Jeden básník napsal sbírku a celý nedočkavý mi ji nesl přes celý štatl až do mé poštovní schránky. Dost možná šel rovnou z nočního tahu. Zazvonil kolem šesté ráno a do mluvítka v domovních dveřích vzrušeně šeptal: „Nazdar, máš to ve schránce a díky moc!”

Taky jsem rozespale poděkovala a jako poslušná služebnice poezie jsem ještě v županu seběhla ztišeně sobotním činžákem pět pater do přízemí, jen abych ty verše měla a mohla o knize psát.

Nevím už, co mě na sbírce dráždilo. Každopádně jsem si knihu přečetla, napsala patrně něco neuctivého a pak mi v mejlu, který byl tehdy ještě v plenkách, přistála tato divoce brněnská věta: „Ty máš snad piču v mozku a mozek mezi nohama.“ Dlouze jsem si to souvětí pročítala tam a zase zpátky, připíchla jsem větu nad kuchyňskou linku, vystřihla si ta slova do koláže a zase je slepila, jen abych objevila metafyzický podtext toho zvláštního vyznání. Ale smysl mi stále unikal. Přemýšlela jsem, jak je možné, jak je vůbec fyziologicky možné něco takového mít. Tak takhle to tedy ve svých pětadvaceti letech mám, nořím-li se do hlubin poezie? Bylo mi to líto a poslední dobou mi ten obraz naskočí, jen když vidím facebookovou reklamu na módní brněnská trička s nápisem: „Mám v piči“.

(Ale víc se tím prosím nezaobírejme, nebo se zase rozpláču.)

Jindy jsem, stále v mém rodném městě a jen o pár týdnů později, postávala u nočního baru po plavbě parníkem plným opilecky sdílných literátek a literátů. Psal se rok 2000 a všichni jsme si mysleli, že se blíží konec světa.

K baru přišel asi stejně starý chlapec a ptal se mě, co si myslím o sbírce básní Smrt nohy. Možná se sbírka jmenovala jinak, už nevím. Dělala jsem ramena, asi jsem chtěla mladíka intelektuálně uhranout, protože i když jsem žila s tou domnělou fyziologickou vadou (kterou mně vyvrátil až můj tehdejší gynekolog Blatný), cítila jsem se svým způsobem duchaplně. Říkala jsem, že sbírka Smrt nohy je snad až příliš katolická a ne každý, kdo ctí Kuběnu, musí psát jako kuběna.

Když mladík odešel, dozvěděla jsem se, že to on byl autorem sbírky, ze které jsem si – nevědomky – dělala legraci.

Očekávala jsem další útok, ale nepřišel.

Jen když jsem k ránu odcházela sama z baru, viděla jsem chlapce melancholicky močit u nohy morového sloupu na náměstí Svobody.

O ženách-básnířkách jsem psala vždycky uctivě, a přesto mi ještě o letošních Vánocích přistál v poště mejl od jedné starší dámy, která rekapituluje svůj život, a tak by mně ráda napsala, že jsem se – před dvanácti lety – dopustila v recenzi na její sbírku nepravosti a mýlila se ve svém soudu. Se smutkem jsem si uvědomila, že stejné psaní jsem od dotyčné dámy dostala už před deseti lety.

Kolik lidí jsem zranila slovy, a to všechno z lásky k poezii. K čemu to vlastně? K čemu??

Znám jednoho dnes již bývalého literárního recenzenta, který byl uondaný svou prací natolik, že si psal dvě verze recenzí. Jednu oficiální, zvláště šlo-li o knihy jeho přátel, a jednu neoficiální, kde se s gustem rozepisoval o tom, jací jsou jeho kamarádíčci neumětelové.

A pak ta záležitost s mým tátou. Když jsem chodila do čtvrté třídy, objevila jsem jeho rukopisy básní. Se spolužačkou Natálkou jsme pak často hrávaly hru „na Švorcovou“. To se hrálo tak, že jedna z nás s pláčem recitovala ve dveřích básně a druhá k tomu pískala na flétnu znělku z Nedělní chvilky poezie.

