Vídala jsem ho v Brně, na Čáře pod hodinami. To bylo jeho stálé místo, jeho flek. Říkali mu Goťák, protože zpíval písně Karla Gotta, kudrnaté vlasy měl vybělené kysličníkem a k tomu snědou, kubánskou pleť. Vypadal jako padlý anděl. Vlastně možná byl, rozhodně při písni „Zvonky štěstí“, kdy dokonale zazpíval nejen hluboký part Karla Gotta, ale i sopránové sólo Darinky Rolincové.
Byl možná hermafrodit. A nejspíš ani nepatřil do našeho světa.
A přesto byl pupeční šňůrou spojený s tím svým flekem na České, kde dennodenně stál, v bílém smokingu, s kysličníkem ve vlasech a s písní na rtech. Na pouličního zpěváka vydělával celkem obstojně, protože svým zjevem anděla a hlasem Boha nemohl být v tehdejším Brně výraznější.
Takže Goťák.
Tou dobou jsem jako gymnazistka vypomáhala o letních prázdninách v brněnských novinách a vídala ho z ptačí perspektivy redakce, která sídlila nahoře na České, ve druhém patře funkcionalistického domu. Seděla jsem za stolem u prosklené stěny a měla za úkol třídit staré noviny, což jsem dělala pomalu a lehkovážně, s pohledem upřeným na Goťáka.
Goťák mě uhranul. Zhypnotizoval mě. Byl totiž nejen geniální imitátor Karla Gotta, ale prý, říkali mi kolegové z novin, prý se v první vlně amnestie vrátil ze slovenského kriminálu, kde seděl za vraždu. Goťák a vrah? Nesmysl.
Já jsem na Goťáka nedala dopustit.

Přibližovali jsme se k sobě pomalými krůčky, spíš já k němu, napadá mě dnes. Goťák vlastně jen strnule stál na svém fleku, zpíval a já se stydlivě plížila s drobásky, které jsem mu pokládala do elegantní bílé čepice, takové té, co ji zřejmě nosíval i Jirka Korn.
Po týdnu mě Goťák poprvé oslovil: „Máš naozaj dobré srdce, ale vieš ty čo, daj si pozor na toho kokota tady, to je normálny žobrák.“
Kokotem měl Goťák na mysli svého konkurenta, dredatého kluka v hadrech a klaunské čepici s rolničkami. Dreďák poskakoval ulicí od Čáry až k náměstí Svobody a pravidelně mě odchytával cestou z oběda. Nejspíš jsem mu něčím připomínala příbuznou. Abych totiž zamaskovala, že jsem premiantkou třídy, nosila jsem zeleno-fialové zvonáče, oranžové pončo a na očích jsem měla extravagantní sluneční brýle. Dreďák se tak logicky cítil jako můj pokrevní bratr a zpravidla už zdálky na mě hulákal: „Hej, človíčku, nemáš drobásky?!“
Ale v tom se sakramentsky přepočítal. Človíček. To deminutivum mě rozpalovalo do běla už tehdy! Je snad človíček bližní, jehož žádáme o pomoc? Bylo mi šestnáct, možná jsem nevypadala zrovna jako Ornella Mutiová, ale být človíčkem?
Nedala jsem mu ani ň a byla vděčná Goťákovi, že mě před šaškem varoval. A Goťák mě chránil i před dalšími. Tak třeba před tím jednonohým Rumunem. Poskakoval o dvou berlích od nádraží až nahoru k Červenému kostelu. A jak žebral, stávalo se, že mu občas cestu zkřížili policajti, ti městští, co začali nově nosit černé uniformy. A protože většinu z nich tvořili fízlové z bývalé Veřejné bezpečnosti, byly jejich oči fašounské a chování brutální.
V takových chvílích odhazoval zdravý Rumun berle, nohy měl opět dvě a bral je na ramena.
V takových chvílích bylo jeho kouzlo vyzrazeno.

