Ta chybějící zlatá náušnice ztracená kdesi ve vídeňském podzimním listí devátého okresu mi připomněla ztrátu mé pratety. Ztrátou náušnice jsem svou pratetu znovu našla. Tu, kterou vozívám kolem roku 2000 autem horkým arizonským vzduchem na tucsonskou operu, každou druhou neděli v měsíci; tu, která sice nikdy nepřestala mluvit česky, ale říká zatvrzele Číňanům „Číňáci“, a když se někam jede, pokaždé se tam „drajvuje“.

Myslela jsem na pratetu a vracela se podél kanálu zpátky do svého pronajatého vídeňského bytu… Pohledem upřeným k zemi jsem bedlivě vymetala všechny škvíry a zákoutí asfaltové pěšiny. Našla jsem zlomené pravítko, několik mincí, blyštivý obal od prezervativu, který náušnici z dálky připomínal. Za mostem jsem zvedla ze země cetku s modrým kamínkem, strčila si ji do kapsy a zase ji provinile vrátila do špinavé spáry v betonu mezi plotem a stezkou.

Listí tu a tam rozvířil náhodný běžec.

***

Kdyby tahle pěšina podél říčního kanálu byla v Berlíně nebo v Brně, byla by plná psích exkrementů, napadlo mě. A zase jsem spatřila arizonskou tetu, jak ve své velké bílé kuchyni ochutnává játrový knedlíček a najednou si hlasitě pšoukne. A jak zabzdí, začne si z rozpaků devadesátileté dámy přerovnávat neexistující záhyb na sukni. Tvářím se, že se nic nestalo, ale ona propukne v neovladatelný záchvat smíchu: a tak tam stojíme – pára z játrových knedlíčků mezi námi – a smějeme se obě. Pak mi teta ukáže ve spíži třináct let starý koňáček, který ukrývá před mexickým zahradníkem. Nalijeme si ho a mlčky dopijeme. Až do dna. Jsem malátné. Potácíme se zpomaleně do svých pokojů. Ten den se žádný oběd s játrovými knedlíčky nekoná. Spíme až do večeře. Dělí nás od sebe sedmdesát let.

Moje prateta toho nikdy moc nenamluvila. Její muž byl tou dobou ležák, chodívali jsme za ním dvakrát denně do jeho ložnice. Vyprávěl nám, co všechno v životě dokázal. A když ho vyprávění vyčerpalo, přihodil vtip, kterému jsem se zasmála pokaždé podezřele nahlas. Na tetu zbyl chod celé domácnosti a účtů. Kolikrát vzdychala: „Podpálit to tady všechno, podpálit,“ ale jindy mi cestou na operu svěřovala další střípek z příběhu o splněném americkém snu, jehož byla aktérkou a hlavní hrdinkou a který jsem beztak do detailů znala. O pár let dřív ho nadiktovala své dceři, která žila na ranči úplně jinak, protože nenáviděla všechno, co se blyští.

Ten román se jmenoval Zítra bude líp a stal se v Arizoně na sezonu bestsellerem.

A byl taky poslední knihou, kterou jsem četla tátovi, když vloni ležel na smrtelné posteli. Předtím jsem mu předčítala útlou Slavnost bezvýznamnosti (trochu nuda, stěžoval si) a taky Novákův opus Kundera. Tomu se občas zasmál, drby ho nad postelí nadnášely jak balonky s heliem.

Jenže – měly by být literární drby skutečně tou poslední knihou? Co má být vlastně poslední knihou? Biblické žalmy jsou moc srdcervoucí, Nový zákon zas příliš svazující…

A tak jsem z knihovny vytáhla bibli o americkém úspěchu Zítra bude líp, jemuž tvoříme – říkám si – takový vesele zenový evropský protiklad. Zítra bude líp. Anebo taky ne.

„A tak se narodil můj malý synovec, Zeno. Jméno dostal po svém strýci,“ četla jsem nahlas a u téhle věty knihu zaklapla. Nemělo smysl pokračovat. Zeno spal.

***

Šla jsem kolem vídeňského kanálu s pohledem upřeným na tlející listí, pátek ráno krátce po deváté. Důstojný vídeňský institut za zády. Hledala jsem zlatou náušnici a cítila na pravém uchu všechno, co není. Fantomová bolest.

Když jsem u mostu Friedensbrücke nešikovně vrazila do postarší dámy s vrásčitou, alkoholem zjizvenou tváří, která kouřila úzkou mentolovou cigaretu, všimla jsem si, že se jí na hrudi blyští zlatý řetízek s velkým placatým tvarem připomínajícím kontinent.

„Je to opravdu Afrika?“ – zeptala jsem se nevěřícně a ona se usmála: „Je. A tady, jak mám ten rubín, tak tam leží Namibie…,“ zkroucenými prsty ukázala do středu placky.

Proč se na krku postarší Vídeňanky houpe celý kontinent ze zlata? A proč jsem se jí na něco tak podstatného nezeptala?

