A tak ji hledám. Je to těžší, než jsem si původně myslela, fabulovat se mi nechce, a že bych našla na rohu ulice, kde bydlím, ležet zastřeleného Putina, se mi taky nezdá moc realistické.

Přesto jsem před pár dny na rohu ulice cosi jako záblesk malé radosti objevila. Mrholilo, šla jsem s vyčerpanou dcerou zrovna z nemocnice, a protože pršelo čím dál víc, řekly jsme si, že se na chvilku schováme v jednom zapadlém japonském obchodě. Nikdy předtím jsme tam nevstoupily a zrovna začínal rok draka. Za pultem stála malinká stará žena, dcerka si vybrala pár drobností, mýdlo, cukr a sůl, jenže už ji zase bolelo břicho, ta viróza je prostě nekonečná. Běž domů, říkám jí, a ona, že počká na mě. 

Malá žena stojí za pultem a ptá se nás, kolik to stojí. To víte, pokračuje zvesela, špatně na to vidím, moje dcera šla právě k doktorovi, a tak jsem to za ni na chvilku vzala, záskok, ale popravdě vůbec nevím, jak to tady funguje, nerozumím tomu, nevíte náhodou, jak funguje pokladna a kde se markuje a jak se platí kartičkou? Počkejte, zavolám ji, nechoďte pryč prosím.

A pak ta paní kolem osmdesátky volá skutečně své dceři a japonsky s ní dlouze mluví, aniž bychom věděly o čem. Občas se zachichotá, obrátí oči v sloup, zdá se nám to jako nekonečný spiklenecký hovor a venku prší a prší a prší a dcerku už zase bolí břicho.

Chce se mi na velkou, zaúpí česky. Prší a nemáme deštník, šeptám dcerce, vydržíš ještě?

Pak za nás rozhoduje zase ta malá žena.

Zůstaňte tady, říká důrazně lámanou němčinou, vyřeším to.

Nabízím totiž paní, že se stavím později, slibuji a přísahám, že tu pitomou sůl a cukřík a mýdlo odpoledne vyzvednu, přestože sůl ani cukr ani mýdlo ve skutečnosti nepotřebujeme, ale stará paní je najednou neoblomná, je rozhodnutá a bojovná jako manga postavička, kdyby bylo na ní, zamkne dveře, a dokud nám zboží nenamarkuje, nenechá nás odsud odejít.

A to je ta malá radost, vážně, protože když se ta operace kolem platby po dalších dvaceti minutách paní skutečně podaří a když se mé holčičce podaří nemít nehodu a venku přestane pršet, pocítíme všechny tři malou, nezáludnou radost.

Druhý den jsem chtěla podobnou radost zažít znovu. Radost je zřejmě návyková. Prší, jdu znovu tou zastrčenou ulicí a vidím, že vedle zapadlého japonského obchodu je otevřená výloha městské charity s vývěsní tabulí, kde stojí, že pracovníci charity nabízejí občanům zdarma kontrolu plateb za energie a také příspěvek na novou, úspornější lednici. A tak tam vstoupím a žoviálně říkám, že už nemám energii platit tolik za energie. A to je ta další malá radost.

Slíbí totiž, že ke mně přijdou.

A skutečně se tak stane. Za pár dnů. To už neprší, ale chytla jsem od dcery tu nekonečnou střevní virózu. A tak běžím od doktora, aby nebyla nehoda, a když přiběhnu, vzpomenu si na ty dva z charity. Skutečně v tom okamžiku zazvoní, jsou přesní jako hodinky, otvírám jim, potetovaný motorkář přes šedesát s laskavým pohledem a s ním milá žena se silným slovanským přízvukem, nabízím jim čaj a suchary, nic víc doma v tu chvíli není.

No a ti dva skutečně objevují v mých dokumentech o platbách za energie jisté nesrovnalosti, mám prý platit řádově o šedesát euro míň, šejdíři, nadávají, pak kontrolují lednici, a když zjistí, že je to třicet let stará Zanussi, říkají, že se vyplatí koupit novou, a dostanu od nich dokonce malý příspěvek, paní se zasní, ach, Zanussi, náš polský režisér Zanussi, já jsem totiž z Bielsko Białej.

Bojím se, abych neměla nehodu, takže trochu ztuhle sedím na židličce, ale přesto ještě konverzuju a říkám, že i Kieślowski je fajn, ano, ano, volá paní, ten je taky bezva, a i Polański, no, ten tak napůl, říká paní, a úplně miluju Agnieszku Holland, říkám teď extaticky já a paní na to ucedí německy se silným slovanským přízvukem: tak tu já teda fakt nemusím, oni ti židi u nás vždycky vyhrajou všechny festivaly a to se pak říká, že Poláci jsou antisemiti.

A já zblednu, zbaběle mlčím, zapřu celou svou maďarskou rodinu, nevím, co s rukama a nohama, a bojím se, abych neměla tu nehodu. Nikdy jsem nebyla takhle konfrontovaná, ne v téhle podobě, čekám, až odejdou, a jdu za nimi ztuhle do předsíně. Myslím na tu výhodnou ledničku, současně se trochu přiblble usmívám a myslím na to, abych neměla tu nehodu. Děkuju za ty informace ohledně energií, říkám ještě. A jen co jsou pryč, zavolám svému Adamovi a říkám mu, hele, zapřela jsem všechny tvoje předky a on se vesele směje a říká, mohlo to být horší, je dobře, žes mlčela, a s tou ledničkou to je výborný, že to částečně zaplatí, to uděláme. A pak se něčemu zasmějeme a je to takový opatrný, tichý smích, ale co by člověk od února vlastně pořád chtěl.

V noci se mi zdálo, a snad je to další malá radost, že Putin opravdu shodil tu atomovou bombu, bohužel se ale netrefil do Berlína, jak sliboval, a tak to spadlo na Brno.

Jsem dítě a žiju s rodiči v brněnském bytě.

Je zrovna sobota, atomová bomba spadla na líšeňský kopec a táta říká: je sobota, udělejme si tam výlet. Mamka se ptá, jestli to je bezpečný, a táta odpoví, vezmeme si masky, co říkáte?

A to je ta další malá radost, že výlet přežijeme, i když jen ve snu a i když musíme v maskách prolízat nekonečným tunelem ze Stránské skály zpátky do města. A já si pak, stále ještě v tom snu, najdu v domácí knihovně Stébla trávy a s knihou v ruce usínám celkem poklidně na pohovce v kuchyni.

Usínám jakoby nic.