Od doby, kdy jsem tu a tam něco napsala, mi otec dával své básně číst pravidelně. Stala se z toho rutina. Byl to způsob, jakým jsme si povídali, když se nám nechtělo mluvit.

A přesto si vybavuji tu traumatizující cestu rychlíkem z Brna do Prahy. Seděli jsme v kupé sami, táta mi dal číst své básně. Upřeně a mlčky pak pozoroval, jak si básničky čtu. Chtělo se mi zvracet (byla jsem těhotná) a řekla jsem, že musím na záchod.

„Ale nejdřív to snad dočteš, ne?“ odpověděl dotčeně.

Teď když táta umřel, chystám se do jeho sbírek znovu ponořit, ale oklikou, pomalu, bez očí, bez cesty vlakem.

Intimito, děsuplná intimito slov…

A co teprve má blízká, o čtyřicet let starší, deset mrtvá přítelkyně básnířka V.?

Psala jsem o jejích sbírkách. Staly se z nás časem přítelkyně tak blízké, že mi v dlouhých telefonátech předčítala své nové verše.

Kolikrát se mi v kuchyni pálilo jídlo a já musela sedět u sluchátka pevné linky, kývat hlavou a mudrovat… Občas jsem řekla, že musím jít nakojit. Má přítelkyně v takových chvílích přerušila roztržitě předčítání a zeptala se zostra:

„A to musí být ausgerechnet zrovna teď, když s tebou mluvím?“

Dost možná jsem emigrovala do Berlína hlavně proto, abych už nemusela poezii s nikým sdílet.

Básníci jsou umanutí a tato roztomilá umanutost je někdy na zabití.

Přesto básnířky i básníky ctím. Jen mi jich bývá líto.

Protože poezie je všude a taky úplně jinde. Třeba v Bubáčcích Zdeňka Kožmína. V denících, ve kterých radostná věčnost trčí snad z každé stránky.

Před chvílí mi mladší dcerka poslala přes whatsappku z vedlejšího pokoje: „Mami, nejseš malý dítě, neposílej furt smajlíky!“

V podstatě mě to potěšilo, protože emotikony považuju za zhoubu lidstva, a pokud je posílám, pak jen proto, abych se necítila osaměle.

Přesto jsem odepsala: „Poslední smajlík, jo? :)“

Autokorekcí se odeslalo: „Poslední smajlík John“.

Taková krása: Poslední smajlík John!

Mizerná poezie je všude kolem, číhá za kdejakým rohem developerské firmy nebo literárního serveru. Ale i tak si v zázračných okamžicích tu a tam stihneme přečíst poezii dobrou, nebo ji spatříme a důstojně o ni pomlčíme.

Protože jen to, co nelze zcela zprostředkovat, jen to tajemné, nehorázné, bezuzdné, v prchavosti okamžiku prožité; jen to se počítá.

Za okny dnes zuří sněhová bouře, minus osm stupňů, berlínská jezera zamrzají a nevylučuju, že za pár dní půjdeme bruslit na Alt Stralau.

Čtu si pořád na přeskáčku Kožmínovy Bubáčky a myslím na to, jak se tehdy, v docela jiném století, choulil v mohérovém svetru u nás doma v kuchyni.

Stařičký šouravý pán, a přitom: jak mu to pálilo!

V jeden okamžik vyslovil:

„Tak jsem nemoh nikde sehnat místo a žena mi říká: co děláš rád, a já na to, že rád vařím. To by se mi totiž vážně líbilo, dělat kuchaře v hotelu Continenal. A co bys tam tak vařil – ptala se dál žena. No co by, říkal jsem jí, borůvkové knedlíky třeba.“

Mrazy jsou od včerejška tak prudké, že naší ulicí prochází právě teď zasněžený průvod sedmi bezdomovců, které charita ubytovala v prázdném hostelu na Grünberger Strasse.

Pomalu se stmívá.

Andělé naděje vylejzají z koutů, nezávisle na lockdownech a mizerných předpovědích.

Vím to, protože poslední smajlík John ještě žije.