chytl mě dětsky za paži a bez zbytečných formalit šel rovnou k věci: „Helejtese pani, já jsem tu prvně. Kde se tady prodávaj lístky na prohlídku?“
Tak strašně se stydím, že o téhle chybě z nepozornosti doposud nikdo neví. Ani moje děti ne. Je to přitom přesně týden. Googlovala jsem na gauči slovo kvásek.
Umřela Trúda. V dětství mi byla v Divadle na provázku druhou mámou. Já ale nechci psát nekrolog; nekrologů je poslední dny plný svět.
Sama sebe se občas ptám, a odpověď na tuhle otázku nemám. Ne jednoznačnou. Kdysi dávno, to bylo ještě v mém rodném městě, v jiném století, jsem zažila něco podivuhodného.
Večer před vánočním odjezdem z Berlína do Strmilova jsem dlouze postála na našem balkoně. Jako obyčejně jsem pozorovala sousedy z protějšího domu. Na ulici se tváříme, že se neznáme.
„Stojím si za tím, že vycestovat – jednou provždy anebo aspoň na pár let – je výsostně osvobozující proces,“ říká spisovatelka Dora Kaprálová, která už přes deset let žije v Berlíně a své odpovědi mi posílala z jednoho maďarského ostrova uprostřed Dunaje…
Humorné, tragické i melancholické příběhy lidí, kteří by se díky svým více či méně izolovaným životům sotva někdy potkali, shromáždila Dora Kaprálová do mozaiky zachycující pestrost lidských osudů ve velkoměstě, jakým je Berlín. I přes rozdílnost postav však čtenáři předestírá hlavně to, co je mu důvěrně známé – silné i slabší stránky lidské povahy.