Věci a věcičky… čím víc jich máme, tím víc jich hledáme. Hledání maličkostí. Lístek na vlak v kabelce, brýle v nákupní tašce, jelení lůj v útrobách děravé kapsy kabátu, mobil na topení v koupelně, klíče pod botníkem. Hledáním strávíme zhruba tolik času jako jídlem. Ale jíst je mi stokrát bližší. Jídlo je slast, hledání má v sobě pachuť hořkosti, závrať prudké nevolnosti.

***

V Brně jsem kdysi chodila do dívčího skautu. Byl to tajný skauting, ještě za socialismu. V létě se jezdilo na tábor do jihočeských lesů, v zimě jsme se každou středu scházely v klubovně. Vždycky to mělo na chlup stejný průběh: dlouho jsem doma nemohla najít klíče od bytu, abych mohla zamknout a odejít do klubovny. Pak jsem je konečně našla, ale nemohla jsem zase v kapse kabátu najít lístek na tramvaj, tak jsem běžela po Husové pěšky nebo jela načerno, a v tašce jsem nervózně hledala zelený Zápisník mladého zálesáka.

Sotva jsem zpocená přiběhla do klubovny, přivítala vedoucí Lilina všechny mé družky: „Ahoj Veverko, ahoj Malino, ahoj Kecko, ahoj Pajdo, ahoj Svišti, Borůvko, ahoj Mluvko… Rosničky jsou chytré žáby, dají hlavy dohromady, proto vždycky v srdci mají, co musí, vždy udělají.“

A pak, jako bych toho neměla dost z domova, bere Lilina do rukou nějaký ten upachtěný předmět, třeba propisku, a schovává ji v útrobách klubovny. Pak se hraje ta hra. Jmenuje se Slepýši, hledej. Sedm malých skautek vymetá snaživě rohy klubovny, ta osmá, totiž já, zoufale hledá pitomou propisku a myslí přitom na tíživou životní karmu, na úděl hledačství, které je marné, marné jako dýchánek s Dostojevským.

Mohla jsem se v klubovně pokaždé k smrti uhledat a stejně jsem nikdy nic nenašla – zato Veverka, Duli, Flíček, ty šly vždycky na jistotu!

Ke konci těch nepochopitelně trýznivých skautských seancí jsme braly do rukou smeták a zametaly neviditelný prach. Skutečně, klubovna byla vždycky tak vycíděná, že mi ten prach připadal pokaždé naprosto nereálný. Fantom prachu.

***

Letos v létě jsme s P. hledali v jižních Čechách houby. Houby jsme najít nemohli, bylo na ně brzo. Tak jsme hledali a jedli borůvky a já jsem řekla: tady někde nedaleko byl ten stanový tábor, ale vím, že ho stejně nenajdeme.

A on, že najdeme, protože je to hledač.

A tak jsem stála o hodinu později s P. tam, kde jsem se naposledy ocitla jako malá skautka. Zdálky jsem doufala, že louka s tábořištěm bude už prázdná, bez stanů, bez skautek, bez rozpaků. Ale nebyla. Od táborové závory se k nám pomalu blížila neznámá žena středního věku… Ach, Dulinko moje, zvolám sentimentálně a vrhám se jí zpomaleně kolem ramen, Mluvko, volá zase ona na mě. Našly jsme se. Po třiceti pěti letech si padáme kolem krku. Je o dost jednodušší nacházet ztracené přítelkyně než ztracené náušnice…

Duli je dávno táborovou vedoucí, má čtyři děti, jíme z ešusů guláš, pijeme vodu ze studny, ukazuju P. hromadnou kadibudku, které jsme říkaly Olymp. Jsou tady i jiné dávno ztracené spoluskautky a jejich dospělé děti: ahoj Ptáčku, ahoj Pajdo, ahoj Malino, ahoj Svišti, ahoj, hrajete ještě někdy Slepýši, hledej?

***

Kdybych nebyla skautkou, neuměla bych ztráty a nálezy uchopit. Jejich smysl, krásu a velikost. Nedokázala bych pochopit osud té zlaté náušnice, ztracené v pátek krátce po deváté ráno, kterou mi teta darovala, když jsme se loučily na arizonském letišti. Tohle je pro tebe, řekla mi. Už se asi neuvidíme. Fantom bolesti.

Došla jsem podél říčního kanálu devátého okresu domů. Vídeňský institut za zády. Hned jak jsem vstoupila do bytu na Jägerstrasse, přestala jsem se na hledání soustředit. Pustila jsem to z hlavy. Bylo to fuč. Zen zděděný po Zenovi.

V tu chvíli jsem náušnici našla. Ležela na parketách jakoby nic, jako nějaký mrtvý zlatý brouk. Jako vykřičník.

Ráno jsem na ni šlápla, zašlápla ji do parket, ležela bezvládně u nohy postele, lehce zdeformovaná, nožička zkroucená, oči stlačené, ležela tam poznamenaná časem (ztraceným běží čas nevyzpytatelně pomalu), nejspíš i křivdou z opuštění. Určitě jsem na ni šlápla. Ale byla tam, čekala na mě, odpustila mi, blyštivě se leskla. Dokonce se nepatrně usmívala. Tak jako moje teta, tak jako Afrika s Namibií z rubínu.

Ze samé radosti jsem vzala z komory smeták a začala ve vídeňské ložnici zlehounka zametat neviditelný, vířivě zlatý prach.