Asi po dvou týdnech „Zvonků štěstí“ mi Goťák přiznal, že mu někoho připomínám – zpěvačku Ivetu Bartošovou a taky trochu Darinku Rolincovou.
To mě rozesmálo a svým způsobem dojalo.
Ostatně všechno je lepší než být človíčkem.
Co jsem ale podcenila, to byla Goťákova mazanost.
Goťák správně vytušil, že jsem si v rámci možností takzvaně nabalila kapsu. A tak mezi písněmi čím dál častěji poptával drobáky, a když jsem se jednou naštvala a řekla dost, přestal se mnou na čas mluvit.
Prázdniny se pomalu sunuly ke konci. Občas jsem s kolegy sestupovala do sklepních klubů v centru Brna, kde různé partičky hulily trávu, poslouchaly Massive Atack a z rozkopaného ráje devadesátek koktavě snili své americké sny.
S jedním takovým zhulencem jsem v noci vyběhla pro rohlíky do nově otevřené večerky.
Několik alkoholiků tam právě nakupovalo noční pamlsky a v rádiu hráli – jak jinak – píseň Karla Gotta.
Kamarád zmizel i s rohlíky ve tmě.
Na rohu před večerkou kdosi zvracel.
Byla jsem sama, ale moc mi to nevadilo.
U východu navíc postával nenápadný chlapec v bílém sáčku, kšiltovce, sepraných džínách a bílých lakýrkách.
Upřel na mě dlouhý, smutný pohled, který jsem nedokázala rozklíčovat, to až dnes: byl to pohled padlého anděla.
Váhavě mě oslovil:
„Do you speak English?“
„Yes,“ řekla jsem potěšeně.
„What is your name?“
„Dora.“
„Oh, what a nice name!“
A ten chlapec mi pak velmi dobrou angličtinou (inu Západ) vysvětlil, že přijel vlakem z Curychu, je Švýcar, a v Brně ho o všechno okradli. O všechno!! Dokonce ani doklady nemá. Neví kdo, usnul totiž v poledne na lavičce před kostelem. A tak teď potřebuje peníze na cestu, aby mohl dojet aspoň na ambasádu do Prahy.
„May I ask you, Dora. Do you please have some money?“
„Tommorow,“ řekla jsem mu nejistě.
„Please Dora, now,“ odpověděl. „I have to find some accomodation. You are a good woman, a very very good woman…“
Nebyla jsem človíček ani Darinka.
Byla jsem dobrá žena.
A jako dobrá žena jsem u sebe měla 700 korun.
Podala jsem mu je… – Půjčila.
Napsal mi na papírek svou curyšskou adresu a prý ať mu napíšu zase tu svou, pošle mi peníze složenkou „as soon as possible“. Zval mě do Curychu, je tam krásně, u jezera!
Dali jsme si sraz druhý den na Čáře, že mu ukážu město, zajímal se hlavně o vilu Tugendhat.
Oči mi svítily štěstím samaritánky.
A svítily mi i druhý den, kdy jsem ho za zpěvu „Zvonky štěstí“ na Čáře vyhlížela.
Švýcar nikde.

Začalo září.
Složenka nikde.
Švýcar byl v Curychu.
Anebo bůhví kde.
Raději jsem tu příhodu dál nešířila… Odložila jsem postupně hipísácký kroj, odložila jsem kožené brýle proti horskému sluníčku a stala se ze mně docela nudná, introvertní studentka.
Dokonce ani svého Goťáka jsem nevyhledávala. Neměla jsem čas a na brigádu už jsem taky nechodila. Snila jsem svůj sen o Curyšském jezeře za oknem svého pokoje, s česko-anglickým slovníkem v ruce.
Teprve před Vánoci jsem zašla do obchoďáku na Českou, kde Goťák od léta zpíval. Tentokrát tam nestál a ulice byla bez jeho zpěvu i přes vánoční girlandy podivně mrtvolná.
Chyběl mi?
V papírnictví obchodního domu Wagner stála dlouhá fronta, jako pokaždé, když se blíží vánoční svátky.
Najednou se fronta zavlnila, ozval se křik nějaké ženy, pak nějakého muže.
„To je on, ten hajzl,“ zakřičela fistulkou prošedivělá dáma. Vzápětí se tam ocitli tři muži v civilu, dva sekuriťáci kohosi chytli pevně za rukáv. „To je on!“ vykřikla znovu ta rozčílená dáma. A ve frontě se přidal další muž: „Tenhle okradl mou vnučku.“
Udiveně jsem vzhlédla a uviděla svého Švýcara, jak se v kožené bundičce a kšiltovce s nápisem „Let’s dance“ třese a potí. Vedle něj, to už jsem překvapením sotva lapala po dechu, vedle něj postával plačící Goťák v bílém sáčku a dramaticky šeptal Švýcarovi: „Vlado, drž sa, ostaneš navždy v mojom srdci.“ A pak se z tlampače ozval hlas ředitele obchodního domu Wagner, aby se srocovaný dav rozešel. Mezitím tam přiběhli další chlápci z ochranky a policajti: ti městští, brutální… A neodvedli v poutech jen Švýcara, ale i Goťáka.

Odešla jsem se skloněnou hlavou pryč a dárkový papír nechala v košíku. Dost možná zněly v ten okamžik z rádia tlumeně „Zvonky štěstí“.
Už nevím.
Začaly Vánoce. Vánoce 1992.
Petr Pithart přestal básnit o Praze a Bratislavě jako o dvojdomku a smutně sledoval rozdělování Československa.
Lidé z české osady U Sabotů se ocitli ve slovenské obci Vrbovce a slovenská osada Sidónia byla přičleněna k České republice výměnou za osadu U Sabotů.
Škatule se hýbaly.
Švýcar nebyl ne Švajcu, ale ve vazbě.
A Goťák?
Ten se tam ocitl s ním, protože byli komplicové.
A milenci.
Když prý Goťáka odváděli od líčení, opakoval plačtivě, střídavě hlasem Gotta a hláskem Darinky Rolincové:
„Nikdo nesmí být svévolně zatčen, držen ve vazbě nebo vyhoštěn do vyhnanství.“
Goťák alias Paľo Horváth mumlal tuhle větu z deklarace lidských práv, i když ho odváděli společně s Vladem Nagyem do vězeňského vozu.
Kdo ví, kde k ní mazaný Goťák přišel.
Byli zatčeni, byla na ně uvalena vazba a nakonec byli převezeni na Slovensko.
Takže, ruku na srdce, zvonky štěstí nezazněly a Goťákova věta nezafungovala.
A jak by taky mohla – jednak nebyli zatčeni svévolně, ani ve vazbě nebyli drženi svévolně a vlastně ani vyhoštěni do vyhnanství nebyli, protože se Československo právě rozpadlo a oni byli Slováci.

Ale ta věta, ta samotná věta je potřebná.
Otázka je, kdo a jak ji dnes praktikuje.
Sleduju právě video z Běloruska, všechny ty zmlácené demonstrující proti Lukašenkovi, vidím fotografie podlitin na zádech mladých žen, krvavé rány na temenech hlav, otevřené zlomeniny prstů. Soucítím s demonstranty, ostatně sama mám zrovna obě nohy zlomené, z noční srážky s malířským stojanem.
Pozoruji statečné Bělorusy a myslím nelogicky na své dva malé kriminálníčky, pak zase na Bělorusko, na celý náš svět, co i s deklarací lidských práv tone jako obyčejně v temnotách.

Nakonec si pro uklidnění pustím na YouTube muzikanta, co duje na šofar biblický žalm.
Jistota tkví v minulosti, má pomíjivá radost v přítomnosti.